Čin nehodný boha

Oživit Yahika... Bude součástí Peina... Oživí Yahika... Bude tady chodit a mluvit.... Yahiko...

Konaniny myšlenky se střídaly rychlostí blesku a v duchu si neustále přehrávala rozhovor s Nagatem. Řekl jí, že Yahikovo tělo poslouží k božskému záměru, že se stane součástí velkého celku, součástí Peina.

*** *** *** ***

,,Yahiko," zašeptala a nesměle pohlédla na muže s oranžovými vlasy a cvočky všude možně, nejen po obličeji.

,,Já jsem Pein," pronesl chladným hlasem. Nevědomky se otřásla, natolik ji zamrazil jeho ton. Tohle nebyl Yahiko, tohle byl někdo úplně jiný oděný do jeho těla. Smutek jí projel celým tělem a způsobil neuvěřitelnou a hlavně překvapivou bolest. Před očima se jí jako film míhaly obrázky veselého Yahika, který se ani v té nejsvízelnější situaci nevzdával naděje, a hlavně víry - tohle byl ten, koho milovala. Neznámý muž, který stál před ní se mu ani vzdáleně nepodobal.

*** *** *** ***

Věděl, jakou bolest jí tím způsobí, ale nic nemohlo zabránit jeho božským záměrům. Co byla jedna ztracená láska proti míru. On neplnil sobecká přání, on se snažil nastolit jednotu a toho mohl dosáhnout pouze tak, že se osvobodí od všeho lidského. Přesto však nechtěl, aby se Konan trápila. To ona byla jeden z nejdůležitějších lidí v jeho životě, chtěl ji chránit. Už ale nechtěl zklamat jako v případě Yahika a proto si zvolil cestu boha.
Konan postupně chladla, z očí se jí vytrácelo cosi, co tam dříve bylo a on si toho nikdy nevšimnul. Prostě to tam patřilo a najednou to bylo pryč, chybělo mu to. Bylo to, jako kdyby do domu proudil teplý sluneční svit a někdo najednou zabouchl zaprášené okno skrz které se paprsky slunce dostat nemohly. Proto se rozhodl udělat jednu naprosto sobeckou a nebožskou věc.

Vešel do setmělého pokoje, dovnitř probleskovaly pouze paprsky měsíce a ozařovaly její pravou ruku. Poklekl vedle Konaniny hlavy a zašeptal její jméno. Vlastní hlas mu zněl hlasitě a nepatřičně, jakoby narušila nějakou posvátnou chvilku.

,,Yahiko," z polštáře na něj hleděly dvě jantarová očka plná prapodivné naděje smísené s očekáváním něčeho strašného. Neodpověděl, tušil, že odpověď nechce slyšet. Navíc, pro to, pro co se rozhodl se více hodí ticho. A tma.

Sklonil se blíž k její hlavě a políbil ji. Nesměle, pomalu a téměř dětsky. Konan chvíli nereagovala, pak se jemně dotkla jeho vlasů. S tím dotykem se její rty probraly k životu a polibek mu oplatila. Od teď už nebylo cesty zpět.
Všechny jejich vzájemné dotyky byly nejisté a letmé.
Oba dva zasunuli hluboko do své mysli pocit viny, na ten bude času dost až později. V pokoji panující přítmí jen dokonale dotvářelo intimní atmosféru. Konan i Nagato spolu od dětství sdíleli téměř vše, nyní patřili zároveň každý někomu jinému a sobě navzájem. Vše se odehrávalo za ticha rušeného pouze tichými zvuky, které ani jeden z nich nedokázal potlačit. Pro tuhle chvíli zapomněli, kdo jsou a co se kolem nich děje. Existovali jenom oni dva a jejich touhy a potřeby. Pro Peina to byl poslední krok na jeho cestě k božství a pro Konan nic víc ani nic míň než spojení s Yahikem. Ačkoli v pokoji panovala tma, měla Konan celou dobu zavřené oči. Bála se, že by mohla spatřit něco, co by narušilo pocit podivného štěstí, které jí vyplňovalo každičký pór těla. Celé jejich milování probíhalo jakoby zahaleno jemným závojem vzájemného tajemství, stydlivosti a neskutečností.
Jakmile vše skončilo, Konan se odvrátila a na její bledou tvář dopadl paprsek měsíčního svitu. Byla překrásná a chladná, jakoby vytesaná do toho nejskvělejšího mramoru.
Pein vytušil, že by měl tiše odejít a nechat ji, aby se sama vyrovnala s tím, co se před chvílí stalo.