Uzumaki no monogatari – část 20 – Za hříchy se piká

Nagato se vzbudil ze strašného snu. Opět se mu zdálo, jak vidí Mizuki a ta mu mizí přímo před očima v dáli v nenávratnu. Nemohl ji nijak zachránit a bál se toho. Strašná postava se šíleným úšklebkem vysmívala přímo do zoufalého obličeje. A pak se jako vždy probral. Naštěstí za ty dva měsíce, co Mizuki zemřela, se mu ten sen zdával čím dál tím méně často. O to více jej však takový sen vyděsil. Nagato byl snad zoufalý, hodně nešťastný, ale nějak se mu stále nepodařilo si uvědomit, co vše pro něj Mizuki znamenala, jak moc pro něj byla důležitá. Nagato, Konan a Yahiko bydleli v pronajatém bytě v Listové, nájem jim platil Hokage. Co však oni pořád pohledávali v Listové? Jejich úkol byl velice jednoduchý, tajně vyjednávat za Listovou.
Současný Šestý Hokage – Jiraiya, seděl ve své kanceláři a stále uvažoval nad tím, co se v onen nešťastný den mohlo stát. Hned od začátku mu bylo jasné, že by Raikage nic takového nemohl nařídit. Smrt Mizuki byla rozhodně snaha nějaké třetí strany, která nechtěla, aby bylo uzavřeno spojenectví mezi Listovou a Oblačnou a ono spojenectví bylo uzavřeno pouze tajně, takže nikdo, kromě Kagů a vyjednávajících o něm nevěděl. První viník, kterého Jiraiya podezříval, byl Orochimaru, ten byl opravdu záludný a navíc, měl dobrý důvod se mstít Listové. Jednoduše skrytou Listovou nenáviděl. Ale Jiraiyovi se to nezdálo, Orochimaru by sám do takové přihlouplé akce nešel. Museli to tedy udělat jeho podřízení, ale ti by nikdy nemohli odvést, tak čistou práci.
„Když to neudělali Orochimarovi lidé, tak kdo? Kdo by mohl mít zájem na tom ohrožovat Listovou, popřípadě ji vést do války,“ uvažoval Jiraiya.
Stále jej však nenapadalo jiné východisko než Orochimaru. Možná však zde bylo přece jenom jiné řešení. Možná tušil, kdo jiný by za tím mohl stát, nikdy by se však neodvážil vyslovit to jméno nahlas, ani si ho důrazně přemítat v mysli, protože by se mu to mohlo vymstít. Ne smrtí, ale ohrožením vesnice, kterou má nyní na starost.
„Musím ho vylákat ze stínů, něco mu předhodit, aby se usvědčil. Možná by můj tajný vyjednávací tým mohl i něco málo prošetřit tady v Listové. Ti tři by možná mohli najít, kde je zakopaný pes,“ dále uvažoval Jiraiya.
Jiraiya byl tak hluboce zabraný do svých myšlenek, že si ani nevšil, těch kteří mu bez zaklepání vešli do kanceláře a s úsměvem se culili, jak je zabraný do svých myšlenek.
„Hoj! Hokage!“ Zařvala na něj Kurama.
Jiraiya se samozřejmě musel leknout, protože opravdu nevycítil přítomnost těch, kteří tu nějakou chvíli postávali a smáli se mu. Jiraiya se překlopil i se židlí dozadu.
„Co sak*a, blbneš! Chceš mě zabít?!“ Řval zděšený Jiraiya.
„Být TY můj cíl, tak už jseš mrtvý Jiraiya-chan,“ řekla Kurama.
Opravdu hodně si oblíbila zdrobňovat všem jména, protože ona přece byla starší, než kdokoliv ve vesnici, měla přes tři sta let. Všechny, které tak oslovovala, to samozřejmě nevýslovně štvalo, protože Kurana stále vypadala jako dítě, kterému by se mělo říkat zdrobnělinami.
Když se Jiraiya sbíral i se židlí ze země, tak musel Kuramě samozřejmě přitakávat, protože jinak by ho určitě podobnými vtípky nebo řečmi trápila ještě hodně dlouho, ne-li napořád. Tomu se chtěl samozřejmě vyhnout, co nejvíce jenom mohl.
„Takže, co pak vás dnes trápí Kurama-baasama?“ Řekl Jiraiya a zároveň jí vracel, stejným způsobem, tak jako ona štvala jeho.
Samozřejmě Nazvat Kuramu babičkou nebylo zrovna dvakrát moudré, protože v okamžiku, kdy si Kurama uvědomila, co slyšela, tak vystartovala po Jiraiyiovi, tak rychle, že během několika málo vteřin bouchal pěstí do země, aby mu pustila, druhou ruku, kterou mu lámala za zády. Bolest to byly vskutku „úžasná“ Jiraiya nic takového ještě nezažil. Byl si jistý, že na něj Kurama používá nějaké zakázané jutsu, které jeho utrpení ještě zvětšuje, protože normálně by už musel mít lámanou ruku dávno zlomenou. Ruka však pořád byla v celku, jenom neuvěřitelně bolela.
„Odvolej to!“ Řekla s nad až s vražedným úmyslem Kurama.
Jiraiyiovi nezbývalo tedy nic jiného, než svoje vlastní slova odvolat s tím, že to byl jenom opravdu hodně hloupý pokus o špatný vtip. Kurama se pak samozřejmě cítila dosti za dostiučiněná. A Jiraiya měl pořád svoji tuku za jedno se zbytkem těla, navíc bolest už nebyla tak strašná. Nakonec, když se situace uklidnila, tak všichni přítomní konečně byli schopni jednat o tom, co potřebovali.
„Takže proč jste všichni přišli?“ Zeptal se Jiraiya mlčícího spolku rudohlavců stojícího před ním.
„Vlastně nic důležitého, jenom jsme si z tebe přišli udělat dobrý den, abychom si zvedli náladu,“ řekla Kurama a chystala se k odchodu.
„Tak pak tedy mám něco já,“ řekl Jiraiya a odcházející skupinka se okamžitě zastavila a našponovala uši, jak nejvíce mohla, aby pořádně slyšela, co chce Hokage-dono říci.
Všichni opravdu hodně napjatě čekali, co by jenom tak moc důležitého mohl Hokage říct. Stále mlčel a vypadalo, to že usilovně uvažuje, zda-li má říct, co chtěl a nebo si vymyslet jenom nějakou hloupost a odehnat tím zvědavce.
„Mám jisté podezření o tom, kdo stál za vraždou Mizuki,“ řekl zcela vážně Jiraiya.
Na všech bylo znát, že se jich tato slova hodně dotkla. Každý z přítomných měl s Mizuki nějaký blízký vztah.
„Kdo to udělal?!“ Zeptal se vyvedený z míry Nagato.
„To právě po tobě chci, abys prověřil. Vy ostatní se do toho raději nepleťte. Minimálně ty Kushino,“ řekl Jiraiya.
„Proč já ne?“ Zeptala se překvapená Kushina.
„Protože o tobě má ten člověk informace. Nagato, Kurama a Youko jsou na tom však jinak. Nebudou tedy, tak moc v ohrožení jako ty,“ vysvětloval Jiraiya.
Kushina výjimečně vypadala, že rozumí plné váze toho, co slyšela. Nechtěla se tedy zaplést do něčeho příliš nebezpečného, aby neohrozila ještě Narutovo bezpečí.
„Kdo je ta osoba?“ Zeptal se Nagato.
Jiraiya si jeho i s Kuramou a Youko zavolal blíže k sobě. Kushina mezitím odešla pryč z místnosti a šla domů.
„Dobrý den, Danzou-sama,“ pozdravila Kushina na chodbě váženého člověka v Listové.
Danzou jí rovněž pozdravil a oba pokračovali svým vlastním směrem.
Když si všichni tři vyslechli jméno a podezření, které Jiraiya k té určité osobě má, otevřely se dveře a v nich Danzou. Byl to právě on, koho Jiraiya podezříval a bylo mu jasné, že ten člověk se okamžitě vždy všechno dozví, právě proto zde Danzou dnes byl.
„Dobrý den Hokage-sama, rád bych si dnes s vámi promluvil. No, ale když vidím tolik nových tváří, tak bych se možná nejdříve rád dozvěděl, co jsou vaši návštěvníci zač?“ Zeptal se Danzou.
„Danzou opravdu o nich nic nevíš? Pochybuji, jenom děláš hlupáka,“ uvažoval Jiraiya.
Jiraiya chvíli uvažoval, co by mohl a co by zase neměl o svých hostech říkat. Jaké informace si o nich může dovolit uvolnit a jaké nikoli. Musel začít rychle něco mluvit, protože mu bylo jasné, že když si nepohne, tak jej Kurama předběhne a řekne i zbytečného.
„Uzumaki Kurama a její přítel Youko,“ řekl Jiraiya.
„Snoubenec,“ opravila jej Kurama.
„Oh, samozřejmě snoubenec,“ opravil se Jiraiya.
„Moc vám to spolu sluší,“ řekl Danzou a snad falešně se usmál směrem na Kuramu a potom na Nagata.
Kurama to samozřejmě zaregistrovala a naštvala se, protože ten chlap, kterého Jiraiya podezříval, si myslel, že Nagato je Youko. Tomu musela udělat přítrž, dříve než by mohlo dojít k nějakým mýlkám. Kurama jemně dloubla do Youko a naznačovala mu tím, aby upozornil, že on je opravdový Youko.
„Promiňte, ale já jsem Youko,“ upozornil Youko.
„Zvíře snoubenec člověka?“ Divil se Danzou.
Opravdu nevěděl, jak na tom Kurama a Youko jsou, co jsou doopravdy zač. Ale to, že lišák promluvil, už mu přišlo samo o sobě dosti podezřelé.
„No my jsme vlastně démonická dvojka, dříve známá jako Kyuubi no Youko,“ vysvětlila Kurama.
„Kyuubi no Youko?“ Stále se nepřestával divit Danzou.
Opravdu na tom všem nebylo něco v pořádku. Vždy když šlo o démony, tak na tom nebylo něco v pořádku. Lidé se jich samozřejmě báli, ale byli i tací, kteří je viděli jako nemyslící monstra, které představují obrovské množství síly, která se prostě musí využít. Jiraiyovi bylo jasné, že se právě dostali do dosti velkých potíží, ale přece jenom možná pomůže tato nečekaná informace vyprovokovat Danzoua k nějaké akci, která by odhalila jeho pravé úmysly. Samozřejmě mohli v to jenom doufat nebo raději doufali, že tomu tak není, že jejich vlastní člověk Danzou nařídil zabít dalšího z jejich lidí Mizuki.
„Možná jenom zbrklost Kuramy nakonec k něčemu bude,“ říkal si Jiraiya.
Danzou ještě nějakou krátkou chvíli zpracovával, co slyšel. Vůbec, ale vůbec mu nové informace nezapadaly do plánů, které měl. V jeho plánech bylo ovládnout Kyuubiho jinchuurikiho, ale oni mu teď tvrdili, že Kyuubi není? To muselo být přece naprosto směšné, až tak moc, že tomu prostě nemohl uvěřit, tak moc, že to znělo jako naprosto nedokonalá lež. Zároveň to však mohlo být dokonalé krytí pro jinchuurikiho. Když teď Danzou nad celou záležitostí uvažoval, tak ta „Kurama“ vypadala dosti podobně jako Naruto, Kyuubiho jinchuuriki. A ten Youko mohl být přeměněný stínová nebo jiný klon s pevným tělem.
„Určitě to tak musí být! Je naprostý nesmyls, aby něco jako Kyuubi no Youko přestalo existovat,“ ujišťoval se Danzou.
„A kdo je pak tedy tento muž?“ Zeptal se Danozu dívaje se na Nagata.
„To je Nagato, můj bývalý žák, který mě přišel navštívit,“ odpověděl Jiraiya a neříkal celou pravdu.
Ano neříkal celou pravdu a z části i lhal, protože si nemohl být jistý, jestli za nedávnými událostmi v Listové nestojí právě tento Danzou, který je nyní u něj v kanceláří a vesele si s ním povídá. Danzou vypadal spokojeně s tím, co slyšel, ale určitě ještě musel něco naplánovat. Musel zjistit, jaká záhada stojí za touto takzvanou Kuramou a jejím snoubencem lišákem Youko.
„A co jste vůbec potřeboval Danzou, že jste vážil celou cestu až sem?“ Zeptal se Jiraiya.
„Vlastně nic víc, než vysvětlení pohybu těchto lidí, co jste mi právě představil, po Listové,“ odpověděl Danzou.
Okamžitě na to odešel z místnosti Hokageho. A za nedlouho došel na místo velitelství ANBU root, kterému velel. Okamžitě svolal všechny lidi, které měl k dispozici. Musel vyřešit pár záhad.
„Budete sledovat lidi, kteří opustí Hokageho kancelář. Budete sledovat tu holku s liškou a i toho rudovlasého muže. Hlaste mi každý detail, každý krok jejich pohybu po Listové a i mimo ní. A kdyby tu holku s liškou někdo napadl, tak ji za každou cenu chraňte!“ Nakázal Danzou svým pěšákům.
Ti se okamžitě pustili do svých misí. Nezaváhali ani sebemenší okamžik a blesku rychle se vydali stopovat lidi, které dostali za úkol sledovat.
„Sledují nás, víš o tom, Kuramo?“ Zeptal se tiše Youko, když si všiml, že se na ně někdo opravdu hodně nenápadně snaží pověsit.
Avšak obyčejný ninja, byť sebelíp trénovaný nemohl uspět ve sledování démona. Démon díky svému velkému množství chakry pokrývá velkou oblast, kde dokáže sledovat cokoliv.
„Vím,“ odpověděla Kurama.
Oba dva okamžitě změnili směr, ale stále šli stejnou rychlostí a nedávali na sobě znát, že by nějak zpozorovali, že je někdo sleduje. Ti lidé je stále pronásledovali. Kurama i Youko se rozhodli vydat do staré části Listové, kdo už nikdo nebydlel, aby to se svými pronásledovateli mohli vyřídit. Okamžitě když se dostali na vhodné místo, zmizeli svým pozorovatelům z dohledu. Ti byli překvapeni, že se jim něco takového mohlo stát, ale byli trénováni na to, aby byli kdykoliv připraveni k boji.
„Proč vás Danzou poslal nás sledovat?“ Zeptal se Youko.
Na rozdíl od Kuramy si byl naprosto jistý, že to byl Danzou, kdo je dal sledovat, protože to prostě cítil. Cítil na pronásledovatelích mírný Danzouův pach. Pronásledovatelé mu však nijak neodpovídali, místo toho jeden z nich hodil kunai do místa odkud slyšel vycházet hlas. A kunai cíl zasáhl. Youko vyšel ze svého úkrytu s kunaií zaraženou mezi očima. Pronásledovatelé byli nemile překvapeni. Lišce netekla z rány ani jediná kapička krve, místo toho jej obalila rudá chakra, přesně taková chakra jakou mají všichni démoni. Ta chakra spálila kunai, ale lišákovi nijak neublížila. Pronásledovatelé se chtěli okamžitě takticky stáhnout, ale únikovou cestu jim zastoupila Kurama koupající se ve stejné chakře jako Youko.
„Co jste sak*a zač?!“ Zařval na ně jeden z ninjů, kteří je pronásledovali.
„Však jsme Danzouovi říkali, že jsme démoni, ne?“ Řekla Kurama a okamžitě se pronásledovatelů zbavila.
„Bylo to nezbytné?“ Zeptal se Youko.
„Kvůli Kushině,“ odpověděla Kurama.
Youko jí samozřejmě rozuměl, co tím myslí. Kushina pro ně oba byla důležitý člověk, kterého musí chránit. Samozřejmě, že jenom pronásledování nestačilo, jako žádný vážný důkaz proti Danzouovi, museli to nějak důkladněji prošetřit, aby měli více důkazů.

Zhruba ve stejnou dobu, jako Kurama a Youko si i rovněž Nagato uvědomil, že jej někdo sleduje. Na rozdíl od nich si však Nagato mohl opustit Listovou libovolně, podle toho, kdy se mu zachtělo a proto se okamžitě vydal ven z Listové. Hodnou chvíli svého pronásledovatele vedl, vedl jej až na místo, kde se odehrála vražda Mizuki. Stále zde ještě byly rýhy v zemi, ohořelé části stromů a polámané větve. Nagato jenom mohl doufat, že jeho bývalý mistr měl pravdu v tom, že Danzou by mohl stát za tím útokem a také mohl doufat v to, že člověk který jej pronásleduje jej jedním z Danzouových lidí, kteří byli posláni odstranit Mizuki. V Nagatovi vřela krev, tak jako ještě nikdy v životě, byl naprosto rozzuřený a stěží se kontroloval. Zaútočil na svého pronásledovatele a pomocí technik svých očí se mu začal probírat hlavou. Našel tam spoustu pro něj nepotřebných informací, ale opravdu hodně rychle se prokousával v čase dopředu k nedávným událostem.
„Tohle je váš cíl,“ uslyšel v ninjových vzpomínkách Danzouův hlas a okamžitě spolčil prohledávání ninjovi mysli.
Hned na to uviděl Danzoua podávat ninjovi složku, ve složce byla fotka Mizuki. Nyní nebylo pochyb. Za vším nakonec stál Dazou. Nagatem lomcovala zloba. Ninja, kterému prohlédl mysl, však stejně musel zemřít. Nagaro však necítil za dostiučinění. Chtěl teď okamžitě jít zabít Danzoua. Ale ještě předtím vzal ninjovi ochranou čelenku a zničil ji tak, že nikdo nemohl být schopen ji dát zase dohromady. Proto zde nebyl žádný důkaz, že ten usmrcený pronásledovatel kdy patřil do Listové.
Nagato se okamžitě vydal za Jiraiyiou, vše mu oznámit.
„Bude mi však můj mistr věřit? Možná ne. Ale když donutím Danzoua, aby řekl pravdu, aby se přiznal, tak pak už nebude nad čím váhat,“ uvažoval Nagato, ale stejně se nejdříve vydal za Jiraiyou.
Jakmile se k němu dostal, vše mu oznámil, oznámil mu vše, co se stalo. Jiraiya viděl, jak je Nagato rozrušen, jak je osobně zaujat, ale přece jenom věřil více svému žáku, než Danzouoovi. Hned na to si nechal Danzoua předvolat k sobě do kanceláře a narovinu se ho zeptal.
„Danzou, nařídil si zabít Mizuki?“ Zeptal se Jiraiya.
Danzou se samozřejmě nenechal vyvést ze svého klidu a předstíral jako by se nic nestalo. Nemohl si dovolit, aby právě teď odhalili jeho skutečný plán. Navíc si byl sebou tak jistý, protože všem členům svých root ANBU jednotek umístil do hlavy pečeť, která znemožňovala komukoli, aby prohlédl jejich vzpomínky. Proto si Danzou myslel, že se nemusí bát.
„Netvař se, tak jistě Danzou! Viděl jsem to,“ řekl Nagato.
„Viděl jsi, co?“ Zeptal se stále sebejistý Danzou.
„Jak zadáváš tomu muži misi na zabití Mizuki. Nechal si zabít vlastního člověka z vlastní vesnice!“ Rozčiloval se Nagato.
Jiraiya se ho snažil posunky ruky jistým způsobem uklidnit. Nagato se musel uklidnit, protože v takovém stavu se mu bude Danzou jenom vysmívat a oni proti němu nic nezmůžou. Jiraiya však dával najevo podporu Nagatovi, to Danzou mírně vyvedlo z míry, ale zároveň jej to potěšilo, protože takto Jiraiya jako Hokage mohl udělat chybu, která by se mu nakonec vymstila.
„Danzou i když si myslíte, že díky pečeti v hlavách vašich ABNU root je nemožné přečíst jim vzpomínky, jakoukoli technikou, tak Nagato to přesto dokáže. Chcete vědět proč?“ Zeptal se Jiraiya.
Danzou se tvářil napnutě, ale stále si byl polovičně jistý, že Jiraiya jenom blafuje, protože přece nic takového, co říká, nebylo technicky možné. Nikdo nemohl být tak silný, aby to provedl, ani člověk se Sharinganem to nemohl dokázat. Mezitím se do kanceláře Hokageho nahrnulo spoustu ninjů, kteří měli pro případ Danzoua zadržet. Nagato nyní konečně odhalil kapuci kryjící mu vrchní část obličeje.
„Cože?!“ Vyděsil se nyní kompletně Danzou.
„Danzou, Nagato totiž vlastní Rinnegan, oči Mudrce šesti cest, pro něj není nemožné překonat tu vaši techniku,“ vysvětlil Jiraiya.
Danzou se samozřejmě snažil hned dát na útěk, ale Nagato jej zastavil. Sejmul Danzou a k zemi a měl strašnou touhu jej na místě uškrtit. Ale nějakým zázrakem se mu podařilo udržet, ale i přesto se mu podařilo dostat Danzoua do bezvědomí.
„Stačí Nagato!“ Okřikl ho Jiraiya, protože si myslel, že Nagato chce Danzoua dorazit.
„Doufám, že dostane, co si zaslouží,“ řekl Nagato, když stával od Danzoua.
Obyčejně bývá trestem za zradu smrt, ale v Listové se takovými krutými pravidly neřídili. Danzou byl pouze z Listové vyhoštěn. Nyní mu zbývala jediná možnost a to plánovat si, jak se pomstít Listové. Ale i on stále přesto myslel, že by se měl zmocnit postu Hokageho, aby Listová měla skvělou budoucnost.

Rudovláska, která si relativně nedávno prožila trauma, na které nejspíše do smrti nezapomene, se blížila k Listové. Šla do Listové na radu člověka, který jí zachránil život a ještě navíc k ní byl tak neuvěřitelně milý. Konečně procházela bránou Listové. Její zranění se zahojily po měsíci, takže dnes po dalším týdnu cesty dorazila Karin do Listové.
„Kdo jsi? A za jakým účelem jdeš do Listové?“ Zeptali se jí okamžitě u brány, protože jim připadala snad podezřelá.
„Kdo jsem já? Já jsem herečka! Ale do Listové přicházím za účelem návštěvy. Návštěvy příbuzných člověka, co mi zachránil život,“ vysvětlila Karin.
„Člověka, co ti zachránil život?“ Divili se vrátní.
„Uzumaki Naruto znáte ho?“ Zeptala se Karin.
„Uzumaki Naruto, myslíš, našeho hrdinu, která dokázal porazit Uchihu Madaru?“ Stále zněl překvapeně vrátný.
Karin sebejistě přikývla, byla si tím stoprocentně jistá, protože určitě na světě nebylo žádného dalšího člověka, který by byl pojmenovaná po části jídla. Vrátní ji na to pustili a mohla jít dál do Listové. Musela však nějak zjistit, kde ten Naruto může jenom bydlet a kde bydlí jeho rodina, aby je mohla informovat. Ze všeho nejdřív si však musela najít ubytování v nějakém hotelu.
„Nagato?“ Zeptala se překvapeně Karin, když vcházela do hotelu, ze kterého Nagato vycházel se dvěma dalšími osobami.
„Karin?“ Byl rovněž překvapený Nagato.
A jeho společníci byli překvapeni zároveň s ním. Odkud mohl jenom tu holku znát, co byla vůbec zač. Nagatovi bylo jasné, že bude muset něco vysvětlovat.
„Nagato je můj synovec,“ řekla Karin a tím ještě daleko více dokonale zmátla nagatovy společníky.
„Synovec?! Jak je to možné?!“ Nechápala nic z toho Konan.
Nagato byl přece stejně starý jako ona a jenom o pár let starší než Kushina a tahle mladá holka je jeho teta? Co to mohlo jenom znamenat.
„Jak to děláš, že vypadáš i ve svém věku tak… um… mladě?“ Zeptala se Konan tajně Karin.
„Aby nedošlo k nedorozumění. Nagatův děda, byl hodně dlouho aktivní, jestli víte, co tím myslím. A já jsem jeho dcera, tudíž jsem nevlastní sestra nagatova otce a to ze z něj dělá mého synovce, jinak mimochodem ještě mi nebylo ani dvacet,“ vysvětlila Karin.
Nyní konečně pochopili situaci. Nebylo to tak jednoduché, ale nakonec se vše přece jenom vysvětlilo. Konan možná byla mírně zklamaná, protože jí recept věčného mládí zase utekl.
„Takže, když už je všem všechno jasné, tak proč jsi v Listové?“ Zeptal se Nagato Karin.
„Nesu správy o jistém Uzumakim Narutovi. Na své cestě mi zachránil život a jediné, co mě chtěl, abych prý šla do Listové, řekl,“ řekla Karin.
„Naruto? Tys-Tys potkala Naruta?“ Byl neuvěřitelně překvapený Nagato.
Konečně nějaké dobré správy pomysleli si všichni tři.
„Ty znáš Naruta?“ Divila se Karin.
„Jo, jsem bratranec jeho mámy, protože její máma a můj otec byli sourozenci, což z tebe taky dělá její tetu,“ řekl Nagato.
Konan i Yahiko už dávno vzdali sledovat propletení Nagatovy rodiny a proto se raději někam vytratili a nechali je, ať si to všechno mezi sebou vyřeší. Nagato měl asi hodně co vysvětlovat a to měli štěstí, protože zatím nenarazili na Kuramu a Youko. Těm se však dlouho nemohli vyhýbat, protože si to zamířili rovnou ke Kushině domů.
„Ha! Ty jseš ta krvavá holka!“ Rozčilovala se Karin, když uviděla Kuramu.
„A ty jseš ta protivná, sebestředná a po penězích jdoucí herečka,“ vrátila jí Kurama.
Málem by se ty dvě i popraly, kdyby je Youko pěkně rychle neuklidnil. Okamžitě se posadili, jak neslušněji dovedly na gauč a kály se ze svých nerozvážných činů. Za chvíli na to se i Kushina dozvěděla ony radostné správy o tom, že Karin potkala Naruta a že Naruto je v pořádku. Nakonec se však Karin rozhodla, že kvůli svému vlastnímu bezpečí pro jistotu zůstane ve stejném hotelu jako Nagato.

Putoval už déle než měsíc a stále neměl to štěstí nalézt cíl svojí cesty. Ani včera ani předevčírem se mu to nepovedlo, ale on se nevzdával. Možná mu šlo o život, ale on si nechtěl žít jenom sám pro sebe, chtěl žít pro svoji rodinu a pro své blízké, pro své přátele. Kvůli nepřízni osudu nebo snad náhodě byl od všech těchto pro něj důležitých lidí odloučen, ale pokračoval ve svojí cestě kvůli nim. A dnes konečně našel vstup na místo, které tak dlouho hledal. Našel vstup na skryté místo, které jej zase o krok přiblíží k jeho rodině. Naruto vstoupil do tlamu připomínající jeskyně.