Už tu dávno není..

Pokaždé, když zabočil za roh, pozdravila ho dlouhá řada žlutě svítících lamp. Ozařovaly celou tmavou ulici, zahalenou do nočního kabátu a kolem každé z nich poletovaly malé mušky a můry. Několik z nich přistálo i na blonďákově obličeji, ten je však rukou připlácl a pak odcvrnknul někam do tmy. Když první dešťové kapky začaly bubnovat na jeho světlou kůži, přehodil přes sebe bundu, ale dál pokračoval v cestě. Šel mlčky, však s kým by si také povídal, když šel sám? Jeho nejbližší už tu dávno není.
Blonďáček prokličkoval hustou tmou a zastavil se před jedním náhrobním kamenem, na kterém bylo vyryté jméno. Jméno, které častokrát vzlykal ze snů, nebo šeptal do tmy právě tady. Tady, kde jeho přítel už dlouho ležel.
"Už je to dávno.." pousmál se blonďatý chlapec ve snaze zadržet příval slz avšak nedokázal to. Stékala mu po tvářích jedna za druhou a každá dopadla na už od deště mokrou a zablácenou zem.
"Já už nemůžu, Sasuke!" vykřikl a s bolestí v srdci klekl na kolena. Obličej si zakryl dlaněmi, aby jej Sasuke znovu neviděl plakat. I když tomu bylo už mockrát, kdy tu stál a oplakával jej. Chlapec zvedl hlavu a dlouze se zadíval na fotografii na náhrobku a potom na nápis Vzpomínáme, pod ní. Věděl, že jej už ztratil.
"Byl jsi můj nejbližší přítel.." zašeptal a oči se mu zase zalily slzami. Už tu nechtěl jenom tak sedět se zarudlýma očima, ze kterých se neustále valily proudy slz, ale dával si to všechno za vinu. Dával si za vinu Sasukeho smrt, i když on v tu chvíli nemohl dělat nic.
"Je to kvůli mně, že už tu nejsi. Neměl jsem tě nikdy opustit." řekl, vstal a narovnal se.
"Není to tvoje chyba, Naruto.." uslyšel s dalším závanem větru známý a konejšivý hlas. Pokaždé, když tu byl, tak se mu zdálo, jakoby k němu Sasuke promlouval. Blonďatý Naruto tady tak rád slyšíval tuhle frázi. Ano, proto sem tak často přicházel. Aby mohl slyšet zase svého přítele, jakoby stál za ním a šeptal mu neustále těch pár slov do ucha. Pokaždé si myslel, že je to jen výplod jeho zkroušené mysli, ale nebyl.
Naruto sáhl do kapsy od bundy, vytáhl sirky a znovu se sehnul. Tentokráte ale, aby zapálil svíčku.
"Omlouvám se.." špitl, jakoby chtěl ještě něco doříct. Ale on nevěděl, jak by se ještě omluvil. Ještě chvilku tam jen tak mlčky postával a nastavoval obličej dešti. Nejspíš doufal, že déšť smyje z jeho tváře všechen zármutek, však to on neumí. Kapky Narutovi smáčely vlasy a jeho tělo se otřásalo zimou.
"Nechtěl jsem to takhle." dořekl Naruto a ještě několikrát se za Sasukeho hrobem otočil, ale potom zmizel za stromy.

A vítr stále ohýbal stébla trávy a svíčka plápolala ještě dlouho, dokud jí vítr nezhasl..