Hikikomori - Nemoc současné společnosti

Ok. Chápu, co tím chceš říct. Ovšem znovu říkám, že ano, několik lidí s takovým (nebo dobře, velmi podobným) problémem znám. A máš pravdu, že to u nás často skutečně souvisí s nějakou duševní poruchou – smutné bylo ovšem vyjádření o tom, že tihle lidé jsou "někde v léčebnách", protože to je s prominutím blbost. Realita je úplně jiná. Lidé, u nichž se vyskytuje nějaká duševní porucha, ať už se projevuje takhle nebo jinak, velmi často v žádných léčebnách nejsou, a když, tak obvykle pár týdnů, měsíců, než se vracejí domů. (A že se vracejí, často neznamená, že je jim líp. Náš systém je v tomhle špatně nastavený a především často špatně vykonávaný. Zkušenost. Ne vlastní, ale blízká, bohužel.) Souhlasím, že v Japonsku to vzhledem k tlaku společnosti je v mnohém specifický problém se specifickými příčinami, a že je tam taky o dost víc vidět a evidentně se o něm víc mluví. A myslím si, že je to dobře, a to, že se o tom – aspoň trochu, třeba v rámci přednášky a bez vymezení našich "západních" specifik – začíná mluvit i u nás, je velmi dobře taky. I když naše společnost neklade na jednotlivce takové nároky. (I když bych si tu nedovolila paušalizovat, protože u nás to nemusí být tlak společnosti – stačí, aby se tak chovalo konkrétní okolí, ve kterém člověk žije, aby ho k podobné izolaci dotlačilo taky. A takové prostředí si dovedu představit velice snadno i u nás.)
Ale jasně, máš rozhodně pravdu v tom, že to tu není zdaleka takový fenomén jako v Japonsku. Přesto myslím, že ta přednáška může být užitečná i tady. Ono i kdyby, dobře, se nás netýkala přímo všechna specifika termínu hikikomori, tak nevidím důvod, proč to předem shazovat jako něco, co se týká jen Japonců. Velmi podobné problémy mají lidé po celém světě. A podobné akce jim, už jenom tím, že se o nich dozvědí, můžou trochu pomoct.