Japonsko - motivace - úvaha

MOTIVACE JE JEDEN
Z NEJDŮLEŽITĚJŠÍCH KLÍČŮ
K ÚSPĚCHU

Já se vydala na cestu, která nebude ani trochu jednoduchá.

Vím to.

Ještě můžu vycouvat.

Ale nechci.

I s neustálými srážkami se slovy typu ,,je to nemožné“ ,,žiješ ve snu“ nebo ,, soustřed’ se no to, co máš před sebou“ nemůžu přestat. Prostě to nejde. Takových narážek si obvykle nevšímáte, dokud je nevysloví někdo, kdo je vám opravdu blízký. Pak je těžké přizpůsobit se jak těm lidem tak své tužbě. Myslím si, že každý z nás má takovou věc, nebo činnost. Sen. A ten kdo ho nemá, tak velmi brzy mít bude. Je to něco, čeho se nemůžete vzdát přesto, že vás to z jedné strany naplňuje a z druhé užírá. Často to bolí, když se zakousne do citlivích míst, ale vy i přes to všechno víte, že je to cesta, kterou chcete podstoupit. I já mám tuhle cestu.

Tou cestou je Japonsko.

Japonsko?!

To je opravdu složitá cesta.

Obzvlášt’, když je vám 16 a jste na škole, která byla poslední možností. Já nikdy neměla na základní škole úspěšné známky a bylo mi to šumák. Ted’ za to ale platím a docela draze. Celí rok se tvářit, že obor Vlásenkáře a Maskéra mě nesmírně baví a je mou náplní života, dřít jako kůň, abych dostala různé výhody a možnosti, které jiní lidé, které na všechno kašlou a je jim to buřt - tak jako dřív mě – nedostanou. Tyhle všechny chvíle, které jsou důvodem toho, proč každou noc naspím tak tři hodiny, mě čekají ještě 2 roky. Pak mě čeká ještě nástavba, protože jestli se chci vůbec podívat do očí ony Karlovy university, která by mohla dodat aspoň trochu naděje a proměnit sny ve vzdálenou realitu, potřebuji maturitu.

Existuje velmi jednoduchý a zároveň složitý důvod, proč se zabývám přijímacími zkouškami na vysokou ted’, když jsem na konci prváku na střední a zbývají mi ještě minimálně 4 roky studia. Tím důvodem jsou nápory téměř dvou stovek uchazečů na asi 20 volných míst, s nejrůznějšími vystudovanými školami s vysokou úrovní na rozdíl ode mě, která trčí někde na SOUKROMÉM UČŇÁKU, kterému moji rodiče musí platit nehorázné peníze za školné a to všechno jen kvůli mojí lenosti. Každý jednotlivec který se bude snažit dostat se na Karlovku miluje Japonsko úplně stejně jako já. V podstatě nejsem ničím výmečná, takže mě na přijímačkách už může zachránit jedině MOTIVACE, která je také jednou z důležitých částí přijímacího řízení.

A tak tu ted’ sedím, píšu tuhle úvahu a říkám si:

,,ty? Která se nedostala na ani jednu ze škol, na kterou ses hlásila, až na tenhle soukromí učňák, se chceš dostat na jednu z nejžádanějších vysokých škol co se týče Japanologie? A jak to chceš proboha udělat?“

Najednou to nevydržím a propuknu v tak hlasitý smích, že se divím, že za mnou nevtrhnou sousedé a nezasypou mě stížnostmi a otázkami proč v tuto hodinu ještě nespím. Ale jak mám spát, když mám hlavu plnou těchto nesmyslných úvah?

Směji se vlastní hlouposti a především naivity.

V poslední době je toho na mě trochu moc co se týče jak fyzické stránky tak i psychické. Vím že tyhle chvíle míváme všichni a někdy až nezdravě často a já nevím jak tyhle chvíle řešíte vy, ale já, která celé ty roky odmítala cokoliv číst, to vyřešila právě knihou. Je to konkrétně kniha, která se jmenuje ,,SAMA V TOKIU“ jejíž autorkou je Marie Machytková, která my změnila pohled na veškeré myšlení. Ačkoli to není jediná kniha, kterou jsem v téhle době nadšeně pořídila a s otevřenýma očima dokořán hltala každé písmenko, jsem se rozhodla zmínit právě tuhle knihu a to z jediného důvodu:

Motivace.

A proto že o té se chci právě rozepsat, tak tu knihu nesmím vynechat. Je totiž nejen poslední dobou má nejlepší kamarádka, ale i zdroj mích veškerých motivací ke zvládnutí toho absurdního úkolu, ke kterému jsem se sama přikovala. A myslím si, že by mohla ta kniha pomoci i mnohým z vás.

I když jsem Marii neznala osobě, což je velká škoda, jsem si skoro jistá, že je jedním z nejmotivovanějších lidí které znám. Ve své knize Marie píše o svojí cestě za Japonskem. Popisuje i tu část cesty, kdy se jí podařilo dostat na onu FF UK

-filozofická fakulta univerzity Karlovy – na kterou se tak strašně moc snažím dostat. A když jsem tu knihu začala číst, říkala jsem si:

,, mi jsme si s Marií tak podobní!“

Ale když jsem četla dál, hlouběji a hlouběji, začala jsem vidět ten velký a obrovský rozdíl mezi námi dvěmi.

Motivace.

Ano, je to opět motivace.

A taky jasný, přesný cíl.

To je to, co mi celou dobu tak chybělo. A nerada to říkám, ale chybí i do ted'.

Nebo teda… tak z poloviny.

Díky této knize jsem o TOLIK motivovanější, než dřív, ale pořád to nestačí na to, abych se Marii vyrovnala. Věřte nebo ne, aspoň u jednoho z mích problémů vím příčinu i řešení. Řešení každé motivace, je podle mě, daný cíl.

Maruška už na samém začátku své cesty věděla, co by chtěla v budoucnu se svou touhou po Japonsku dělat. I přes to, že se na tuto cestu vydala mnohem později než já, byla o pořádný krok předemnou, protože dokázala spojit svou milovanou práci s Japonskem. Vytvořila si JASNÝ CÍL, ktreý jí MOTIVOVAL. A nerada se opakuji, ale motivace je jedním z nejpodstatnějších klíčů k úspěchu. Je mi naprosto jasné, že bez pořádné motivace tuhle bláznivou touhu po Japonsku prostě nenaplním.

Začnu proto hledat jednotlivá klíčová slova:

Japonsko, japonština, knihy, kultura, Japonci, práce, zaměstnání, koníček, maskér / vlásenkář, umění, zpěv,… začnu jednotlivá slova spojovat a nepřestávám doufat, že se třeba někdy spojí v něco smysluplného. Sice se mi ještě nepodařilo přijít na správné spojení, které by vše vyřešilo, ale moje MOTIVACE K TOMU, NAJÍT SPRÁVNOU MOTIVACI je nyní naprosto kompletní.

Nechybí jí ten daný cíl.

Proto věřím, že s pomocí této motivace zvládnu najít i tu správnou motivaci ke studiu Japanologie, kterou celou dobu hledám, div se nestrhám. Doufám, že i vy máte ted' dostatečnou motivaci k tomu najít tu motivaci, kterou potřebujete. Protože bez této klíčové motivace v hledání neuspějete.