I'm sorry... Hinata

„Neměla jsi sem chodit…“ Hinata se na něj zkroušeně podívala.
„T-tak j-já z-zas-se p-p-půjdu…“
„Já to tak přeci nemyslel… Ale…“ Vroucně jí obejmul a hladil po zádech. Jen jeho přítomnost, tak blízko, jí vykouzlial na tváři nesmělý úsměv. Byl pro něj toliko vzácný… V poslední době byla velice zasmušilá. Nechápal to… Nebo spíš nechtěl pochopit. Je možné, že…?
„A-ale co…?“
„Víš… víš… víš já…“ mluvilo se mu tak těžce… Vůbec to nechápal. Vždyť on je přece silný, tak proč by jí nemohl říct jakou hloupost vyvedl? Hloupost, která mu udělala ze života peklo? Teď naplno chápal svého bratra… Jen těch šest slov… vždyť je to jednoduché. Nebo se bojí, že ji raní…? Ano… Ona si vždycky brala vše tak k srdci… Určitě ho už nebude…
„Co? Co se děje?“ Ztěžka polkl. Musí to říct… Musí k ní být upřímný a nenalhávat sám sobě, že jí nehrozí nebezpečí.
„A-ale nic…“ Nemohl… Proč? Chce jí snad lhát? Musí jí to říct, musí jí ochránit… Nesmí být takový sobec…
Není sobec… jen chce oddálit tu chvíli, která navždy změní její vztah k němu. Určitě… Je to tak těžké…? Proč, proč? Ne… je opravdový sobec. Sobec všech sobců. Chce jí jenom pro sebe…
Zkoumavě se na něj podívala. Neměl rád tenhle pohled a proto odvrátil hlavu. Vždy mu to připadalo jak rentgen. Bál se, že může odhalit tu pravdu… Ne, nesmí… Nesmí! Uvědom si to sakra! Dělej něco!
Otočil se zpátky a nečekaně jí políbil. V Hinatě hrklo. Co to před ní skrývá…? Nakonec však zahodila pochyby za hlavu a polibek nesměle opětovala.

Polibek… spojení dvou rtů, začátek všeho… Spojení dvou srdcí, začátek lásky…

„Prosím…“ Ani se nemusel ptát, co tím myslela. Odvrátil se od ní a povzdechl si.
„Prosím… Pověz mi to, ať je to cokoli…“ Schoulila se k němu, jako opuštěné štěnátko. On jí ochránářsky obejmul a znovu si povzdychl.
„Já… Já… Já… udělal strašnou hloupost.“ Po spánku mu stékala kapka potu, která svou cestu zakončila v jeho vlasech. Najednou mu vyschlo v ústech, slova se zadrhla v krku a on nevěděl jak pokračovat. Co jí má asi tak říct…? Je to idiot. Idiot všech idiotů… Ona ho však pohledem vybídla, aby pokračoval dál.
„Já totiž… totiž…“ Kéž by to neudělal… Teď už musí pokračovat… A ona se dozví tu pravdu o něm a jí… Znovu namáhavě polkl a pomalu pokračoval.
„Já… a Karin…“ Hinatě se rozšířili oči. Věděla, co teď příjde a proto jí po tváři sjela slza. Zradil…?
„My dva totiž… my jsme spolu spali.“ Tak a je to venku. Teď už se s ní může nadobro rozloučit… Celou tu dobu, kdy to říkal, upíral pohled někam za její rameno. Teď se na ní zasmušile podíval. Ano, tuhle reakci čekal… Ještě ať od něj uteče a bude to hotové… Patří mu to… Patří mu to! Neměl se nechat zlákat… Ne, Karin se mu nelíbila. Přesto však… Když tenkrát…

„Ty… Proč si zase přišla? Hrozí ti smrt… Tak proč?“ Ani si neuvědomil co to říká. Do jeho tónu se dostala jakási sobeckost. Měl být potrestán… Ale ona mu odpustila. Teď za ním chodila sice méně, ale pořád ano. Jakoby si neuvědomovala to nebezpečí a smrtelné napětí, které mrtvolně viselo ve vzduchu.
I přezevšechno jí obejmul a políbil. Bál se o ní, tolik se o ní bál. Karin je schopná čehokoli… Že se s ní zapletl… Povzdychl si a zavřel oči. Nechal se chvíli unášet vzpomínkami… Vzpomínkami, které ho v noci děsily jako noční můra.
Trvalo chvíli než si uvědomil, že na rukách cítí horkou, hustou tekutinu. Poděšeně otevřel oči. Ne, nemýlil se… Byla to opravdu krev. Hinatina krev… Z jejích zad trčela rukojeť kunaie, který v ruce držela Karin. V jejích očích byl takřka šílený výraz.
Sasuke si zděšeně prohlížel ruce. Tu krev měl všude, na oblečení, kůži… Nebude schopný to zastavit. „Ne! Hinato, ne!“ Pevně ji obejmul a hystericky ji konejšil, jako by měl proč. Ona se totiž tvářila neobvykle vyrovnaně. Bolest na sobě vůbec nedávala znát.
Naposledy ho ještě políbila a pak zavřela oči. V mysli se jí míhala spousta obrazů. První setkání s Nejim, studium na akademii, zkoušky na genina, momenty z misí, momenty se Sasukem… Cítila, jak jí ta bolest opouští. Bolest, která prýštila z té rány. Čím víc ale mizela, tím víc nabývala ta bolest v srdci. Po chvíli znovu otevřela oči. Kde to jsem…?
Stála před vysokou, zlatou branou. Okolo ní bylo všude bílo, dokonce i na zádech se jí třepotala bílá křídla. Je snad v nebi…?