Jednorázovka
Nie, ešte stále sa jej to nezdalo perfektné. Dnes musí byť oslnivá, zvodná, proste neodolateľná. Nie ako kto sa chystá zabíjať. Hoci poznala už aj mužov, ktorí leteli práve na toto. Predtým to zvládala lepšie. Zvodnosť i zabíjanie. No teraz už neprichádza natoľko do kontaktu s mužmi ako kedysi. Keď, tak iba kvôli nejakým formalitám.
Pomaly som sa vznášala v oblakoch na krídlach teplého vánku. Prúdy vzduchu hladili šupiny na mojom tele, svišťali na koncoch mojich krídel. Bola som voľná.
Krajina sa podo mnou rozprestierala v celej nádhere svojej zelene. Kam až oko dohliadlo, stromy vypínali k oblohe konáre ako pozdrav, ako pozvanie. V hrudi sa mi zachvelo srdce. V tej chvíli som si pomyslela, áno, takto chutí dokonalé šťastie.
Ich cieľ už bol blízko, veľmi blízko. Cítil to úplne jasne. Teraz iba neurobiť žiadnu chybu. Ako sa začali tiene pomaly naťahovať, žmurkol na Mirai a tá vyrazila vpred. Zo zadu, z jej slepého uhla, sa objavila letiaca čepeľ, ktorej uhla iba vďaka tomu, že ju Shikamaru prezieravo držal prepojenú s jeho tieňom, no sám sa tak dostal do nevýhodnej pozície, čoho dôsledok okamžite pocítil. Akonáhle po podrazení nohy dopadol na zem, zacítil na krku druhú z Asumovych špeciálnych čakrových čepelí.
„Ďalej ani krok!
Vzal jsem za kliku a velmi zvolna otevřel dveře. Poslední paprsky večerního slunce dokázaly ozářit jen malý kousek temného prostoru přede mnou. Ovál mě chladný závan těžkého vzduchu. Vstoupil jsem. S velkou pečlivostí, snad jako bych se bál, že někdo vejde za mnou, jsem zavřel dveře. Můj stín, předtím tak ostře řezaný v úzkém pruhu slunečního svitu, se nyní v nejasných temných tvarech plazil po stěnách kamenné chodby osvětlované sérií jen slabě svítících světel. Zhluboka jsem se nadechl.
Byla noc. Teplou letní tmu omamně vonící jasmínem jen tu a tam prosvěcovala lampa pouličního osvětlení. V dálce bylo slyšet tiché hřmění, vzduch byl těžký s předzvěstí blížícího se deště. Kužel světla dopadající na chodník na vteřinu ozářil vlnící se lem černého pláště. Byl to jen mžik. Stalo se to vůbec?
Maito Gai začal dnešní den pěkně zostra. Už zvládl tisíc kliků, desetkrát oběhnout Konohu po rukou, stokrát vyskákat do nejvyššího patra hokageho rezidence snožmo, schválit sto dvacet jedna žádostí o návštěvu Konohagakure a po spořádání snídaně složené z dvaceti tří misek instantního miso rámenu na tři hodiny upadnout do stavu, který by se neznalému kolemjdoucímu mohl jevit jako hluboké kóma.
Kakashi… Ty sis vybral den pro snídaňový souboj… Zrovna dnes… Ale já… Vyhrál jsem…
No…
No tedy.
Více slov snad na to ani neměl. Tohle bylo nanejvýš trapné. Ani nevěděl, co víc. Jestli to, že ho teď láskyplně drtily dvě neuvěřitelně silné ruce, to, že se mu srdce třepotalo štěstím, nebo to, že padl do vlastní pasti.
A stalo sa to, čo nikto nechcel. Celý svet shinobi bol zrazu pod vplyvom Mugen Tsukuyomi. Všetkých zachytil Božský strom a preniesol ich do sveta, v ktorom je sen realitou. Odolať tomuto silnému jutsu sa podarilo iba bývalému tímu 7. Trpezlivo vyčkávali, kým bude možné opustiť bezpečný priestor, ktorý im poskytlo Sasukeho Susanoo, no v tom Madara zaútočil a ich štít nevydržal. Len tak tak stihol Sasuke vtiahnuť Naruta späť do bezpečia, ale Sakura a Kakashi boli lapený do sveta snov.
Zničehonic se příliš bál. Nemohl udělat další krok. Nemohl, nechtěl, nesměl. Z kuchyně na chodbu proudilo teplé oranžové světlo. Zhluboka se nadechl. Proč se tak třásl?
„O čem si s mámou pořád povídáte? Vždycky přestanete, když přijdu.“
Hlasy. Jeden mužský a jeden dětský. „Opravdu,“ řekl ten muž. Sasukemu se zastavilo srdce. To nemohla být pravda. A proč by nemohla? „Snažím se od ní pochytit nějaké rady, je to dobrá kuchařka.“
Tonton sebevědomě kráčela Konohou.
Vzhledem k tomu, že byla nejvíc chic a cool prasátko, jaké kdy poctilo svojí přítomností zaprášené ulice téhle vesnice (a nebylo to tím, že se jí na krku jako jediné houpaly mořské perly), nahodila ještě samolibější výraz a nenápadně pokukovala, jestli někdo registruje dokonalý klap-klap-klapot jejích kopýtek, za které včera na manikúře a pedikúře vyplázla patnáct tisíc.
Ten ignorant Teuchi ani neotočil hlavu.
Nevadí! Však si na ten jeho teroristický byznys brzo posvítí, chrochtala spokojeně.
Teuchi je v pořadí. Dneska má Dcera nebes a Vůdkyně svobodných prasat na programu jiného neznaboha.
Je začátek léta. Počasí je tento týden opravdu vydařené.
Sedím na hoře, kde jsou vytesané hlavy Hokagů a koukám na západ.
Přemýšlím o dnešku. Po sezení v parku jsme s Mitsukim a Kawakim šli společně trénovat. Řekla jsem jim i o tom, že Kakashi měl kdysi sharingan a ukázala jsem jim nové malé tríčky, co mě Kakashi naučil. Hihi. Ale kluci se taky nezastavují. Pořád jsme lepší a lepší.
Koukám na vesnici, jež je zahalená do oranžového světla. Nechávám se ovívat příjemným vánkem, sem tam projede i nějaký ten vlak.
„No tak, vážne sa nechcete naučiť moju novú sliediacu techniku?“ naliehal Jiraiya na chlapcov v bazéne. „Je na to teraz ideálny čas i miesto.“
„Rozhodne nie,“ opäť rezolútne odmietol Hatake Sakumo, „moje stopovacie a prieskumné schopnosti ťa už takto ďaleko presahujú, vôbec nemám potrebu učiť sa takú stupídnosť.“
„Moje schopnosti ťa všetky ďaleko presahujú,“ konštatoval ledabolo Orochimaru, keď Jiraiya obrátil pohľad na neho.
„Hiruzen sensei prejavil o moju techniku záujem,“ bránil sa Jiraiya urazeným tónom.
Táto legenda je pomerne mladá. Je stará len dve generácie.
Ako sa začínajú mnohé rozprávky - kde bolo, tam bolo, žili raz v jednej ďalekej dedine menom Konoha dve deti. Sakura a Sasuke.
Zatiaľ čo Sakura bola z nie až tak známeho, či významného klanu Haruno, Sasuke bol z jedného z tých najuznávanejších klanov Konohy - Uchiha.
Uchihovci mali v dedine veľkú moc.
Založili policajné oddelenie, ich synovia boli členmi zvláštnych jednotiek ANBU.
Zrejme preto si ich ľudia tak veľmi vážili a vzhliadali k nim.
Cítili sa po ich boku v dedine v bezpečí.
"Hokage, promiňte mi moji troufalost, ale obávám se, že je toto rozhodnutí zcela nezbytné. Pokud nám nedáte souhlas, ohrozíte samotné pilíře demokracie, na nichž tato vesnice stojí!" Katasuke Naruta prosebně pozoroval zpoza širokého stolu Hokageho, tradičně zavaleného papíry. Po boku mu laxně postával Amado.
Posledný ťah v Shogi patrí tebe. Stále čakám, kým ho spravíš. Ale márne. To sa už nikdy nestane. Už nikdy nepoložíš svoju ruku na hracie pole. Už nikdy prstom nepohneš figúrky vykonajúc ten ťah. Oproti mne je prázdno. Len prázdne miesto na lavičke pre človeka, ktorý si tam už nikdy nesadne. Už nikdy sa nedozviem, kto vyhrá.
Mám plakať? Nejde to. Prečo? Prečo to do frasa nejde?! Nemal som ťa rád? Nie. Tak to nie je.
Kiro se probral z mdlob. Měl jediné štěstí, že si pod sebe vytvořil kamennou podložku, aby se udržel na hladině. Zároveň byl rád, že jeho kámen nezmizel po chvilce nesoustředění. Se zlomenou nohou toho moc nedokázal. Porozhlédl se kolem, o kus dál klečela Elika s nepřítomným výrazem. Tanmu s Kenjinem nikde neviděl, pravděpodobně se s ním blonďák přesunul dál, aby nikoho dalšího neohrozil. Opatrně se na podložce otočil na břicho a pomalým tempem začal pádlovat k dívce.
Asuma se smutně podíval na prázdnou papírovou krabičku. Zmuchlal ji a hodil za sebe do vozu.
„Jó, jó,“ zaskřehotal vedle něj starý vozka.
Asuma se na něj podíval a v hlavě si připomínal proč tuhle práci vzal. Prázdná krabička, prázdný žaludek a prázdný úsměvy vozky – ne, kvůli němu ne.
Seděla u okna ve své ložnici. Oči jí únavou klimbaly, přesto však nemohla usnout. Obloha nad Konohou byla neobvykle temná a zamračená, i tak však mohla mezi černými mraky zahlédnout světlo měsíce nebo hvězdy. Sarada už dávno spala a dům byl tichý stejně jako spící vesnice. Spal už Naruto? Nejspíš ne. Pousmála se, stejně jako pokaždé, když pomyslela na splněný sen svého přítele. Všem se plnily sny. I ten její se splnil, ano.
