Roots - 11. kapitola - Kanibal

Trvalo ještě několik hodin, než se Daichi odvážila vystrčit nos z pokoje, který jí přidělili. Její nový oděv se jí vůbec nezamlouval, připadal jí příliš volný. A bylo pochopitelné, že se jí do mysli vkrádaly paranoidní představy, jak jí někdo škubne s oblečením a ono z ní spadne. Hrozná, přímo děsivá představa.
„Už se cítíš líp?“ vyzvídal Deidara.
„Je to dobrý,“ kývla hlavou. „No, nedá se nic dělat, musím tu zůstat. Ale… už žádný zavírání, jasný?“ kladla si podmínky a ignorovala bratrovo šklebení.
„Když budeš sekat dobrotu, nebude k tomu důvod.“
Divka se zamračila. „To prostě není fér! Ty si můžeš chodit, kde chceš a jak já se hnu kamkoli, všichni na mě valí bulvy!“
„Asi jsi přehlídla ten fakt, že já k nim patřím.“
„Beztak je to tvoje vina, že jsem tady,“ broukla.
Bylo to jako píchnutí do vosího hnízda, ale právě to chtěla. Ublížit mu, naštvat ho. „Za to přece vůbec nemůžu!“ namíchnul se, zaťal pěsti a vyběhl z pokoje.

Dívka se neodvážila trávit mnoho času s těmi podivnými muži. Jídlo si nosila do pokoje a v duchu promýšlela taktiku. Je přece špeh a teď má jedinečnou příležitost své schopnosti zúročit, ale… riziko, které tím hodlá podstoupit, je příliš vysoké. Navíc… někteří jsou skutečně nebezpeční a je jí jasné, že vyzrát nemůže nade všemi. Za hrozbu nepovažovala toho, kterému říkali Tobi, svého bratra a ukřičenou modrovlásku. Největší zlo pro ni představoval nesmrtelný Hidan, drsný Vůdce a záhadný Sasori, o němž vůbec nevěděla, co si má myslet.
Rozhodla se! Je to její mise, nesmí zklamat Skrytou kamennou! Oni na ni spoléhají! A Deidara… stále jí není jasné, na čí straně vlastně stojí. Časem na to nejspíš přijde…

Blondýnka s tmavýma modrýma očima vešla do chodby a opatrně po ní kráčela. V místnosti, jež sloužila jako místo pro relaxaci, stáli jen Hidan a Kakuzu. Všimli si jí, ještě než vůbec vešla. Nesmrtelný mrkl na svého společníka, uchechtl se, rychle svlékl košili a hodil ji pod pohovku.
Daichi ztuhla. Proč je ten ninja jenom v nátělníku? Očima sklouzla ke svému oblečení, pak zamrkala, malinko zbledla a s výkřikem: „To nemůže být pravda!“ vycouvala z chodby.
„Proč to děláš?“ nechápal Kakuzu.
„Přece pro tu srandu!“ rozchechtal se bělovlasý.

Daichi se přehrabovala ve skříni v pokoji. Nebude na sobě mít tohle oblečení, to po ní nemůžou chtít. Konečně našla něco, co se trochu podobalo tunice a přes to přehodila tmavý plášť v barvě hnědi. Deidara právě vešel, přišel se za ní podívat a nestačil se divit. „Kdes to sebrala?“
„Válelo se to tu ve skříni!“ odsekla.
Obrátil oči v sloup. „Vylez v tom ven a garantuju ti, že kluci budou slintat.“
Otřásla se. „To vás nenapadlo nic lepšího, než mi podstrčit svršky toho hulváta s kosou?“
Teď se pro změnu divil její bratr. „Co to plácáš? Ta košile je moje!“
Blondýnka zamrkala. „Vážně? Tak v tom případě… já ho zabiju!“
„Jeho? Tak to hodně štěstí!“ To už se blonďáček začal smát.
„Ehm, co kdybyste mi tohle třeba vrátili?“ ozvalo se ode dveří.
„Jejda! To je tvoje?“ Daichi svlékla plášť a hodila ho Sasorimu. „Stejně… že se nestydíte dělat si fórky z jedný nechápavý holky.“
Výtku na téma: Vaše hnusný fóry! si Kakuzu s Hidanem vyslechli ještě téhož večera, ale ninjové si z toho pranic nedělali.

Akatsuki poskytli Daichi trochu víc volnosti a ona začala nenápadně pátrat po jakémkoli materiálu, který by jí prozradil víc o plánech téhle organizace zabijáckých ninjů. Vždy si našla nějakou výmluvu, později chodila s knížkou a z nudy si občas pohrávala s pletacími jehlicemi.

Seděla v křesle, ponořena do četby. Staré legendy, ale čtivo to bylo velmi zajímavé. Zaklapla knihu, byla sama v tmavém pokoji, kam měl přístup každý. Uslyšela mlaskání, zvedla se a chtěla nahmatat vypínač, protože v místnosti už začínalo být šero. Cosi za ní chrčelo, sípalo a možná se šeptem dohadovalo, rozeznala totiž několik slov, přestože nedávala vůbec žádný smysl. Nezalekla se. Je přece kunoichi, zvyklá pracovat v utajení. Rozsvítila a zaslechla táhlé zaúpění. Byl to ten divný ninja, Zetsu. Seděl s nohama překříženýma, mumlal si něco pro sebe a jeho žluté oči bez panenek rejdily neustále ze strany na stranu. Daichi couvala a přitom nechtěně zavadila o stolek.
Vše bylo dílem okamžiku. Ninja na malou chvíli ztuhnul. Pak, rychleji, než od něj vůbec mohla čekat, se vymrštil a zaútočil. Oči se jí rozšířily údivem. Neměla nic, čím by se mohla bránit, mohla použít jedině své ruce.
Začali se prát. Zetsu cenil zuby a vypadal v té chvíli doopravdy hrozivě. Uskakovala, přestože si v tomhle terénu nebyla ve svých krocích úplně jistá. Její protivník nijak nedal najevo překvapení. Daichi už byla od jeho úponků dosti poškrábaná. Několikrát využila svou skrývací techniku, kdy se její tělo doslova vsáklo do zdi, ale brzy pochopila, že to nestačí. Zde se střetli dva uživatelé zemského živlu.
Nechápala jeho zuřivost. Neměla ani potuchy, že Zetsu je kanibal a v temnotě si léčí své abstinenční příznaky. Několikrát se mu podařilo obmotat dívčino tělo svými slizkými liánami. Rozhodla se k riskantnímu řešení, zatímco jí v hlavě pulsovalo: Nesmíš nikomu z nich ublížit! Nemůžeš zabíjet!

Použila genjutsu, vyvlékla se ze Zetsuova sevření a upadla na zem, kde zůstala nehnutě ležet. Sílu Akatsuki špeha však podcenila, protože se rychle dostal z její iluze a chytil ji tentokrát tak, že už se mu vysmeknout nemohla, jen cítila jeho smrdutý dech…
„Zetsu!“ křikl Vůdce, který se nečekaně objevil ve dveřích s výrazem trestajícího boha. „Kliď se odtud! Ta holka se žrát nebude!“
Daichi třeštila oči na muže se zrzavými vlasy. Ninja zavrčel a s pohledem vystrašeného psa pustil dívku a odběhl. Dopadla na podlahu, ale to bylo to nejmenší. Vůdce došel k ní a podal jí ruku. Vytáhl ji na nohy, ale mračil se.
„Já… on zaútočil první. Jen jsem se bránila,“ pípla ustrašeně.
„Nic nevysvětluj! Známe dobře tyhle stavy. Takže… rada pro příště: Neruš kanibala, když je zahloubaný do sebe!“
„On je… žere lidi?“ zděsila se.
„Přesně tak! Vyhýbej se mu! Nerad bych pak Deidarovi vysvětloval, kde skončila jeho sestra.“
Ještě pořád se ho držela a právě, když se chystala zmizet, neušla podivná dvojice překvapené modrovlásce. „Peine!“
Daichi vytrhla ruku z jeho sevření.
„Klid, Konan! Musel jsem přerušit krmení kanibala.“ Obrátil se k ní.
„Skutečně? Já se raději… vzdálím,“ hlesla oslovená a opustila místnost.
„Nespoléhej na to, že se od Akatsuki dočkáš pomoci. Byla náhoda, že jsem sem vešel!“ Zanechal ji o samotě. Již byla klidná. Takže… Vůdce se jmenuje Pein. Tak důležitou informaci je dobré si pamatovat…