Jen projít uličkou...

Boty klapaly po schodech. Plíce stěží popadala dech a ruce těžce odolávaly přílivům vzduchu, jež jsem míjela v běhu. Tmavě modré šaty jsem vláčela po zemi a vlasy se klepaly z jedné strany na druhou. S předloktím ohnutým v lokti jsem nesla těžkou róbu a posléze konečně doběhla na vrchol schodů. Upustila jsem lesklou hebkou látku a popadla kliku myšlených dveří.

Stála tam. Celá rozechvěla s vlasy splývajícími po zádech. Její nádherné dlouhé jednoduché šaty ležely zmuchlané v rohu a jejich majitelka se krčila v temném koutě. Celá se třásla, jakoby ji skolila zimnice. Sama jsem věděla, že jde jen o nervozitu a možná i otevřené okno.

Zavřela jsem rychle dveře a s klapáním svých střevíců doběhla až k ní. Vlasy mi spadaly do čela a vlečka tmavých šatů se vlekla stroze po dřevěné podlaze. Klekla jsem si k ní. Byla ještě bledší, než obvykle. Dlaně s prsty ledově chladné. Oči zaplněné beznadějně šťastným i ustrašeným pohledem.

Neřekla jsem jí sice ani slovo, ale z mého pohledu vyčetla, že nemá proč se strachovat. Stoupla jsem si, usmála se na ni a podala ji tmavou rukavicí obalenou dlaň. Pevně sevřela a vyhoupla se na nohy...

~~~

…stála přede mnou, má malá sestřička. Krásná a mladá jako obvykle. Kdo by si pomyslel, že bude pro změnu ona tou první. Pomalu jsem si jí prohlížela. Od jejích nádherných, krajkou vykládaných šatů, přes decentně zdobený vršek róby, až po ležérní drdol s pár pramínky spadajícími do obličeje. Ve vlasech měla zamotaný stříbrný řetízek a průsvitný závoj.

Usmála jsem se na ni, prohodila pár utěšujících slov, které jí z očí odstranily poslední pochyby a podala jí světle fialovou květinu, prokládanou bílou látkou. Usmála se a přehodila si přes hlavu závoj…

~~~

…sedím mezi svými příbuznými. Všemi vládne nervozita. Těsné stěny kaple působí skličujícím dojmem. Maminka poklepává nervózně botou, a tatínek sebou neurvale šije. I mnou cloumá nervozita. Jak asi může být sestře.

Tiše jsem pohlédla na něj. Jeho hnědé vlasy byly stále neposedné. Zdál se být nesvůj. Neustále se pohupoval ke straně a marně vzhlížel ke dveřím, jakoby se chtěl uklidnit. Kdysi jsem toužila být na sestřině místě. I teď bych byla na jejím místě neuvěřitelně šťastná. Ale nejsem to já, kdo nyní má projít uličkou mezi lavicemi.

Konečně se dveře otevřely. Závojem zahalená, plna strachu svírala svou květinu a nejistým krokem šla ku oltáři. I když to nebylo přes závoj příliš vidět, rozpačitě se usmívala. Celou síní se rozezněla líbezná hudba a všichni s napjetím očekávaly konečnou řeč.

Sestřička vyslovila své tiché ano. A i on se nakonec přidal. Posléze jí přehodil závoj přes hlavu a něžně ji políbil. Všichni začali nadšeně tleskat. Kněz se usmíval na všechny strany. A ženy v celé místnosti dojatě poplakávaly. Včetně mě samozřejmě. Na rozdíl od nich, jsem se ovšem neusmívala. Ty slzy, co mi stékaly po tvářích, nebyly způsobené dojetím, ale smutkem.

Rychle jsem se snažila uklidnit, když se všichni nahrnuli k novomanželům a potřásali jim rukou, líbali je, přáli jim vše nejlepší. Byla jsem mezi posledními. Oči stále zarudlé pláčem a na rtech umělý úsměv. Křečovitě jsem objala sestřičku a tiše jí popřála vše nejlepší. Sevřela mne ještě pevněji a začala mi též tiše děkovat.

Odtrhla jsem se od ní. Na chvíli opadl můj lhavý úsměv. Naštěstí si toho nikdo nevšiml a tak jsem měla dost času nahodit ho zpět.

Přesunula jsem se k němu. Tiše jsem mu popřála a potřásla rukou. Objal mne. Srdce se mi blahem ale zároveň záští rozbušilo tak moc, že to musel cítit i on. Zeptal se, jestli je vše v pořádku. Mlčky jsem kývla a odešla rychle pryč…

~~~

…svatební hostina začala. Sestřička zářila štěstím a i její nový manžel ukazoval svůj široký úsměv na všechny strany. Seděla jsem přesně vedle svého sourozence. Stejně jako druhý svědek vedle sestřiného muže.

Mlčky jsem jedla polévku svou levou rukou a snažila se nedívat na novopečený pár. Zrovna jim přinesli obří talíř plný polévky a svázali je k sobě. Teď sestřička krmila svého chotě a on ji. Druhý svědek a můj kamarád se na ně taky tak vesele díval a pobaveně se usmál. Když jemu kamarádovi stékala po bradě polévka.

Zvedla jsem se. Už jsem se na to nemohla koukat. Bylo mi jednu, že se mne matka pokoušela zadržet. Že mne otec chytl za ruku a snažil se mne stáhnout zpět. Vytrhla jsem se mu a se suknicí sevřenou pevně v dlaních uháněla po svých vysokých botkách až kamsi pryč…

~~~

…šedý kout. Přesně pro mne. Proč si to tak beru? Vždyť je šťastná. Já ho už nemiluji. Mé pěkné šaty ležely zmuchlané pode mnou. Drdol byl již tatam a mé tmavé vlasy splývaly po mém uslzeném obličeji. Okolí jsem vnímala jen mlhavě.

Někdo za mnou přiběhl. Již v normálním oblečení. Klekl si ke mně a objal mne. Z jeho hlasu jsem poznala svého kamaráda. Ptal se, proč pláču. Proč nejsem na hostině. Co jsem mu měla říct? Že se má sestra vdala za muže, ke kterému jsem dávno cítila totéž, co ona? Ne. Odpověděla jsem mu, že mě vzala ta okolnost s obřadem.

Sice mi nechtěl uvěřit, ale nic jiného ho nenapadlo. Podal mi ruku, abych se zvedla. Nepřijala jsem. Nakonec mě zase přemlouval, ať se vrátím. Sehnul se ke mně a setřel mi další slzu, které stékala po mé tváři.

Když jsem mu poděkovala, ta jeho slova, jen mávl rukou, že to nic nebylo. Podal mi opět ruku. Přijala jsem nakonec a i přes svou beznaděj šla bok po boku vedle něj…

~~~

…hned jak jsem se objevila zpět na hostině, přiběhla ke mně celá rodina. Nejdříve mi začal otec nadávat za to, že jsem utekla. Matka se sestrou ho posléze donutily stáhnout se. Maminka se mě hned ptala, co se stalo. S úsměvem jsem dodala to stejné, jako jsem řekla druhému svědkovi. Sestřička se zasmála a objala mne…

~~~~~~~~~

Běžím. Mám zpoždění. Křečovitě svírám své šaty v dlaních a klapu svými střevíci. Proběhnu dlouhou chodbou. Sestra tam na mne již čeká. Podává mi květinu. Stanula sem u oněch dveří.Zprudka se otevřely. A já vyšla úzkou uličkou…