Deset tváří smrti - 04 - Hořkosladká (Bittersweet)

Within Temptation - Bittersweet

Své oběti už jsem ani nepočítala. Bylo jich tolik a přitom tak málo...měla jsem pocit vysoké připravenosti, ale také totálního selhání. Jak to tedy vlastně bylo? Proč jsem pořádně nemohla určit, jestli jsem připravená byla nebo ne?
Je to složité...všechno bylo, je a bude. Aspoň tedy věci týkající se tebe. Byly vždycky zapeklité, zauzlené. A i když jsem tě znala po celý svůj život, nikdy jsem k tobě nedokázala najít cestu.
Je to naivní, ne? Na jednu stranu tě chci zabít, ale na druhou ráda vzpomínám na to, jaké to bylo předtím, než jsem se takhle rozhodla.
Zvláštní...po dlouhé době se konečně usmívám. Ale není to ten škodolibý úšklebek, který jsem věnovala každé své oběti. Je to pravý úsměv.
Kde se tady vzal? To vážně nevím. Ale...třeba mi to vzpomínky pomohou vyřešit.

Ano, ten jeden jediný den, kdy jsem přišla na setkání a...nikde nikdo. Čekala jsem a čekala, ale nikdo nepřišel. Ani sensei, ani tvůj nejlepší přítel, ani ty. Proč? Jo...kdybych to tehdy věděla, možná bych jen nestála na tom zatraceném místě a nenechala se konejšit hloupými radami ve své hlavě.

Vítr začal sfoukávat listí ze stromů, ale já pořád čekala. Až se snesla na okolí černá tma, rozhodla jsem se jít domů. S tím smutným úsměvem, který mě doprovázel po celou tu dobu. Po celou dobu, co jsi byl pryč.
Doma...na stole...ten bílý dopis. Nevěděla jsem, že sis ani neudělal čas na to, abys mi ho tam dal. Že jsi musel poslat Mogamiho, aby mi ho sem položil. Právě díky tomu jsem se nevzdala své velké náklonnosti k tobě. A stále se modlila, aby ses vrátil. A už nikdy nemusel odejít.

Jak dlouho? Čtyři, pět let? Tehdy jsem to počítala, den za dnem. Jenže nyní už si to nepamatuji. Je to stejně nepodstatné jako počet těch podřezaných hrdel, jako počet červených růží.
Každý podvečer na střeše jsem si při západu slunce četla ten dopis. Ty krásný slova, který na něm byly napsaný, byly přesně jako vytržený ze smutný balady. Líbilo se mi to. Moc. Ta romantika, pro někoho neviditelná, pro jiného bijící do očí, tam byla. A dávala mi naději, že i přes svůj odchod mě máš stále v hlavě. Že na mě myslíš.
Teď? Nechápu, jak jsem mohla být tak naivní. Ano, romantika tam byla. Jenže já ji už nemůžu ani cítit. Teče jako med a lepí se na všechno kolem. Je místy až nechutná. Ty pohledy, doteky, polibky...všechno je to přehnané.

Jako malá a pošetilá holčička jsem každý den chodila k bráně. Snad jen navštívit svého otce? Přinést mu oběd? Ne...my oba víme, že to bylo jinak. Otec byl jen záminka. To ty jsi byl ten pravý důvod. Čekala jsem na den, až se jednou tvůj obrys objeví v závěji listů. Až se mi na tváři rozlije šťastný úsměv. Až se k sobě rozběhneme a budeme si do vlasů šeptat slova lásky.

Říkám si, že takhle by se mohl zachovat jen idiot. Čekat na lásku...jak ubohé. Jenže já jsem to udělala. Vzdala jsem se všeho jen proto, abychom už konečně mohli být spolu. Můj post ninji, má rodina, přátelé...nezbylo mi nic. A to jen kvůli tobě.
Začátky byly krásné. Společný život pod jednou střechou, vidina krásné budoucnosti. Jenže ta se rozplynula stejně jako tvoje prvotní laskavost. Jeden večer jsi odešel jako milující muž. A další ráno z tebe zbyla jen sadistická zrůda. Pod tvými tvrdými pěstmi a dravými dotyky jsem klesla níž, než zvíře. Ale tobě to bylo jedno.
Nechápala jsem, vlastně pořád ještě nechápu, co tě tak změnilo. Proč ses najednou začal chovat jako tyran. Jenže stačila jen jedna jediná otázka. Jen se zeptat proč a...

V noci, za úplňku, jsem jen seděla v kuchyni a dívala se na tu obrovskou svítící kouli. Modlila jsem se, aby ses nikdy nevrátil. Abys na té své výpravě, kterou jsi před lety podnikl, zůstal. Protože tenhle život...možná jsem nebyla dobrá hospodyňka, ale tohle by si nezasloužil nikdo. Zaschlá krev se odloupávala z ran na mých zádech a slzy kanuly z pomyšlení, že kvůli tvému hrubému chování snad už nikdy nebudu moct mít děti.
A tak jsem vzpomínala. Na ten dopis který jsi mi dal. A doufala, že jednou to bude stejné, jako dřív.

I když tě nenávidím, i když bych tě nejraději mučila po celou délku svého krátkého, primitivního života, pořád na tebe budu myslet. A vzpomínat. Protože vzpomínky jsou to jediné, co mi po tobě zůstalo. Ty už totiž nejsi ty. Tvé já, které mi kdysi šeptalo ta krásná slova, odešlo. A namísto toho zůstala jen chladná skořápka.
Věř mi. I když tě teď zabiju, vždycky budu čekat, že se vrátíš. Že přijdeš s vědomím, jak moc jsi chyboval. A všechno...všechno bude jako dřív. Stejně jako tehdy...