Icha Icha (05) - Zpátky do Konohy

„Ayano! Jsi v pohodě?!“ vlítl do její ložnice vysoký, bělovlasý muž.
„Jo… jen špatnej sen,“ odpověděla přespříliš klidně.
Zvrhlý poustevník si hlasitě oddechnul a ruku, doteď opřenou o futra dveří, svěsil k zemi.
„Kde jsou ty dny, kdy se ti nic nezdálo? Mó! Myslel jsem, že už tě nebudou pronásledovat… potom všem.“
„Nápodobně… Po tý době, co jsem se to naučila, jsem měla celkem klidný spaní,“ při posledních slovech se musela pousmát nad tou ironií.
„Měla bys Tokoyami používat častěji! Ať už netrpíš,“ pronesl otcovsky.
„Na koho? Už dlouho jsi nikam nešel, abys narazil na nepřátelé! Jenom se válíš v týhle chatrči, mučíš toho blbce anebo píšeš další díly tý svý série. Kolikátej že už to bude? Třetí?“
„Čtvrtej!“ odpověděl hrdě.
„Dokonce,“ povzdychla, „Kdy tedy začneš zase cestovat?“ dodala ještě.
„Brzo… Jenom dopíšu myšlenku a pudem vyhledávat inspiraci jinam. Třeba do nepřátelský vesnice! Tím zabijeme dvě… ne! Tři mouchy jednou ranou!“ navrhl, pln pýchy jaký dokonalý plán to vymyslel.
Ayano pouze hlasitě povzdychla nad jeho chováním a s kývnutím si opět lehla do bílých pokrývek. Uklidněný Jiraiya tedy s úsměvem zavřel dveře, aby ji nechal trochu prospat.

Ve vedlejší místnosti si sedl na zem ke stolu, který byl pokrytý bílými, čistými papíry. Začal se v tom prohrabovat, dokud nenašel papír s číslem dvanáct. Potutelně se na svůj výtvor s písmenky usmál a dal se do čtení.
Jakmile byl u posledního slova, položil papír na štos dalších, popsaných stránek pokračování nechvalně známé knížky. Poté shodil všechny papíry ze stolu s výjimkou jednoho. Sebral zelenou tužku, kterou si následně opřel o spodní ret, a podíval se ke stropu. Zdálo se, že přemýšlí nad něčím fakt důležitým, dokud se doširoka neusmál a jeho tváře nezačaly být celé rudé. S dobrým pocitem z jeho představivosti, se pustil do psaní.
První co napsal, bylo číslo třináct. Avšak následovaly podezřele rychle další a další slova, než byla stránka celá popsaná.
Takhle pokračoval až do stránky sedmnáct. V tu dobu se však začínalo vyjasňovat, což byl Jiraiyův signál, aby si šel na chvilku zdřímnout.

***
Za pár hodin však nastal otravný budíček. To poslední, jak by chtěl být Jiraiya vzbuzen bylo, že mu v šest hodin ráno do ucha zařve blonďatá ježatá hlava slova, která tak nesnášel.
„Ero-Sennin!“ nechal se Naruto stále slyšet. Jiraiya však oči neotevřel, ale na druhou stranu se začal mračit a převracet tak, aby už toho otravu neslyšel.
„Héééj! Vstávej! Slyšíš mě, ty jeden zvrhlíku?!“ nenechal se Uzumaki.
V tu chvíli se však otevřely nejbližší dveře, ve kterých stála rozcuchaná fialovovláska a s kruhama pod očima šlehala naštvané pohledy na Narutovu adresu.
Ten, jakmile ji spatřil, se nevinně usmál a pustil límec červené vesty unaveného spisovatele.
„Vzbudil sem tě?“ ptal se sladce. Avšak nikoliv proto, že ho to zajímalo, ale z důvodu, že si myslel, že ho tato slova zachrání před trestem.
Ayano začalo tikat v levém oku a snažila se zdolat své horkokrevné vlastnosti a nezmlátit Naruta do bezvědomí jenom proto, že zrovna moc rozumu nepobral. Po chvíli začala zhluboka dýchat se zavřenýma očima. Uklidňovala se.
„Ranní rozcvička?“ ozval se nechápavě blonďák, zatímco ji, s natočenou hlavou doprava, zaujatě pozoroval.
Mladší Mitarashi se po jeho slovech zarazila. Zaťala pěsti, ale nakonec stejně v tisku povolila a vražedně pohlédla na nechápavého Naruta, který byl stále ve stejné poloze.
V tu chvíli se však třetí člověk v místnosti probral a unaveně mžoural kolem sebe. Zjistil, že leží na zemi a má roztrženou vestu. Poté, že se Ayano temně tváří na Naruta, který zase sedí na jeho nohou. Začal si mnout ospalé oči a pak vyjeveně vykřikl.
„Naruto! Neseď na mě!“ opáčil, jakmile mu doputovala informace do mozku.
„Á! Ero-Sennin! Už si vstal?“ usmíval se, zatímco úspěšně ignoroval jeho rozkaz, „Kdy se chceš vrátit? Přeci jen už to budou tři roky, co Sasuke odešel. Teď je nejvyšší čas, abych ho přitáhl zpět, než mu Orochimaru zchramstne tělo!“
Jiraiya se přemýšlivě zamračil a pohledem sjel na podlahu vedle sebe.
„Á, no jasně!“ zbystřil a pohlédl na rozcuchanou dívku, „Ayano, tak asi zamíříme na chvilku do Konohy, co ty na to? Kdyžtak si tam vezmeš nějakou misi,“ konstatoval s úsměvem.
Uklidněná fialovovláska pozvedla obočí. Bylo jí hned jasné, co tam Jiraiya ve skutečnosti chce dělat, ale nic nenamítala. Mohla zase po dlouhé době vidět sestru.
Naruto zajásal nad souhlasem a vydal se do svého pokoje, aby si zabalil všechny věci. Ayano zamířila do koupelny, kde se snažila zkrotit své rozcuchané vlasy. Jakmile byly opět rovné a nikde nic netrčelo, svázala je do dvou culíků. Poté zmizela za závěsem ve sprše. Jiraiya zase začal srovnávat papíry, které se válely všude po zemi, aby je, s namáhavým zvednutím, uklidil do batohu. Jakmile bylo hotovo, sundal si roztrženou vestu a čekal před dveřmi do koupelny.
Hned jak Ayano vyšla, strčil jí žabí poustevník s úsměvem do rukou svou červenou vestu. Dívka vykuleně zírala na nový náklad v jejích rukou. Párkrát zamrkala než nasadila normální výraz a s vestou zmizela v jejím pokoji.
Jiraiya se uchechtl a šel se spokojeně rozvalit na pohovku, než bude jeho vesta opět v plné parádě. Klidu si však moc neužil, neboť se z pokoje vyvalil Naruto a s hlasitým naříkáním se snažil dostat jeho batoh skrz dveře.

Zanedlouho však konečně byli všichni tři připraveni na cestu. Jiraiya před odchodem ještě chatrč skryl pomocí jednoho jutsu. Poté vyrazili směrem ke Konoze.

***
Na úplně jiném místě se jedna osoba snažila cosi udělat. Jeho černé, dlouhé vlasy se mihotaly sem a tam, jak neustále chodil po celé místnosti. Vždy se zastavil u jednoho stolu, kde něco sebral a přešel ke druhému, na opačném konci, kde to položil. Bůhví, zda si byl alespoň on vědom účelu téhle akce.
„Už to skoro bude! Musí!“ řekl, když konečně položil i poslední součástku na divně tvarující stůl, který evidentně tvořil nádobu pro jeho ocelový experiment.
„Ťuky, ťuk!“ ozvalo se za dveřmi, „Můžu dál?“
„Jen poď,“ zasyčel černovlasý a do místnosti vstoupila další osoba mužského pohlaví.
„Mohu mít dotaz? Co tímhle chcete udělat? Zkoušel jste to tolikrát… Víte určitě, že to teď zabere?“ ptal se zvědavě ten druhý.
„Sem si zcela jist, Kabuto,“ odpověděl krátce s ďábelským úsměvem.
Kabuto tedy pohledem sjel na jeho výtvor. Když viděl ten skvost, tak se musel usmát.
„Jste úžasný, Orochimaru-sama! Myslím, že teď je to naprosto dokonalé!“
Zmíněný spokojeně složil ruce na prsou a nechal se nadále vychvalovat.

Neuběhlo dlouho a dvojice hodlala experiment spustit. Divně vypadající přístroj, který oba tak obdivovali, se zeleně rozzářil a vyšlehl jakýsi paprsek k nebi. Strop, který překážel, byl tedy částečně zničen.
Orochimaru i Kabuto s rozzářenými očky hleděli na nebe, kde doposud zářila zelená, vzdalující se hvězda a napjatě čekali pozitivní výsledky. Nic však nepřicházelo.
Orochimaru se pomalu ale jistě začal rozčilovat. Nakonec, s jedním kopnutím do malého stroje, opustil místnost. Avšak Kabuto zřejmě nepostřehl pánovo počínání, neboť stále rozzářeně hleděl, k již čistému nebi.

***
Jiraiya, Naruto a Ayano akorát stanuli před branami Konohy, když jediná dívka v této partě najednou cukla levou rukou. Mitarashi nechápavě pohlédla na část jejího těla, která se pohnula bez jejího svolení, ale protože se potom nic dalšího neudálo, nechala to plavat a začala se ohlížet, aby si vychutnala krásy své, dlouho neviděné vesnice.
„Asi jako první půjdu za sestrou,“ pronesla do ticha.
Žabí poustevník s Narutem na ní krátce pohlédli, čímž jí dali najevo, že poslouchali a tudíž může odejít. Ayano tedy neváhala a od dvojice se odpojila.
Naruto byl tak natěšený vrácením do Listové, že po Ayaniným odchodu odhodil svůj batoh a vylezl na nejvyšší sloup, aby se pořádně porozhlédl.

Ayano mezitím po cestě značně trpěla. Na jejím obličeji se střídaly podivné bolestné výrazy. Kvůli bolesti se raději opřela o nejbližší dřevěný plot a chytla se za levé zápěstí, které bylo zdrojem té palčivé bolesti, jež právě procházela jejím tělem. Nakonec vyčerpaně sjela zády po plotě k zemi, kde v sedě ztratila vědomí.