Drabble maraton; 3. kolo

Sňatek?
Svatba, šaty, bílé květiny a bohatá slavnostní tabule, jak krásná představa. Místo toho musela sedět ve svém úřadu a kontrolovat papíry. Nejradši by je zalila horkou lávou a nechala shořet na prach. A zakopat pět sáhů pod zem, pro jistotu.
"Mizukage, nesu vám další formuláře k potvrzení. Je potřeba je udělat přednostně," ozval se vysoký muž a dlouhými zlatými náušnicemi ve tvaru výbušných lístků. Byl pobočníkem jejich kage a měl na starosti její ochranu a méně příjemné věci jako třeba papírování.
Přednostně = slavnostně, slavnost = svatba. "Cože?! Ty mi tu chceš dávat nabídku k sňatku?!" štěkla na svého podřízeného Mei rozezleně.

Zničit Hokageho!
Plížil se chodbou přitisknutý zády ke zdi. Snažil se moc nedýchat, protože nechtěl být prozrazen. Jeho cíl byl už jen pár metrů od něj, zavřený v pracovně za dveřmi s cedulkou, která hlásala: „Úřad Hokageho.“
Pevně sevřel kunai v ruce, udělal posledních pár kroků a stanul přede dveřmi. Zavřel oči a naposledy si promyslel, co se chystal udělat. Cítil, že tento den se stane dnem, kdy zničí Hokageho.
Nadechl se, rozrazil dveře a vrhl kunai směrem k starci za stolem. Stařec, aniž by zvedl hlavu od papírů, zachytil kunai mezi prsty a pravil: „Nechceš si jít hrát raději ven, Konohamaru?“

Ta věc, která se vám přilepí na paty a nezbavíte se jí, dokud nenastane úplná tma... jo, ta.

„Stín chránící vesnici před žárem nepřátel…“
Sarutobiho rozvleklé melancholické rozjímání nad zděděným kloboukem* bylo nemilosrdně přerušeno hlasitým uprdnutím světlovlasého žáčka, které spolu s následným smíchem docela přesně vyjadřovalo míru zájmu o proslov Třetího.
Povzdechl si. Zatracenej Minato. Už mohl být dávno v důchodu!

*přesněji replikou klobouku. Krátkou tradici předávání vlastní pokrývky hlavy jakožto symbolu moci ukončila neveselá série událostí zahrnující rozšíření jistého druhu hmyzu**, svědění hlavy a hrozbu občanské války mezi dlouhovlasými Hyuugy v čele s Hiashim a nově vzniklým, odhodláním a ostrými nůžkami vyzbrojeným Úřadem pro hygienu.
**Přítomný Aburame Shibi s úsměvem přísahal, že s tím neměl nic společného.

Sophiina volba

Tlak, zodpovědnost, samota. To s sebou přináší úřad Kage. Nic pro slabé povahy, nic pro jemnocitné duše. Špinavá práce zahalená v oparu pozlátka. A přece je to tak snadné. Rozhodovat o životech mas. O davu beze jména, bez podoby, bez hlasu. Ne, není to těžké. Chladné, strategické, občas bezohledné, ale co by na tom mělo být obtížné?
Přistoupil k lůžku a pohladil spícího blonďatého andílka po ledové tváři. Tak nevinná, bezbranná a krásná. Tatínkova holčička. Se sevřeným srdcem zabodl pohled do kapačky vhánějící život do drobounkých žil. Ne, skutečně těžké je muset volit mezi vlastními dětmi. Zavřel oči.
„Odstraňte ho.“

„Kde bolo, tam bolo, bol jeden malý, ale silný a odvážny blonďavý chlapec, ktorý sa nikdy ničoho nezľakol a bojoval vždy...“ „Hej, hej, to poznám, a nevzdal sa svojho sna a stal sa z neho Hokage. A blá blá blá... Oci, mohol by si si vymyslieť konečne aj niečo iné, ako uspávať ma kecami o sebe a o tom aký si myslíš, že si úžasný?“ „Boruto, nerozčuľuj ma! Ja mám dosť aj inej práce. Ako Hokage musím zastávať svoj úrad, a to si vyžaduje...“ „Dobre, dobre, to poznám... Choď pracovať, ja si zavolám uja Sasukeho, s ním je aspoň sranda.“

Formalita

Blonďatá Hokage stála na střeše paláce a rozhlížela se po vesnici. Vzduchem létali lidi, papíry a sem tam kousky budov. Náhle před ní přistál oranžovovlasý muž s piercingy. Mával jakýmsi papírem.
„Tak. Hodinu už tady běhám se šesti těly. Byli jsme snad na každém úřadu, zaplatili každičký poplatek.“
„A co to vlastně chcete?“
„Dozvěděl jsem se, že naše organizace není oficiálně uznaná. Tak jsme to vyřídili, ještě chybí Vaše uznání.“
„A co bude ta vaše organizace dělat?“
„Lov jinchuuriki.“
„Lituji, ale jako Hokage už mám problémů dost. Chránit toho blonďatého by bylo moc. Zamítá se.“
Pein se vznesl.
„Shinra Tensei!“

Aka-test

My Category: Kakuzu-= click to take @ NerdTests.com =-

Už je to dávno, co jsem se stal Kagem. Do úřadu jsem nastoupil před více jako padesáti lety. Chtěl jsem vládnout ještě dlouho. Chtěl jsem vidět dospět Konohomara. Teď se ale nesmím rozptylovat. Musím zachránit Konohu a jednou provždy to skoncovat s Orochimarem. On je ale silnější, mladší, zdatnější. Bojuji všemi síly, co mám. Cítím tu sílu, co ve mně proudí. Cítím brnění v prstech. Nevzdávám to. Vím, že ho nemůžu porazit. Držím mu ruce. Stačilo by to? Dám do toho všechno. Ještě kousek. Zvedám své a sekám. On se směje. Nedokázal jsem udělat víc. Omlouvám se všem, dětí mé.

„Čo je, prišla som snáď privčas?“ opýtala sa blondínka, vrhnúc netrpezlivý pohľad na nástenné hodiny.
„Privčas je slabé slovo.“ odvetil Ebisu vyjavene hľadiaci na blondínkin hrudník. Nič podobné počas svojej misie na konožskom sociálnom úrade neočakával. „Žiadosť o absolventskú prax sa podáva vo vedľajšom okienku, tu sa podávajú žiadosti o dôchodok.“
„Tak som tu správne.“
Ebisu so značnou dávkou skepse vybral tlačivo.
„Meno, vek, posledné povolanie?“
„Na vek sa dámy nikdy nepýtaj a posledné povolanie bolo Hokage, tak kto myslíš, že som?“ odpovedala tónom, pri ktorom Ebisovi stuhla krv v žilách.
Pomaly zodvihol zrak k žiadateľkinej mladistvej tvári.
„Tsu..., Tsunade-hime?

Technický pokrok nezastavíš.
Už před lety jsme museli začít snižovat stavy nindžů. Nejprve poklesl zájem o bojovníky. Samuraj se samopalem je bohužel účinnější. Pak jsme museli propouštět i špióny. Holt dnes se informace získávají hlavně na internetu a ne v terénu. I medici odešli do městských nemocnic, kde dostali vyšší platy. Vesnice osiřela.
Sedím ve své kanceláři uprostřed poloprázdné Suny a nemám do čeho píchnout. Už mi nabízeli, že bych mohl jít dělat zedníka a ve své tykvi míchat maltu, ale tenkrát jsem byl ještě příliš hrdý. Dnes už nejsem.
Gaara vyšel ze svého paláce a zamířil na Úřad práce.