Stíny (genjutsu)

Stíny. Všudypřítomné, temné a strašidelné, že trnete hrůzou. Neustále vás nutí ohlížet se, jestli se v jednom z těchto tmavých obrysů neskrývá nějaké skryté nebezpečí. Každou chvíli zahlédnete ostny draka, jak se tyto nebezpečné bodáky natahují k vám. Na chvilku vám probleskne myslí pohled na vaše mrtvé tělo, probodané dlouhými černými ostny, ze kterých skapává karmínově rudá krev a následně dopadá s tichým žbluňknutím do neustále se zvětšující louže té temně rudé tekutiny.
A přesto tyto stíny dokázaly poskytovat potřebnou útěchu. Byť malou, ale přesto nezanedbatelnou. V takovýchto chvílích se zdá i slabounký záblesk naděje jako slunce. Žhnoucí jasným světlem a jeho teplo prostupující celým tělem, rozehřívající každičkou buňku v těle.
Tyto stíny totiž poukazovaly na přítomnost světla. Ovšem měsíc, který bylo možno po vzhlédnutí uzřít, zdaleka nenaplňoval tužby zoufalého člověka. V mysli se mi objevovaly představy jemného svitu, jenž mne pohladí svými stříbřitými prsty a řekne mi, že už není se čeho bát. Tyto představy však rázem pohasly a v mém srdci se usídlil žal. Měsíc, ten věrný noční přítel, nyní vypadal, jakoby se vysmíval mému utrpení. Jeho temně rudý svit až nápadně připomínal krev, která bolestivě svírá mé plíce a znemožňuje mi dýchat.
Radši jsem odtrhla od něj pohled. Stromy, které nad mou hlavou proplétaly své vyschlé větve, tvořily děsivý baldachýn, jehož dírami proudil krvavý svit úplňku. Keře rostoucí kolem stezky zlomyslně natahovaly své útlé větévky s ostny, jakoby mne chtěly uchvátit, pohltit a pozřít. Myslí se mi znova začaly prohánět hrůzu nahánějící obrazy mého nehybného těla s různými příčinami smrti, z nichž nejstrašnější byly rozsápané kusy masa válející se všude kolem, ze kterých se line štiplavý mrtvolný zápach smrti.
Hrůzné zakrákání pročíslo vzduch jako katova sekera svištící vzduchem a zahryzávající se do zátylku odsouzence. Děsuplné ticho nahradilo ještě šílenější zvuk, trhající ušní bubínky, nutící člověka si přitisknout dlaně na uši a setrvat ve schoulené poloze do té doby, než tato noční můra nezmizí. Tento zvuk rozechvíval každičkou kost v těle a ta brněla ještě dlouho potom, co krákání odeznělo.
Stín, který se bezprostředně po tom, co se ozval ten hrůzný zvuk, mihl na měsíci, ani zdaleka nepřipomínal siluetu havrana. Ne, tento temný obrys vypadal mnohem ozrutněji, možná i trochu připomínal draka, jehož bylo možno zahlédnout před několika chvílemi zahlédnout mezi stíny na zemi.
Za chvíli se ozvalo další, mnohem hlasitější krákání, následované dalším a dalším. Ušní bubínky se chvěly pod tou nesnesitelně bolestivou tlakovou vlnou. Bylo možno vidět i slyšet, jak se staré suché větve prohýbají, praskají a dopadají na zem. Jejich nárazy zněly jako údery do bubnu. Po každém úderu se hlasitost krákání znásobila. Bum… Bum… Bum… Ten zvuk se nyní šířil ve vlnách, který ochromoval tělo a vedl zvuk až do morku kostí.
A naráz: lup a ticho. To ticho bylo ještě více ohlušující, než krákání, ozývající se před chvílí.
Měsíc zahalil stín a mou duši sevřelo neblahé tušení. Chlad a náhlá nepřítomnost světla potvrdila mou předtuchu konce.
„Už máš dost?“ ozval se hlas, tak chladný a tak krutý, že jsem se opět roztřásla.
"Itachi…“ hlesla jsem tiše.
Celým prostorem se rozezněl jeho děsivý smích. "Myslíš, že mě tím obměkčíš?" pohrdavě si odfrkl "Jak hloupé. Hloupé a naivní."
Vzápětí jsem opět ležela na chladné zemi v kaluži krve a nekontrolovatelně se třásla.
On se jen ke mně naklonil a přivoněl si k mým vlasům. „To jen abys věděla, co se stane, když mě někdo zradí,“ zamumlal a já pak už jen slyšela svištivý zvuk katany.