Můj život trochu jinak 03 - Setkání

Pakkun akorát tiše vstával, aby nevzbudil Naruta, který spal jako zabitý. Já jsem ho sledoval unaveně s přivřenýma očima.
„Kdy už se ten malej blonďák sakra vzbudí?“ rozčiloval jsem se hned ráno. Mlha a temnota obklopující noční les pořád ještě nezmizela. Mé oblíbené a známé prostředí. Temnota, nenávist, osamělost, to všechno je mi velmi blízké. Ale už jsem si dávno zvykl. Vlastně neznám nic jiného.
Začínal jsem se docela nudit, protože Kakashiho mazlíček odešel na obvyklý průzkum okolí, a tak jsem neměl koho otráveně pozorovat. Rozhodl jsem se něco vyzkoušet.
„Třeba se mi to povede.“ Pomyslel jsem si a dal se do shromažďování mé chakry. Když jsem nahromadil potřebné množství, začal jsem chakru vypouštět. Z ní jsem potom začal vytvářet kouli, ze které po chvíli mého soustředění vznikl můj vlastní obraz. „Zdá se, že moje tvarování chakry není už takové, jaké bývalo dřív.“ Ušklíbl jsem se, když mi došlo, že jsem se soustředil až příliš.
„No, ale aspoň dokážu vytvořit tohle.“ Řekl jsem do ticha a nechal jsem obraz rozplynout. Naruto se konečně rozhodl vstát, protáhl se a rozhlédl. Pakkun právě doběhl zpátky k nám a oznámil směr, kterým se dál vydáme. „Těm to zase trvá.“ Mračil jsem se. Po půl hodině už Naruto i se svým společníkem běželi znovu lesem. Prý odpoledne máme dorazit. Do oběda se nic nedělo a tak jsem se rozhodl vyzkoušet další věc. Nahromadil jsem docela dost chakry, a tak se na Narutovi objevil plášť lišky.
„Výborně, už to skoro budu mít.“ Zaradoval jsem se a pokračoval. Po chvíli mu zrudly oči a prodloužily se zuby. Uvolnil jsem najednou všechnu chakru a myslel jsem na techniku Rasengan. Napůl jsem převzal kontrolu nad Narutem. Tomu se začala v ruce hromadit modrá chakra a po chvíli se objevil Rasengan a Naruto ho použil na strom.
„Takže umím další věc, která se hodí. Dokážu Naruta přinutit udělat jakoukoli techniku, kterou se za celý svůj život naučil.“ Zle jsem se zasmál. Naruto se ke mně pro změnu zase vecpal. Asi se chtěl pokusit spřátelit. Když jsem uviděl jeho výraz, změnil se můj názor.
„To si udělal ty?“ rozčiloval se.
„A co když ano? Je to dobrá věc. Můžu tě donutit udělat jakoukoli techniku. Ale musíš ji ovládat. A to dokážu jen za pomoci mé chakry.“ provokoval jsem ho.
„He?“ udělal Naruto a naklonil hlavu na stranu na znamení toho, že to nepochopil.
„Pitomče… prostě jsem to udělal já. Aspoň teď k vytvoření Rasenganu nepotřebuješ Kage Bunshin.“ Zasmál jsem se.
„Aha… bylo to ale nebezpečné. Co, kdybych třeba zranil Pakkuna?“ křičel na mě. „Škoda, že se mě už vůbec nebojí.“ Pomyslel jsem si zklamaně.
„Ne, to nebylo, mířil jsem na ten strom, prcku. Navíc se to může hodit v boji.“ Upřesnil jsem.
„Fajn. Ty bys mi pomáhal?“ zaskočil mě svou otázkou.
„Ne. Jenom v případě nouze. Kdyby nebyla jiná možnost.“ Změnil jsem to tak, aby to neznělo přátelsky a nápomocně. A jen tak pro zábavu jsem uvolnil ještě trochu chakry.
„Hele, nedělej to moc často, nechci nad sebou ztratit kontrolu.“ Lekl se Naruto.
„Neboj, posero. Když teda myslíš. Stejně si budu dělat, co chci.“ Snažil jsem se ho vyděsit a Naruto po chvíli odešel.

V tu samou chvíli v Oblačné.

„Půjdu mu naproti.“ Rozhodla se Yugito a vydala se na cestu. Vyskočila na větev a začala se zkušeně pohybovat ve zdejším lese.
„Kurama-chan?“ řekla Nekomata uvnitř Yugito. „To není možné! Ale jen on má tuhle chakru, jsem velmi citlivá, rozeznám jakýkoli pach, chakru, cokoli.“ Přemýšlela nad chakrou, jejíž záblesk ucítila.
„Co se děje, Neko?“ ptala se hned Yugito starostlivě své dvouocasé kamarádky. Na rozdíl od Naruta se svého démona naučila ovládat a časem se stali přáteli, kteří si pomáhají. Dobře spolu spolupracovaly.
„Ale nic Yugito… Jen mi připadalo něco povědomé.“ Usmála se Nekomata, ale nešlo jí to do hlavy.
„Kdo je vlastně ten kluk, se kterým máme misi?“ Pokračovala.
„Jmenuje Uzumaki Naruto. A je chuunin z Listové vesnice. Nevím, v čem mi může pomoci, ale dvěma Kagům nemohu odporovat.“ Podala Nekomatě pár informací.
„Aha, děkuji.“ Mrkla na Yugito a ponořila se do svých myšlenek.

Zpět u Naruta a mě

„Už se blížíme.“ Ohlásil utahaně Pakkun.
„Super, konečně poznám tu holku. A taky se těším na tu těžkou misi.“ Usmíval se Naruto.
„Dávej si pozor a buď zdvořilý.“ Zopakoval mu znova Pakkun.
„Jo, jasně, o mě se přece nemusíš bát.“ Mrkl na něj Naruto.
„Tím si nejsem vůbec jistý.“ Ukončil jejich konverzaci. „To já taky ne.“ Pomyslel jsem si.
„Zastav.“ Křikl po minutě pes. „Někdo tady je.“ Oznámil důvod přerušení cesty.
„Cože?“ vyhrkl překvapený Naruto a schoval se za strom, Pakkun si sedl vedle něj.
„Hej Naruto, neumíš nějakou techniku na zmatení nepřítele nebo na naše ukrytí?“ zeptal se netrpělivě Pakkun a rozhlížel se znepokojeným pohledem všude kolem.
„Umím jutsu, které je z mlžné vesnice. Naučil mě ho Kakashi-sensei.“ Pochlubil se Naruto.
„Hned to udělej.“ Štěkl po něm Pakkun a Naruto nahodil kyselý výraz. Trvalo mu to děsně dlouho, tak jsem mu trochu pomohl a použil svou chakru. Naruto provedl s mou pomocí techniku ukrytí v mlze. Mlha mou chakrou pořádně zhoustla a Naruto si vynutil mé červené oči, aby viděl lépe.
„To donutí nepřítele zastavit. My budeme pokračovat v cestě.“ Vysvětlil Pakkun a šel za Narutem, protože v mlze nic neviděl. „Jsem fakt super.“ Pochválil jsem sám sebe za neprostupnou a děsivou mlhu. Po chvíli Pakkunův nos zavelel zastavit a já jsem mohl cítit pach údajného nepřítele. Oba seskočili před rozhlížející se dívku a Naruto zrušil mlhu.
„Naruto… To je Nii Yugito. Popis přesně sedí. Nepoznal jsem ji, protože jsem neznal její pach.“ Vysvětlil Pakkun a omlouval se. Yugito si prohlédla Narutovu čelenku a zeptala se: „Uzumaki Naruto? Tak to mě těší. Šla jsem ti naproti, ale nějak se to zvrtlo.
„Taky mě těší. Omlouvám se za tu mlhu.“ Usmál se Naruto a potřásli si rukama. Taky se domluvili na jejich misi a společné cestě do Oblačné, kde budou za chvíli. Já jsem ale věnoval pozornost dvou chakrám vycházejícím z Nii. Byl jsem v šoku. Blbost, to není možné.
„Jsou to dvě modré chakry. Nekomata má tuhle chakru, poznal bych jí kdekoli. Je to vážně pravda? Opravdu jsme se setkali po tolika letech? “ uvažoval jsem.
„O tom není vůbec pochyb. Je to určitě Kurama-chan. Musím s ním mluvit.“ Radovala se stejně šokovaná Nekomata ve stejnou chvíli a řekla o tom Yugito.
„Ty jsi jinchuuriki?“ vykřikla na Naruta Yugito.
„Ano, ale jak to víš? Ty jsi také jinchuuriki, proto máme tuhle misi, aby se posílily vztahy mezi námi.“ Odpověděl pohotově Naruto.
„Proč mi o tom vůbec nikdo nic neřekl? Řekla mi to Nibi.“ rozčilovala se a zároveň mu odpověděla.
„Nibi? Kyuubi mi říkal něco o Nibi… dvouocasá.“
„Takže ty máš Kyuubiho. Nejsilnějšího ze všech démonů. Fajn, že jsme si to ujasnili. Nibi mi říká, že je to prý její přítel Kurama, se kterým kdysi trávila hodně času. Potom jí i jeho zapečetili a už se nikdy neviděli. Až teď. Musí to být pro ně hrozný šok. Nechceš jim dovolit, aby si promluvili?“ usmála se na Naruta poprvé Yugito.
„Teď už chápu, proč mám misi s tebou, i když jsi jenom chuunin.“ Dokončila Yugito. Naruto měl otevřenou pusu a zíral na ní.
„Počkej chvíli.“ Křikl a objevil se u mě.
„Jak si přeješ.“ Byla poslední věta, kterou zaslechl.
„Kdo je sakra Kurama? Co máš společného s Nibi? A je pravda to, co říkala Yugito?“ chrlil ze sebe otázky Naruto rychlostí blesku.
„Uklidni se, Naruto.“ Řekl jsem mu, tohle bylo poprvé, co jsem mu řekl jménem. „Kurama je mé pravé jméno. A pravé jméno Nibi je Nekomata. A ano, je to přesně tak, jak řekla Yugito. Naprosto přesně.“ Vylíčil jsem mu naprosto všechno. Neměl jsem náladu vzdorovat jeho otázkám a otravným věcem. Zajímala mě jenom Nekomata, chtěl se jí zeptat na tolik věcí a tolik jí toho říct. Můj výraz byl pořád udivený. Je to přímo skvělá náhoda, že jsem mohl potkat zrovna jí. Poprvé za dlouhou dobu jsem se upřímně usmál a čekal jsem na Narutovu odpověď nebo názor. Stejně mi vlastně bylo jedno, co mi řekne. Zajímalo mě už jen jedno: „Můžu s ní teda mluvit?“ zeptal jsem se Naruta a on jen přikývl. Asi toho na něj bylo taky moc. Snažil se to nejspíš pochopit a ujasnit. Teď mu to ale výjimečně nemám za zlé. Nevěděl jsem, že s nějakým démonem ještě budu mluvit. Když jsem se tehdy na chuuninských zkouškách setkal s Ichibim, odmítal jsem mu cokoli říkat. Ani to nešlo, když to oba, Naruto i Gaara, nepovolili.
„Kyuubi, a jak se to vlastně dělá? Že spolu můžete mluvit?“ podíval se na mě Naruto.
„Nii to určitě ví. Nemám zájem ti teď na nic odpovídat. A když už znáš konečně mé pravé jméno, mohl bys mi jím aspoň říkat, nemyslíš?“
„To asi jo, Kuramo.“ Usmál se Naruto a začal se s Yugito domlouvat, jak to udělají.