She's the one.

Seděl opřený o parapet, hlavu opřenou v rukách, dveře otevřené. Dlouhé sametové vlasy mu spadaly do obličeje. Ze snění ho probudil až zvuk kroků.

Prošla kolem mého pokoje, skoro nahá, jen v ručníku. Usmála se, když si mě všimla, ale šla dál. Na tváři se mi objevil drobný ruměnec.

Jak je krásná.

Chtěl jsem se okamžitě svléknout a rozběhnout se za ní. Mohla by to být přece náhoda. Chtěl jsem se vykoupat, užívat si toho luxusu, že v domě hlavní rodiny se nachází lázně. V domě ve kterém jsem směl pobývat. Jaká čest, pro člena vedlejší rodiny jako já. Strýc mi prokázal takovou čest. A přesto mě to mučilo. Mít pokoj hned vedle ní. Sdílet s ní společnou stěnu. Sdílet společnou stěnu s dědičkou nejmocnějšího klanu v Konoze. Kolikrát jsem si přál tu stěnu probourat. Kolikrát jsem prošel dveřmi jen těch pár kroků a byl u ní. Kolik hodin jsem dokázal být opřený o futrál a sledovat jak sladce spí. Ochraňovat jí, když je nejzranitelnější. Ano, ochraňovat. Mým osudem je být jejím ochráncem, ničím jiným.

Slza mu stekla po tváři. Hned za ní druhá, třetí. Zamrkal, aby je odehnal, nešlo to. Propukl v pláč. Najednou uslyšel kroky. Rychle se rozběhl ke dveřím, aby je mohl zavřít. Nemohla ho vidět brečet, jeho ne. Nestihl to, jejich pohledy se střetly, viděla jeho uslzenou tvář a úsměv jí poklesl.

„Neji, ty pláčeš?“

Neodpověděl jí, zabouchl jí dveře před nosem a ignoroval její klepání. Její zájem o jeho city mu ubližoval ještě víc. Po pár minutách klepání vzdala, odešla do svého pokoje a třískla dveřmi.

Slyšel jsem ještě pár další hlasitých zvuků, nejspíš ještě něco rozbila, nechtěl jsem se o to starat. Chtěl jsem se jí omluvit, ale za co? Akorát by se mě vyptávala, proč jsem brečel, přece bych jí nemohl, že kvůli ní. Uslyšel jsem kroky, vyšla z pokoje a znovu zaklepala.
„Co chceš?“ Přímo jsem to zavrčel, hned co jsem to vypustil z úst, jsem svého tónu litoval, no, už bylo pozdě.
„Večeře.“
„Nechci.“
„Tak si trhni!“ Chtěla mě odbýt, jenže jsem v jejím hlasu zaslechl náznak zklamání. Ignoroval jsem to, položil jsem hlavu na okno a přemohl mě spánek. Probudilo mě vrznutí dveří, ale únava byla silnější. Ještě jsem zaslechl, jak mi někdo něco položil na stůl a cítil, jak mě někdo někam přesouvá. Chtěl jsem se bránit, ale byl jsem naprosto bezmocný.
Probudily mě až sluneční paprsky. Ten dotyčný mě přenesl do postele. Podíval jsem se na stůl, stál tam tác s čerstvou kávou, rýžovými bochánky s marmeládou a nějaký vzkaz.

Rychle vyskočil z postele a uchopil psaníčko do rukou.

Geniální se v rodině Hyuugů podepsat jako H. Jmenuje se tak každý kromě mě. Bylo to jedno, moc dobře jsem věděl od koho to je. Na tváři se mi objevil úsměv a pocítil hřejivý pocit u srdce. Snídani jsem nechal být, oblékl jsem se a vyběhl do doja.

Stáli tam naproti sobě, otec a dcera. Oba dva na sobě měli kimono. On pouze jednoduché, bílé s hnědým vázáním, ale ona… zapomněl dýchat. Kimono samo o sobě bylo obyčejné, světle fialové s tmavě fialovým vázáním, nejspíše samet. Ale dělalo jí ještě krásnější, než byla obyčejně. Jemný rozparek na boku odhaloval její štíhlé nohy a materiál zdůrazňoval její dokonalou postavu.
Stála v bojové pozici, s odhodlaným výrazem a vypadala, jako by ani nezačala. Zato Hiashi na tom byl opačně. Zrychleně dýchal, pot mu stékal po čele a podlamovala se mu kolena. Už dávno si upevnila místo velitele klanu, dávno překonala svou sestru, kterou všichni dlouhá léta stavili do popředí. A dokonce již překonala svého otce.

„Neji, pojď mě vystřídat nebo mě to zabije. Dobrá práce, dcero.“ Poklonil se jí. S úsměvem poklonu opětovala a už se znova stavila do bojové pozice našeho klanu. Postavil jsem se stejně a aktivoval jsem svůj byakugan.
Bojovali jsme vyrovnaně snad půl hodiny, když jsem proti ní vší silou vyslal svůj Juuken. Elegantně se mu vyhnula, když v tom tok chakry rozpohyboval vzduch a lem kimona se posunul tak, aby odhalil nemalou část jejího přitažlivého výstřihu. Plně jsem ztratil soustředění, ucítil jsem silnou bolest v břiše, nepatrně jsem jí slyšel, jak křičela moje jméno. Pak jsem cítil proud vzduchu a těžký náraz do stěny. Ztratil jsem vědomí.
Když jsem začal pomalu přicházet k sobě, nejspíš jsem byl už ve svém pokoji a své posteli. Nejdříve jsem nechápal, ale nejspíše mě zasáhla plnou silou své jemné pěsti, když jsem se plně soustředil na její výstřih. Tělo mě hrozně bolelo.
„Sakra Neji, na co si myslel? Nechtěla jsem tě zasáhnout, omlouvám se.“ Po první větě se její tón změnil, byl tak něžný, stejně jako ona. Pocit štěstí z její přítomnosti otupoval bolest. Cítil jsem se jako na drogách. Byla ode mě jen pár kroků, máčela obvazy v nějaká tekutině.
„Blázínku, byl jsi mimo celý den, měla jsem fakt strach.“ Při těch slovech mi začala vyhrnovat košili, nechápal jsem.
„Ošetřím ti to, ale musíš si to svléknout.“ Nemohl a ani nechtěl jsem odporovat. Nadzvedl jsem ruce, aby mi mohla sundat košili, její ruka mi jemně zatlačila na břicho, lehl jsem si. Pak už jsem cítil jen její jemné doteky, jak mi odblokovávala moje chakrové body. Bolest ustala. Naznačila mi, ať se posadím a ještě mi celé tělo obvázala.
Měl jsem chuť vzít kunai a pořezat se po celém těle, jen aby mě mohla ošetřovat dál.
Odtrhla odvaz a chtěla se odtáhnout. Popadl jsem její ruku a propletl naše prsty. Rychle jsem jí, ale pustil a odvrátil se. Bez jediného slova odešla.
Možná uběhla chvíle, možná hodiny, když prošla okolo mého pokoje. Kimono co měla na sobě víc odkrývalo než-li ukrývalo. V ruce nesla ručník, nejspíše se šla zase koupat. Neváhal jsem, svlékl jsem si kalhoty, kolem pasu uvázal ručník a běžel za ní.
Naše domácí lázně připomínaly spíše saunu s jezírkem. Vzduch byl vlhký, horký, ale překvapivě dobře dýchatelný, po stranách se nacházely dřevěné lavičky, na kterých právě leželo její kimono. Pomalu po schůzkách vcházela do vody. Odhodil jsem ručník a zavřel dveře. Věděl jsem, že o mně ví, musela o mně vědět. Přesto se neotočila. Sešla schody, byla po pás ve vodě, ale neponořila se. Vyšel jsem za ní. Voda tak příjemně hřála. Už jsem stál jen krok za ní, musela cítit můj dech na temeni hlavy…
Pohladil jsem jí po nahém rameni a sjel jsem po paži dolů až k její ruce. Opět jsem propletl naše prsty, tentokrát jsem byl odhodlaný jí nepustit.
„Neji-kun.“ Řekla to tak něžně, nad jejím sametovým hlasem jsem málem roztál.
„Chtěl jsem ti hrozně moc poděkovat… za to, že jsi mě vyléčila a-“
„Nemáš vůbec zač.“ Jemně mi stiskla mou ruku.
„Víš, já…“ Hlas se mi zlomil. „Já tě miluju, Hinato.“ Pustila mojí ruku a otočila se ke mně. Měl jsem výhled na celé její překrásné tělo, přesto jsem hypnotizoval její krásné oči. Její oči, tak podobné těm mým.
„Neji… taky tě miluju.“ Na víc jsem nečekal, chytil jsem jí za pas, přitáhl k sobě a políbil.

Snad to byl osud, že se mu tak náhle splnil jeho dlouholetý sen.