Sbohem

Slyším hlasy...

Hlasy, které jsou mi známé. Ano, jsou to hlasy mých přátel. Lidí, kteří pro mě hodně znamenají, ale nemůžu jim odpovědět. Slyším je, jak pláčou, ale nemůžu jim říct, že jsem v pořádku, prostě nemůžu.
Tak rád bych jim odpověděl, tak rád bych zase slyšel jejich smích, tak moc rád bych je objal, zvláště tebe můj příteli, ty, jenž si mi ukázal novou cestu.
Ano ty, který mi ukázal světlo a vyvedl mě z mého vlastního vězení.

Moc rád bych objal i tebe. Ty, který ses mě snažil porazit a být lepší než já. Chtěl bych slyšet znovu tvoji dlouhou rozpravu o síle mládí. Tak rád bych ti řekl, že se ti to určitě už dávno povedlo, že jsi lepší než já...
Ale nemůžu.
Já už nemůžu nic. Jsem tak rád, že jsem vás všechny potkal...

Mezi všemi těmi hlasy rozeznávám i tvůj třesoucí se hlas. Tebe, právě tebe, bych ze všech objal nejraději. Nikdy jsem ti to neřekl, ale byl jsem rád, že právě ty jsi se mnou v týmu...
Byl jsem hlupák a neřekl ti dokud byl čas, že tě mám moc rád... Ne, to není ono, to, že tě mám víc než rád, a myslím, že ty jsi na tom byla podobně, ale teď je už pozdě, na to říct ti to, stejně mě neuslyšíš.

Konečně vás vidím... Jak jste přestali plakat a znovu bojujete. Jsem na vás tak moc hrdý. Vím, že vyhrajete, prostě to vím...
Budu na vás tam ze shora dávat dobrý pozor.

Naruto, jsem si jist, že se ti tvůj sen splní.
Lee, jak jsem už řekl, ty jsi lepší než já, byl jsi a vždycky budeš.
TenTen, je mi to líto, tak moc mě to štve, že jsem se někdy choval jako hlupák, že jsem ti neřekl, co k tobě cítím.
Hinata-sama, doufám, že Naruto konečně pochopí, co k němu cítíte.

Chlad pomalu mizí a já cítím příjemné teplo... Říká se, že na konci tunelu je světlo, nevím, co mě tam čeká, ale nebojím se vlastně je mi úžasně...
Vím, že se teď dlouho neuvidíme a proto: Sbohem přátelé moji...