Odsouzená 12

„Uzumaki Naruto.“ Zašeptal jméno blonďatého chlapce, ale ve vězení se jméno rozlehlo a vytvořilo ozvěnu.
„A v čem, že mi má bránit?“
„Ve štěstí.“ Zopakoval.
„Uzumaki naruto? Vážně?“ Pozvedla pochybovačně obočí.
„Ano.“ Hinata propukla v histerický smích, to bylo to jediné, co jí v tuto chvíli napadlo. Mohla by tím zachránit Naruta.
„Ach prosím, to mi nedělejte, nebo se udusím. Uzumaki…. Uzumaki Naruto mi má bránit ve štěstí, no to je gól-“
„Čemu se směješ?“
„No tomuhle… jak ste na to přišel?“ podívala se na něj stále s cukajícími koutky.
„Viděl jsem vás!“
„Hmm… to je možné…jsme ninjové s misemi a občas se společnými… tudíž je možnost, že jste nás viděl…“
„Nemyslím to tak, že jsem vás viděl na misi, ale u tebe v pokoji. Ležela jsi v jeho náručí.“Hinata jen udiveně zírala, sledoval ji? Ten parchant...
„Vy mě sledujete?“ Zavrčela naštvaně, „na to, nemáte žádné právo.“
„Mýlíš se, moje malá snoubenko. Mám na to práva a to sakra velké. Musím vědět, s kým se zahazuješ, abych se ho mohl později zbavit, a ty jsi byla se mnou šťastná.“ Uvedl ji svoji teorii.
„Eh?“
„ Eh? Vážně? Jak jsem mohla ze sebe vydat něco tak hloupého, jako je ´eh´?“
„Ano Hinato, slyšela jsi dobře. Zabiju pro tebe syna čtvrtého Hokage a prokážu tím čst vesnici, že jsem ji dokázal zbavit břemene s Kyuubim v těle.“
„Uzumaki Naruto není žádné břemeno,“ Namítla okamžitě s tvrdým podtónem. „Zachránil několikrát vesnici před zničením, ninjové mu skládají poklony, děkují mu za jeho statečnost a odhodlanost položit za ně vlastní život. Tomuto řikáte břemeno?“
Montaro přikývl.
„Pak jste hloupí,“ dodala. Mladíkův pohled stvrdnul.
„Jak se opovažuješ?“ dlaně sevřel v pěst.
Dívka ignorovala jeho varovný pohled, nedělala si z toho absolutně nic. „Pokud mě teď omluvíte, za pár hodin mám soud. Musím se vyspat, chci být plná sil. Ale pokud bych si vás měla vzít, raději strávím v této cele, celý zatracený zbytek svého života. Bylo by to klidnější a milovanější místo, než to po vašem boku.“

„Hinato,“zasyčel hlas v jejím podvědomí. „Vstávej, jdou si pro tebe,“ pokračoval neklidným hlasem. Dívka jen něco zamručela a přetočila se na záda. Nechtělo se jí vstávat, a už vůbec ne, jít před soud. Věděla, že nic dobrého, jí tam nečeká, ale už se s tím smířila.
„Nemá cenu se litovat.“ Opakovala si neustále.
Železné dveře se s zaskřípěním otevřely, do cely vletěli dívčiny šaty které ji sebrali při jejím příchodu.
„Oblečte si je Hinato-sama,“ nařídil jeden policista. Modrovláska se trochu zarazila při oslovení, kterým ji nazval. Nečekala, že ji budou stále oslovovat Hinato-sama, zvláště od policistů.
„Hmmm, možná to nebude tak zlé,“ pomyslela si při převlíkání. Trochu se zarazila, když si chtěla sundat pytlové šaty a podívala se směrem k policistům, ti se na ni však nedívali. Stáli zády k ní, bez jediných pokusných pokusů zahlédnout něco z ženského těla.
Hodila na sebe rychle své staré známé šaty složené z fialovo černé mikiny a kalhot stejné barvy a s opatrným krokem, přešla k mřížím. Chvíli se nejistě dívala před sebe. Nebyla si jistá, jestli ji to nesežere, až opustí celu, ale její domněnky se naštěstí nevyplnily.
Policisté ji okamžitě stáli po boku a jeden si stoupl za ní. Byli uvolnění, neočekávali její útěk, věděli jak na tom je.
Zvláště jeden.
Několik dnů ji nosil jídlo, ale moc z něj neubývalo, kolikrát zůstalo ve stejné nedotknutelné poloze. Jediné z čeho žila, byla voda. Ale ani ta, kolikrát moc neubyla. Bylo mu té dívky líto, něco mu říkalo, že ona to nebyla, nespáchala to, v co ostatní věří. Znal ji už z dob, kdy byla batole, viděl ji vyrůstat, viděl její srdce, tak čisté, neschopné někomu ublížit. Překvapilo ho, když se přihlásila na akademii, pilně trénovala, stávala se lepší a lepší, přesto její srdce pořád zůstávalo stejné, stejně tak loajalita k Hokage, tak proč by ji napadala? Stejně tak se tu s tučnými písmeny a otazníky zračila otázka: proč by si to jejich Hokage vymyslela?
Konečně se vymotali z toho bludiště a vyšli ven. Dívka si zakryla obličej dlaněmi a zastavila se. Do očí jí uhodila po několika dnech teplé paprsky slunce. Pomalu si začala přivykávat a stahovat dlaně z obličeje. Usmála se na zářící slunce na modré obloze. Všude okolo byli bílá i černá mračna, překrývající se navzájem. Nyní pohltili i slunce, a den pohltila tma.
„Bude pršet,“ prohlásil policista stojící za ní. „Pokud nechceme zmoknout, měli bychom si pospíšit.“ Ostatní jen přikývli a vykročili do ulic. Dívka šla za nimi, o útěku nepřemýšlela. Pokud by se o to pokusila, okamžitě by ji zastavili a ona si jen zhoršila svůj nevyřčený a neznámý trest, který ji jistě čeká. A navíc, kam by asi utekla? Nikde by tu pro ni nebylo bezpečno, všude by ji dostali. Musela by utéct to do jiné vesnice a tím opustit všechny, které tolik milovala, a to nehodlala dopustit. Musí jím být na blízku, kdyby to znamenalo být zavřená v cele, na do smrti.
„Stát,“nařídil policista po dívčině pravém boku. „Něco není v pořádku. Jsme sledováni.“ Začal se spolu s kolegy rozhlížet a plně soustředit. Modrovláska je napodobovala, chtěla zjistit, co se děje? Proč by je někdo sledoval? Co by si tím získal?
„Za vámi,“ zašeptal chraplavý hlas. Dívka poznala, že to byl úmyslný chrapot, jelikož dotyčný nikdy nechraptil.
Dívka spolu se spolu s ninji otočila za hlasem, nikdo tam ale nestál. Byli v opuštěné uličce staré a rozpadlé části města, která se měla co nejdříve zrekonstruovat, a zabudovat zde několik budov pro přistěhovalce.
„Tak tedy teď za vámi,“ tentokrát byl hlas pobavený. Hinata se otočila se zamračeným pohledem. Vůbec se jí nelíbilo, co se děje, a hlavně proč se to děje. Ve tmě však nebyl narušovatel vidět, obloha byla už černá, déšť propukne co nevidět.
„Ukaž se a vzdej se. Stojíš proti policii ze Skryté Listové, nejmocnější policii všech vesnic. Radím ti, nechtěj mít s námi problémy.“ Ninja po levém boku dívky udělal krok v před.
Až teď si dívka něčeho všimla. Měl jiné oblečení. Zatímco ninja po jejím pravém boku a za jejími zády měli klasické uniformy policistů z Konohy, ninja stojící před ní neměl modro černou uniformu, ale černo zelenou.
Z přemýšlení Hinatu vyrušili blížící se kroky, zvedla hlavu a podívala se přímo před sebe. Několik metrů před ní stanul mladík.
„Uzumaki Naruto?“ zašeptal překvapeně ninja, odpovědí mu byl pouze nebezpečný a přitom jemný úsměv.
V tom zazněl hrom, oblohu ozářil blesk a spustil se prudký liják. V okolí byli slyšet rány od dveří a oken, jak se obyvatelé vesnice snažili schovat v bezpečí svého suchého obydlí. Nikdo se nestaral o druhé, nikdo si nevšiml skupinky stojící venku v silném dešti.
„Uzumaki Naruto,“ promluvil klidným hlasem druhý ninja. „Vraťte se okamžitě do svého domu, nebo vás nechám odvést.“
Modrooký chlapec na něj zaměřil svůj pohled. Jasným hlasem pronesl: „Přišel jsem si pro Hinatu, a bez ní neodejdu.“