Katsu! 5. díl Nemocniční speciál 2/2

Unaveně jsem si otřel rukou zpocené čelo a podepřel si dlaní hlavu, pohled jsem zabodl na hromadu popsaných kartiček které se nyní válely všude možně.
"To je fakt na hov*o! Vždyť Růženu jsme tu už měli! I Láďu! I Vláďu! I Božku!" rozkřičel se Hidan a začal bezmyšlenkovitě mlátit do stolu, načež mu Kakuzu uštědřil perfektně mířenou ránu do zátylku. Hidan padl k zemi. Doufejme že jen v bezvědomí.
Itachi s jedním pozdvyženým a druhým zamračeným obočím sjel Hidana a pak Kakuza.
"Bylo to nutné?" zeptal se stále podrážděně a naštvaně odkopl Hidanovo tělo na druhý konec pokoje aby si udělal více místa. Kakuzu sledoval Hidana v pohybu a oplatil Itachimu stejnou kartou.
"Bylo to nutné?"
"Ano. Teď mi odpověz ty," vybídl ho už zase klidně vyhlížející Itachi. Kakuzu si jen povzdechnul a obrátil pozornost zpět ke kartičkám.
"Byla to rána z milosti. Pokud bychom ho nechali ještě chvíli bez odpočinku, hráblo by mu úplně," odpověděl nezaujatě Kakuzu a nevnímal uštěpačné pohledy ostatních. Tedy těch, kteří se na nějaký pohled zmohli, protože většina jen stěží udržovali otevřené oči.
To by mě teda ale zajímalo, odkdy se Kakuzu zajímá o už tak dost narušený Hidanův psychický stav, i když i já bych možná raději Tobimu pomohl, než abych pak měl na krku psychopatického blázna s vymytým mozkem. Teda možná.
"Ale měl pravdu, vždyť je to všechno stejné!" naštavně zhodnotil polospící Kisame a poukázal na karty.
Abych vše uvedl na pravou míru, po Itachiho skvělém nápadu jsme se všichni vydali na průzkumnou misi s úkolem popsat všechny důchodce a k jejich popisu přidat krycí přezdívky. Tato vyčerpávající mise byla o to těžší když jsem musel hledat, jako na potvoru zalezlé, důchodce a mezitím si hlídat záda, jestli Zetsuovi nezačínám připadat jako kukuřice – tedy jídlo a vězte že jsem se hodně lekl když můj dočasný partner začal za mými zády slintat. Díkybohu to bylo však jen kvůli tomu, že zahlédl až neobyčejně chutně vypadající záchodovou štětku. Větší problém bylo ho už udržet, aby se na ni nevrhl. Za normálních podmínek by mi byl Zetsuův jídelníček ukradený, ale bylo by zvláštní kdyby někdo jako Zetsu vtrhl na záchod za účelem pošmáknout si na štětce, když by tam zrovna seděl (jak jsem ho skromně pojmenoval) důchodce Jarda a my jsme byli na výzvědné misi, kdyby nás objevili, mise by skončila neúspěchem.
Takových problémů se Zetsuem však bylo povíc, po chutné štětce se přidal koš s odpadky ze kterého, jak mě naivně Zetsu přesvědčoval, prý trčely nějaké ještě nezkažené, lahůdky (jakákoliv lahůdka z koše se však nedá považovat za lahůdku a já nemohl Zetsua pustit protože poblíž koše stál hlouček důchodců a mám pocit že by vypadalo nadmíru podezřele, kdyby se tam Zetsu přihnal a začal vyhrabávat koš a pokud ne podezřele, tak nechutně určitě a naše mise měla za úkol jen zjišťovat informace, ne dohnat senilní dědky ke smrti znechucením).
Po odpadkáči následovaly koše se špinavým prádlem, což bylo i na mě silné kafe. Když jsem se neúspěšně snažil zjistit, co tak chutného vidí na špinavém oblečení starochů (kteří trpí averzí vůči mýdlu a vodě), nebyl schopen žádného srozumitelného vysvětlení, pokud se ovšem mezi srozumitelné vysvětlení nepočítá slintání, žvatlaní, mumlání a další nesrozumitelné vjemy.
Žádné další nezvladatelné chutě už ho nepopadaly a tak jsme výzkum provedli v pokoji. Mise začala skoro okamžitě, v 15:10 jsme se rozešli a po hodině a půl jsme se sešli v prostorné jídelně, kde jsme měli dát dohromady všechny informace.
Nyní je 17:46 hodin a všichni jsme v koncích. Zetsu už spokojeně pochrupkával, Kisame se sotva držel, Itachi byl snad v nejlepším stavu, Hidan byl v bezvědomí a Kakuzu už pomalu také ztrácel vědomí. Já na tom byl podobně jako Kisame.
"To prostě nedává smysl, je to jako genjutsu..." začal mrmlat Kakuzu nad kartičkami. Hlavním problémem, neřešitelným problémem, bylo, že všichni důchodci měli stejný popis.
"Tady, Božena751, popis: dlouhá noční bílá košile, šedé a u hlavy krátké vlasy, naštvaný pohled, bílé nemocniční sandále, záliby: komandování, otravování, mlácení berlí, pletení," řekl jsem naštvaně a do ruky vzal kartu BOŽENA751 a všem ji ukázal.
"A tenhle popis má dalších jedenáct žen. I všichni muži mají stejný popis, sakra!" zaklel jsem a hodil kartu na hromadu. Všichni členové si povzdechli a svěsili ramena.
"Prostě jsou všichni stejní, jeden jako druhý, je to psycho!" zavyl Itachi, propadajíc bezmoci. Naštvaně jsem začal podupávat nohou a najednou se ve dveřích objevili Oni. Vražedně se na nás dívali. Mezi davem jsem rozeznal Láďu663 a šílenou babu Růženu131. Zbytek jsem nepoznával. Vyměnili jsme se několik vražedných pohledů a já měl chuť vyměnit si s nimi taky několik vržených kunaiů, ale zastavil mě Itachi.
"Klid Deidaro, přijde náš čas," varoval mě a já s pomyšlením na noc jsem se jen pohrdavě usmál. Zetsu se jak vidno vzbudil a Hidan se začal taky probírat.
"Cítím se, jako by mi někdo dal pecku do hlavy a pak mě kopnul. Nevíte o tom někdo něco?" zeptal se sarkasticky s pohledem na Kakuza a Itachiho, který jen zavrtěl hlavou.
"Ani v nejmenším, příteli," prohodil ironicky Kakuzu, jehož nálada se stále zhoršovala.
Když si Hidan konečně vybojoval místo u stolu, nadšeně se snažil zlepšit náladu.
"No tak! Bude večeře! JÍDLO!" zahulákal ale moc velké odezvy se mu nedostalo, jen několik málo nadávek od vedlejšího stolu důchodců.
Než se stihl nějak hlasitě ohradit, otevřelo se okýnko na jídlo a důchodci se vyhrnuli (čti; začali pomalu belhat) k okýnku a my na nic nečekali, rozhodli jsme se být první. Rozběhli jsme se a já moc nedával pozor kam šlapu, nebo snad na koho šlapu a to stejné měl Hidan, i když on to spíš dělal schválně. Loktem nabral, mám dojem, Něhuši000 a jen se spokojeně usmál když zavrávorala a na zem stáhla dalších pět důchodců.
Kisame, naprosto čilý jako rybička, běžel a vesele se oháněl Samehadou, takže se k němu nikdo ani nepřiblížil, až na jednoho troufalce, Bořek123, ale stihl po ráně Samehadou proletět oknem na zahradu dřív, než ho dostihla rudá kosa.
Takže jsme přeci jen byli u okénka s jídlem první a, i když jsme to vůbec neplánovali, důchodcovské řady těžce prořídly. Několik málo lidí se proletělo na zahradu, kde si mohli užívat krásné nebe plné hvězd a zbytek se válel po zemi, příčina neznámá.
V klidu jsme se s jídlem usadili a nastalo úporné ticho. Kisame si zaskočeně prohlížel rybí filé a Zetsu zase nevěřícně koukal na salát vedle. Itachi ochutnal sousto brambor (a zjevně také rýže co zbyla od oběda) a hůlky zpátky položil. Jeho výraz snadno prozrazoval, že nyní jsou v nebezpečí všichni v dosahu jeho smrtících technik.
"Proboha... Myslím že bych si dal raději i ten Deidarův oběd," konstatoval zachmuřile Kakuzu a talíř odsunul. Než se stihla rozpoutat vřava a vymyslet nový plán jak se zbavit všech kuchařek, vstoupil do kuchyně Pein a Konan.
Přistoupili k našemu stolu a posadili se, zhodnotili co máme na talířích a svraštili obočí.
"Je to naprosto nepřípustné!" rozkřikl se Itachi a talíř bezmyšlenkovitě hodil za hlavu a přidušený výkřik nějakého dědy ho nemohl rozhodit, z jeho výrazu se dalo jen vyčíst, že si myslí že děda (a všichni kdo přijdou odnynějška k úrazu) si za vše mohou sami, jelikož setrvávat v takové jeho blízkosti je samo o sobě sebevražedná mise.
"Tak proč jsi je jednoduše všechny nepozabíjel?" podivil se Pein a i přes jeho ocelovou masku by bystré oko mohlo rozeznat mikroskopické zacukání koutků. Itachiho pohled se okamžitě změnil, z vražedného se stal psychopatický a teď na Itachiho pohled neměl ani Hidan (a to už je co říct).
Pein však přestal Itachiho vnímat a otočil se na nás.
"Já a Konan budeme přes noc v pokoji číslo 28. Vy můžete přespat v čekárně," oznámil nevzrušeně Pein a pomalu se s Konan začal vzdalovat. Všichni byli příliš vyčerpaní na to, aby protestovali. U dveří se Konan zastavila a probodla mě pohledem.
"Neopovažujte se tady večer dělat bordel!" okřikla nás a pak spokojeně odešla. Všichni zůstali nevěřícně sedět.
"Zabiju je," řekl Itachi stále psychopaticky. Kisame jen pokýval hlavou.
"My víme," chlácholil ho. "Nechtěl bych, aby se Pein stal prezidentem," pronesl naprostou hovadinu Kisame.
"Co to meleš? Jestli se on stane prezidentem, pak já budu ministr umění!" doplnil jsem.
"A já budu ministr financí," přidal se Kakuzu. "Já ministr zemědělství," řekl zase Zetsu. "A já ministr vodních ploch," zavrkal Kisame a všichni sa na něj zadívali.
"Pak já jsem ministr náboženství!" řekl Hidan s úsměvem.
"Ty bys mohl tak být maximálně ministr duševně nezpůsbilých, těm ty rozumíš," řekl Kakuzu a Hidan to nepřešel jen tak.
"A ty budeš ministr ateistických důchodců," dupnul si na to Hidan ale Kakuzu jen posměšně zafrkal.
"To nebylo originální," usadil ho, ale než se všichni stačili pozabíjet, Itachi třískl do stolu aby upoutal pozornost.
"Já jsem premiér a ticho! Měli bychom se připravovat na večer!" zavelel nekompromisně a nikoho už ani nenapadlo cokoliv namítnout.
Důchodci napínali sluch, někteří i naslouchátka, aby slyšeli o čem se bavíme. Mimo jiné jsem po nich vrhl zhnusený pohled, načež se všichni Akatsuki zvedli. Když už všichni odcházeli, jen jsem u východu samolibě zhasnul světlo.
S úsměvem jsem odcházel z kuchyně, odkud se ozýval zděšený jekot a já nezapochyboval, že tohle je zaměstná dost dlouho abychom se stihli připravit. Itachi se na mě podíval a vesele se usmál, poplácal mě po rameni.
"Tak aspoň se konečně někdo cítí jako já!" řekl s úsměvem a já to bral jednoznačně – právě se doznal k naprosté slepotě. Významně jsem se na něj zadíval, bylo nebezpečné být tak blízko někoho tak silného... a slepého.
"Taky věříš všemu, idiote," vypískl a začal se smát. Žduchl mě loktem "jemně" do žeber, avšak jsem si byl jistý, že několik žeber se právě zlomilo. Chytl jsem se za bolavé místo.
"Itachi, zlomil jsi mi žebro!" zavyl jsem ale Itachi jen pozvednul obočí.
"Právě jsem tě letmo dloubl do boku," konstatoval fakt že mi loket vrazil do žeber, ale já se raději jen zasmál spolu s ním. Bláznům se nemá odporovat.
Po megahustokrutopřísné honičce (jak to nazval Hidan) s Konan, která se právě pokusila neúspešně zkrátit nám všem život, jelikož si domyslela že hrůzostrašný křik z kuchyně trvající již patnáct minut jsme zapříčinili my, tedy já, ovšem se zlomeným žebrem toho moc nenaděláte a tak musel zasahovat Kisame, jež byl brzy upozorněn že bude rozsekán a zakonzervován jako sardinka. Když už ten hluk Itachi nemohl snášet, snad ve strachu že i ohluchne, zasáhl a jemně Konan přesvědčil aby odešla, tedy uvěznil ji v genjutsu kde mě nemilosrdně zavraždila.
Když bylo nebezpečí ze strany Konan zažehnáno a důchodci se nějakým nevídaným zázrakem po dvaceti minutách skutečně dostali z kuchyně, měla přijít na řadu naše mise.
Všichni stařci se jako obvykle sešli v obýváku a shlukli se u televize kde na Doma hrál seriál Zlomené srdce, následován trhákem od Rosamunde Pilcher a jako finále šel seriál Nezpoutaná láska, což by mohlo nadchnout maximálně tak Konan a Kisameho (který takto často vysedávala se sklenkou vína a svojí oblíbenou rybičkou u romantických telenovel. Jakékoliv zmíňky o jeho duševním stavu nepadaly v úvahu, pokud jste vše chtěli přejít bez useknutých částí svého těla).
Všichni byli rozestavěni podle plánu, jež spočíval v jednoduchém způsobu vyděsit důchodce a dohnat je k srdeční zástavě, což bude tak nenápadné, že nás nikdo podezírat nebude (jistě, nic není nenápadnějšího než přes dvacet důchodců se zástavou srdce zrovna tu noc, kdy jsme tu nocovali, Itachi je, jak jsem už zmiňoval, naprostý génius).
Všichni jsme byli v kontaktu díky vysílačkám a já čekal na pokyny od Kakuza v obýváku. Já čekal na chodbě ven, se svojí C1. Hidan čekal v chodbě do pokojů, Itachi v chodbě s personálem, Zetsu čekal pod oknem a Kisame stepoval v jídelně.
Plán se pomalu rozjížděl.
Kakuzu se pomocí svých čerýnch šlahounů nepozorovaně dostal k televizi a popřepínal kanály a najednou obrazovka ztmavla, uprostřed se zobrazil bílý kruh, začala hrát hrůzostrašná hudba, všichni se zadívali na telku.
"To je ta nová telenovela?" řekla tiše babka a napínala zrak, "Jak se to jen jmenuje... Láska v kole?"
"Jó, to se jdeme dívat," vyhrkla další bába a všichni napjatě sledovali, jak ze studny leze černovlasá dívka.
"To nemohli vybrat hezčí herečku?" mumlal jeden děda.
"Podívej, to je ale chuderka..." zamumlal zase někdo, ale to už Kakuzovi přešla trpělivost.
"Ti dementi neví, na co se dívají!" zahučel a tak se přešlo k dalšímu kroku – zhaslo se světlo a jak jsme očekávali, všichni se vyhrnuli do chodby k personálu.
Všichni vtrhli do chodby, ale narazil do něčeho tvrdého.
"To je ona! To je Tamara!" zavřískla Božena831 a ukázala na Itachiho.
"Samara, Samara..." opravil ji zase někdo.
Itachi nasupeně vykřikl.
"Já na to s**u, vždyť oni nic neví!" zavřískl znovu do vysílačky a třískl s ní o zem a ohnal se po prvních důchodcích, jež mu stáli v cestě. Ti se isntinktivě rozběhli k vlastním pokojům, kde čekal Hidan.
Vytasil svou kosu a šíleně se začal smát a důchodci s ním. Fakt, že se je právě snaží zabít jim přišel až když jim seknul kamou před obličejem. Nato se instinktivně rozběhli k východu, kde jsem byl já a když byli dostatečně blízko, řekl jsem "KATSU!" a moje zvířátka jim začala bouchat pod nohama.
"Slyšelas něco?" zeptala se extrémně senilní žena, mám dojem že Květa792, odpověděla jí identicky stejná žena.
"To vypadá jako ohňostroj..." dumala a já okamžitě vypěnil, kdyby mě nezastavil Itachiho hlas ve sluchátku, asi bych na místě použil C3 a pak si můžeme popovídat o tom, jestli to je ohňostroj. Když už důchodce "ohňotroj" přestal bavit, rozešli se do jídelny, kde čekal Kisame.
Svojí technikou vzedmul velkou vlnu, která sama o sobě důchodce vystrašila natolik že se rozběhli okamžitě zpět do obýváku (Itachiho mohlo napadnout že je nevystraší ani výbuch, ani Samara ale voda, mýdlo, hřeben a další hygienické potřeby).
Všichni členové se seskupili u dveří do obýváku a důchodci se snad pokusili vylézt oknem, na to se ale ozval výkřik.
"Proboha! To je Adéla! A k tomu ještě nevečeřela!" zaječela nějaká stará babka, takže Zetsu vše splnil na výbornou. Stařešinové začali jako pomatení křičet a už neměli daleko od srdeční příhody, když v tom Hidan vedle mě doslova zbledl strachy a prst namířil na konec chodby, kde poblikávalo světlo.
Matně jsem rozeznal postavu s hnusnými drápy, odpornou srstí divné barvy a vyceněnými zuby. Itachi snad prozřel i slepotu a Kakuzovi se zastavila všechna srdce. Ať už jsme byli ve válce nebo ne, teď šlo o jediné – museli jsme zachránit vlastní život.
Okamžitě jsme vtrhli do obýváků a zamkli před nestvůrou dveře.
"Proboha! Proboha! My jsme vzbudili Konan..! To je konec, měl jsem tě rád Kisame," zvolal zděšeně Itachi a švihnul sebou do křesla. Vypadalo to jako nízké tmavé křeslo, ale když to zakvičelo, rychle Itachimu došlo že to křeslo není.
"Ježíši, co je?!" zavyl a vyskočil na nohy. Naproti nám stáli všichni důchodci a jeden se sbíral ze země. Naštvaně se na nás dívali.
"Klid. Tam venku je nestvůra a přišla si pro nás, ale ne jen pro nás ale i pro vás! Musíme spojit síly a přežít do úsvitu," rozhodnul jsem a Pepa514 kývnul. Všichni jsme začali vymýšlet plán na přežití.
"Někdo musí dělat návnadu!" vyhrkl Itachi dost nahlas na to, aby přehlušil olhušující bouchání a drápání na dveře, ze kterého šel mráz po zádech.
"Jenomže jeden důchodce, toho si Konan ani nevšimne. Musíte jít všichni," pokračoval dál a zpříma se díval na stařešiny. Ti se nezmohli na nic, Itachi už byl na nohou a doslova a do písmene je dokopal ke dveřím. Než stihli utéct, než se Hidan stačil pomodlit, Itachi vykřikl: "Pro dobro světa!" a oddělal závoru na dveřích a my okamžitě začali zdrhat do tmy.
Konan zavřeštěla a vyřítila se dovnitř. Strhla se honička o přežití, utíkali jsme, ale špatně jsme odbočili, zůstali jsme ve slepé uličce.
Přišel můj konec, byl jsem si tím jistý. Konan se k nám přibližovala a i Hidan si byl jistý svým koncem, začal vyzývat Jashina. Kakuzu naposledy pohlédl na své bankovky a mrkl na Hidana.
"Byl jsi dobrý parťák," řekl zdrceně. Hidan se nervózně ošil.
"Ty ne," zafrkal a zasmál se.
Zetsu naposledy mrkl na svou druhou polovičku a začali si vylévat srdce, jak se mají rádi. Itachi začal zpytovat svědomí, že nedokázal pozabíjet všechny kuchařky. Kisame se odsunul do pozadí aby měl se svou Samehadou trochu soukromí a já se přidal k modlení k Jashinovi. Nevěřil jsem v něj, ale jen tak stát se mi nechtělo.
Když už se k nám chtěla vrhnout, něco ji zastavilo, nějaké dlouhé hadice ji přiměly zastavit. Před námi se objevilo něčí tělo, ženské a vysoké, s dlouhými vlasy. Pak se k nám otočila.
"Proboha, Orochimaru!" vykřikli jsme sborově a Orochimaru se usmál.
"Zachráním vás!" řekl a Konan zpacifikoval v několika minutách, poté se obrátil k nám.
"Vrátil jsem se pro vás, abych vás zachránil..! Vy jste mi tak chyběli!" zacukroval sladce Orochimaru a jen jeho přítomnost byla sama o sobě horší než smrt. Hidan to skoro řekl nahlas, načež dostal herdu do zad od Kakuza s větou: "Neudus se!"
Itachi si ho změřil pohrdavým pohledem. "Ty chceš zpátky," konstatoval pobaveně.
"Prosím?" zasténal Orochimaru a Itachi jen nevěřícně vrtěl hlavou. "Prosím! Prosím! Itachi prosím!" spustil nanovo Orochimaru a já se naklonil k Hidanovi.
"Tse, to mi připomíná Drsný rozchod v Konoze, vzpomínáš?" zašeptal jsem sotva slyšitelně, načež Hidan se začal klátit smíchy.
"Nedostals Sasuekho!" vyhrkl vítězoslavně Itachi. Orochimaru sklopil zrak.
Pein z chodby jen znuděně vykročil k nám. "Jistě Orochimaru, máme volné místo..."
Orochimaru vítězně zavýskl a pověsil se na Peina.
"...uklízečky!"