Hokageho syn ep. 27

„Tak, jak jde pátrání?“ Zeptal se Kiro, když se vedle něj objevil Kadar.
„Špatně. Tanma byl hozen do Pekla, a horší je, že se nemůžu vrátit k němu.“ Při Kadarově odpovědi Kiro rychle vstal od stolu a přešel k Tanmovi, který měl pořád tmavé oči.
„Mimochodem, jak dlouho je mimo?“ Zeptal se Kadar, když přišel za Kirem.
„Necelejch čtrnáct dní. A Eličin termín se taky pomalu blíží.“ Odpověděl Kiro a klekl si k Tanmovi.
„Nějakej nápad, jak se podívat na Tanmův postup?“ Obrátil se Kiro na Kadara.
„Měl by být.“ Sotva, co to Kadar dořekl, dotkl se jedním ocasem Tanmova čela a dalším Kirova čela.
„Připadám si jako nějaká přípojka.“ Pomyslel si Kadar a lehce se zasmál. Tanma prvně začal v pekle, kompletně bez výbavy, ale později si našel meč, skrytou čepel a luk se šípy.
„Páni, takové krásné místo! Tady by se dal strávit pěkný víkend, co?“ Zeptal se Kadar Tanmy s lehčím pobavením.
„Víš co, Kadare? Táhni do p**e.“ Odpověděl Tanma, zněl jak na pokraji zhroucení. Kadar se zlehka zasmál a Kiro se musel pousmát taky.
„Pověz, začínáš dědit Kuramovu škodolibost?“ Zeptal se Tanma, zatímco postupoval dál peklem.
„Ne, ne. Jak bych mohl?“
„Jo, jasně.“ Uzavřel Tanma debatu a prošel dalšími dveřmi. Peklo bylo plné Nezbedníků, Pekelníků(třímetrové obludy, zkrátka Hell Knight), Mancubusů(snad nemusím připomínat) a Ztracených Duší(létající hlavy). Za dveřmi čekali snad tři Mancubové(nebo Mancubusové?) a začali metat plamen z rukou.
„Sakra! Tihle týpci jsou pěkně odolní. No jo, ty v**e, že se divím! Tak široký dveře tu jsou z k***a dobrýho důvodu.“ Pomyslel si Tanma a vyhnul se jedné plamenné střele. Narážel na tloušťku Mancubusů. Poté, co je úspěšně skolil a Mancubové vydali svůj slavný bublající pazvuk při umírání, mohl Tanma postoupit dál.
„Každým krokem, co učiníš, tvá duše tě opouští.“ Ozval se Amnatův hlas tajemně. Ale to Tanmu nevyvádělo z míry. Byl moc unavený, aby se něčím takovým zaobíral, anebo mu to bylo jedno.
„Ale jdi, jdi, ty dřistalo. Sám budeš překvapenej, jak to dopadne.“ Odbyl ho Tanma klidně a vešel do podivného zeleného světla. Objevil se v nějaké aréně, napůl zbořené, občas nějaké to lávové jezero. A zrovna z jednoho toho jezera vylezla brutálně vyhlížející obluda.
„Můj Strážce tě zničí!“ Ozval se Amnat zase a ze Strážcových zad vylezla nějaká podivná, modrá koule a něco z ní vypouštěl. Ano, mocný Strážce Pekla povstal. Tanma si všiml, že se Strážce nehýbe, ale když nějaká ta podivná věc si na Tanmu ‚posvítila‘, Strážce se dal do pohybu a útoku.
„Do h****u! Ty mrchy za něj vidí! Co mám teď dělat?“ Ptal se Tanma sám sebe, když uhýbal ohnivým koulím a schovával se za sloupy.
„Zbav se pátračů a Strážce bude zranitelný.“ Poradil mu Kadar.
„A to mi říkáš až teď?“ Zakřičel Tanma překvapeně, ale zkusil Kadarovu radu. Natáhl tětivu a začal pálit šípy. Kadar měl pravdu, jakmile Pátrači padli, Strážce opět vyvolal tu modrou kouli. A Tanmovi zbyl poslední šíp. Zamířil a vystřelil směrem na tu kouli. Strážce to očividně bolelo. Ale i tak vylézali další Pátrači.
„Sakra!“ Zaklel Tanma a kotoulem se vyhnul dalším ohnivým koulím za sloup, kde uložil luk do toulce a začal přemýšlet.
„Jak bych mohl sundat ty mrchy, když jsem přišel o munici? No jasně!“ Došlo Tanmovi a začal po Pátračích metat blesky a hned poté do modré koule. Jenže to už měl i Strážce dost, jeho mléčně bílé oči začaly svítit.
„Co to? On si hodil dva Pátrače do svejch očních důlků? Sakra!“ Pomyslel si Tanma zděšeně a proklouznul pod strážcem, hned na to se ale musel vyhnout Strážcovemu ocasu.
„Tanmo, nech mě něco zkusit.“ Nabídl se Kadar a Tanmovi se v ruce objevil podivný kámen. Strážce se otočil na Tanmu a vystartoval s otevřenou tlamou. Tanma slyšel, jak Kadar něco nesrozumitelného řekl. V tu chvíli i něco Tanmovi napovídalo, že musí vrhnout ten kámen Strážci do tlamy. Učinil podle intuice a Strážce se po chvilce začal zmítat, než padl na zem.
„A je dole. Hezká řeč, Kadare.“ Uznal Tanma a Kadar se pousmál.
„Starodávná liščí řeč.“ Poučil Kadar a Tanma se už chystal k odchodu, jenže někdo mu zastoupil cestu.
„Ty v**e, co mě děsíš?! A to jsem tady viděl hodně hrůz.“ Utrousil Tanma. Ano, před ním stál Amnat.
„Působivý, jako první jsi porazil samotnýho Strážce Pekla. Ale věř mi, přes tohohle se nedostaneš dál.“ Amnat se pokusil o démonický smích, později se ale dusil v záchvatech kašle.
„Když to neumíš, tak to nezkoušej. A příště zkus nefetovat síru.“ Pronesl Tanma tiše, aby to Kadar mohl slyšet. Ten se začal s Kirem smát na celou pevnost. Ale Amnat zase jednal rychle a za ním se objevila další nestvůra. Na výšku kolem pětadvaceti metrů, na hlavě rohy jak kráva(nemyslím tím kravské rohy, ale hodně velké) a vypadalo to, že jeho černé tělo je schované pod tmavě rudým a černým brněním. I na hlavě měl něco na způsob masky a shlížel na Tanmu čistě rudýma očima. Zpoza masky vydechl kouř a plamen na jeho temeni vzplál ještě víc.
„Pozdrav samotného Krále Pekel.“ Pousmál se zlověstně Amnat, než se vydal sledovat boj z uctivé vzdálenosti. Tanma se Královým vzezřením nenechal zastrašit.
„Shnij v nitru Země.“ Pronesl Tanma chladně a hodně otráveně, načež Král mocně zařval a ze země začali vylézat něco jako duchové. Potíží bylo, že na sebe vzali formu Tanmových přátel.
„Nesmím se tomu poddat! Nesmím! NESMÍM!“ Tanma si zprvu mumlal pro sebe, poslední slovo ale zařval, až zase dostal modré oko a vytasil.
„Zvláštní. Místo toho, aby se přidal ke svejm přátelům, jako ostatní, rozhodl se bojovat.“ Uznal Amnat tiše a dál sledoval, jak se to vyvine. Král dupnul do země, až se zvedl oblak černého kouře a zmizel v něm. Tanma do kouře v klidu vešel, díky svému levému oku viděl v chabých podmínkách. Kadar a Kiro byli nuceni se odpojit, viděli kulový.
„Co teď?“ Zeptal se Kiro. Pekelné divadlo mu stačilo.
„Budeme muset čekat, dokud se mu nepovede se vrátit z Pekla. Budu pak zkoušet se k němu vrátit.“ Odpověděl Kadar a Kiro si šel zapálit. Zpátky v Pekle, Tanma úsměšně uhýbal Královým drtivým útokům.
„Vsadím se, že teď půjde ohněm.“ Pomyslel si Tanma, když si uvědomil, jak je Král daleko od něj. A měl pravdu. Král se postavil na čtyři, jeho plamen na hlavě se víc rozpálil a nově vytvořenou dírou v masce vyšlehl pořádně žhavý oheň, který rozptýlil oblak kouře.
„Na jednu stranu vidím a na tu druhou bych měl uhnout!“ Probíhalo Tanmovi hlavou a odskočil od směru plamene. Král se rozhlížel, kde Tanma je. Našel ho ve vzduchu, kde mu plápolala pravačka ohněm.
„Ohněm proti ohni! Žer tohle!“ Tanma už doslova zařval a zasadil Králi úder mezi oči. Král dopadl na zem, z něj všechno jeho brnění, takže byl krásný pohled na jeho tělo poseté ohnivými runami a na čele pentagram. A Král byl vlastně už mrtvý. Tanma vyhledal Amnata.
„Chceš snad taky, nebo co?“ Zeptal se klidně, ale ještě víc unaveněji.
„Na to bude čas příště.“ Pousmál se Amnat tajemně a zmizel. Za Tanmou vyšlehl opět ten zelený proud světla, který ho opět přenesl na začátek cesty v Pekle. Tam už čekal portál na Zem.
„Chce to žváro.“ Utrousil Tanma, když prošel portálem. V pevnosti Kadar vesele otevřel oči.
„Mám to! Spojení se obnovilo!“
„Tak na co ještě čekáš? Jdi mu hlídat zadek, když jdete na Amnata.“ Pobídl ho Kiro.
„Jasně, Komandére.“ Pousmál se Kadar a zmizel.
Tanma si zrovna upravoval svoji výstroj, když se tam objevil Kadar v liščí formě.
„Páni! Jako jediný ses z Pekla vrátil živý!“ Žasl Kadar a radostně přivítal Tanmu. Tanma vyhledal jeho hlavu a pohladil ho.
„Tak mi pověz, jak se odtamtud vrátili ti přede mnou?“ Zeptal se Tanma s lehkým úsměvem, ale pořád unaveně.
„Hehe, i když jsi na smrt unavený, stále se dokážeš usmívat.“ Zazubil se Kadar a Tanma se k němu sklonil.
„Sranda musí bejt, i kdyby na chleba nebylo. Tak co? Jdem na toho Amnata, nebo jo?“ Zeptal se Tanma a Kadar neměl na výběr. Stejně souhlasil.
„Jak jsi na tom s rychlostí?“ Zeptal se ho Tanma, který už nikam utíkat nechtěl. Chtěl to mít rychle za sebou.
„Ještě trénuju.“
„Tak se mě chyť. Pojď, dělej! Chytni se!“ Zavelel Tanma a Kadar se ocasem omotal kolem jeho zápěstí. Dva přátelé zmizeli ve zlatém záblesku. Kadar měl pocit, jako by ho někdo táhnul něčím hodně malým, ale rychle to přestalo.
„Hej! V pořádku?“ Obrátil se Tanma na Kadara, který vdýchával přesun.
„Jo. Přežiju to.“ Ujistil ho Kadar.
„Fakt? Většinou, když s někým použiju Hiraishin, tak hodí šavlu.“ Vysvětlil mu Tanma a Kadar se narovnal.
„Jo, fakt.“ Pronesl pevně a nabídl Tanmovi svůj hřbet.
„Dupni na to, příteli.“ Pobídl Tanma s úsměvem Kadara a už jich nebylo. Dorazili k pevnosti, kde by se měl ukrývat Amnat, ale něco bylo zvláštní.
„Něco se mi tu nezdá, Tanmo.“ Znejistěl Kadar, když se rozhlédl kolem.
„Máš pravdu. Toto místo vypadá nějak… opuštěně.“ Uznal Tanma a snažil se najít cestu k Amnatovi.
„No, kudy teď?“ Tanma se rozhlédl, ale už měl jasno.
„Tudy.“ Kadar se na Tanmu nechápavě podíval, ten ucítil jeho pohled a podíval se na něj. Zase to jasně modré oko.
„To ti pomáhá najít cestu?“
„Pomáhá mi vidět ve slabým prostředí. Tma, mlha, vánice. Prostě při snížené viditelnosti.“ Vysvětlil Tanma.
„A jak tomu zatím říkáš?“ Zeptal se ličátek zvědavě.
„Ještě jsem o tom neuvažoval. Nějaký návrhy?“ Přiznal se Tanma a rozpačitě se podrbal ve vlasech. Kadar se podíval na jeho přívěsek.
„Co takhle Oko Uncie?“ Navrhl Kadar při narážce na Tanmovo nejoblíbenější zvíře.
„Uncia oko? To zní dobře. Heh, Oko Irbise.“ Souhlasil Tanma a pousmál se. Vyzbrojen novou sílou s hustým názvem se Tanma s Kadarem vydal vstříc Amnatovi. Společně dorazili do podzemních chodeb pevnosti.
„Tak o tomhle Kiro zjevně nevěděl.“ Uznal Kadar a zpoza jednoho rohu se vyřítilo něco na způsob velkého, ale šestinohého pavouka béžové barvy.
„Sakra! Trite!“ Zaklel Kadar, ale Tanma byl v klidu. Trite se už chystal ke skoku, jenže Tanmovo pozvednutí levačky ho donutilo se vrátit zpět na své místo. Oba procházeli chodbou, vedle nich za sklem byli různí noví příšeráci, které potkali v tomhle světě. Od malých pavoučích potvor, jako Tick a Trite, po obyčejné zombíky, Nezbedníky, Magoty(Maggot), Přízraky(Wraith), Hnusáky(Arch-Ville), Ztracené duše, Mancubuse, Růžovce a konče Pekelníky. Temnou chodbu vystřídala místnost, kde za dalším sklem stékala láva, aspoň nějaké osvětlení.
„Tak konečně tady.“ Ozval se Amnat a vylezl ze stínu. Bez trička, tělo poseté runami.
„Snad jsme ti nechyběli. Chceš něco? Protože to bude tvý poslední přání.“ Upozornil ho Tanma a sundal si toulec a mikinu.
„Možná tak hodit řeč.“ Navrhl Amnat a Tanma poslouchal.
„Je celkem škoda, že se mě chceš zbavit. Podívej, kam jsem dohnal Tarika. A takhle se mi chceš odvděčit?“ Začal Amnat, jeho hlas pomalu opět přecházel z klidného na hysterický.
„Jo chcu.“ Odbyl ho Tanma a Amnatův obličej se zkřivil šílenstvím.
„I když, na jednu stranu, jsem ti možná vděčnej. Oslabil jsi mýho nepřítele…“ Amnatův obličej se začal pomalu rozjařovat.
„Ale na druhou stranu jsi mě připravil o přátele. A to se nedá odpustit.“ Zakončil Tanma a v jeho očích se objevil záblesk slz.
„Takže?“ Zeptal se Amnat s lehkou nadějí v hlase.
„Takže tě zabiju.“ Odpověděl Tanma tvrdě a chladně a následně vytasil.
„Jasně. Jasně. Ale zapomínáš na jednu věc. Dokud jsme tímhle propojení…“ Začal Amnat a mezi ním a Tanmou se objevil zářící řetěz, který oběma vycházel z hrudi.
„Tak náš souboj potrvá tisíciletí a utrpíme stejné rány.“ Zakončil Amnat a démonicky se zasmál. A konečně se mu to povedlo.
„Každá věc, co zdržuje, se dá zničit.“ Starý, dobrý a možná i tvrdohlavý Tanma. Zhruba uprostřed začal řetěz nabírat lehčí rudou barvu, než se rozletěl.
„Použil svůj Katon na zničení toho řetězu? A já si myslel, že Duševní řetěz nejde zničit jen tak.“ Žasl Kadar potichu. Zůstal vzadu, aby mohl Tanmu případně krýt proti příšerám.
„Takže to chceš po zlým. Nebudu ti bránit.“ Uznal Amnat a taky vytasil. Jeho meč byl identický Tanmovému, jen měl černou čepel a probíhající pruh byl červený.
„Tak se ukaž, ptáčku!“ Pobídl Amnat Tanmu a Tanma na nic nečekal. Se zeleně zářícím mečem po Amnatovi rychle vystartoval, žel Amnat to vykryl svým mečem, který zářil červeně. Kadar jen sledoval dvě zářící čárky v chabém osvětlení.
„Tak to mi nikdo neuvěří, že jsem toho byl svědkem. Světlo proti tmě.“ Žasl opět Kadar a pořád hlídal Tanmovi záda.
„Jsi slabej! Protože musíš pochopit, že čím vztekleji, s čím větší nenávistí bojuješ, tím jsem silnější. Jsem tvoje temnota! A jsem taky tvoje zkáza!“ Zakřičel Amnat a jílcem vrazil Tanmovi, který se proletěl o pěkný kus dál.
„Tak jak mě chceš porazit? Máš takovou hubu keců a žádný skutek. Tak co?“ Zeptal se Amnat a přiložil hrot svého meče k Tanmově bradě, lehce mu nadzvedl hlavu. Tanma zavřel oči a očekával poslední úder. Vzpomínal na svoje přátele, na svoje milované… na svou rodinu.
„Jste ten nejlepší Sensei, kterého jsem kdy měla.“ Slyšel Sakuřin hlas.
„Niisan, jsi vážně nejlepší. A to beze srandy.“ Slyšel tentokrát Narutův hlas.
„Díky, žes mě neodepsal, Zlatej. Ozval se mu Kiro v hlavě.
„Miluju tě.“ Při Eličiných slovech se Tanma vzchopil. Zrovna, kdy se Amnat chystal k úderu, Tanma po něm sekl mečem a Amnat musel uskočit.
„Tak pojď, nebo se bojíš?“ Tanma ani nečekal na Amnatovu odpověď a hned zaútočil. Rychle a silně, Amnat měl problémy s krytím.
„Jak? Kde získal takovou sílu?“ Ptal se Amnat sám sebe a musel s obtíží vykrýt další Tanmův výpad. Amnatovi se zázrakem povedlo vyrazit Tanmovi meč z ruky, jenže o chvilku později přišel o svůj vlastní, takže nastupoval šerm s SČ.
„Tanmova oddanost přátelům, láska k jeho lidem a rodině, to ho činí silnějším, než ten tvůj strach, bolest, hněv a nenávist. Už teď jsi prohrál, Amnate.“ Pousmál se Kadar v duchu a dál sledoval souboj.
Po chvíli boje Tanma srazil Amnata na zem a dupnul mu na levou dlaň.
„Jak?“
„Je lepší mít pár přátel, na které je spoleh, než nemít nikoho a být na všechno sám.“ Odpověděl mu Tanma a chytil Amnata za krk.
„Takže, už nikdy víc, Amnate. Sayonara!“ Rozloučil se Tanma, zvedl Amnata do vzduchu a volnou ruku mu zarazil do hrudi. Z jeho zad trčela Tanmova levačka držící jeho srdce.
„Šílenství.“ Zněla Amnatova poslední slova, načež Tanma vytáhl ruku a Amnat vydechl naposledy. Tanma unaveně a zadýchaně se podíval na Amnatovo srdce v jeho ruce.
„Vezmi mě do svýho srdce. Přijmi mě jako zachránce! Přibij mě na podělanej kříž a nech mě se zrodit!“ Našeptávalo Tanmovi srdce.
„Ani náhodou.“ Nesouhlasil Tanma a srdce vzplálo.
„Kadare, jdeme domů.“ Řekl Tanma a rozmáčkl Amnatovo srdce. Tanma si posbíral svoje věci a oba stateční bojovníci mohli vyjít ven. Monstra za sklem pomalu hořeli v lávě. A na Tanmově těle proběhla poslední změna, jenže tu Kiro nemohl vidět. Tanma zavřel oči.
Kiro stál za sklem místnosti a čekal, co se bude dít. Vedle něj ležel Kadar a odpočíval. Náhle z Tanmy vyšlo oslnivé světlo a Kiro si musel zakrýt oči.
„Hlavně dej pozor na Naruta.“ Zněl Tanmovi v hlavě Kakashiho hlas.
„Tanmo-Senseii, proč zrovna tohle?“ Slyšel mladou Sakuru. Zjevně to byly střípky z Tanmových vzpomínek.
„Tak tohle by bylo.“ Kiro.
„Já tě… Já tě…“ Elika.
„Zjevně nemůžeme nechat Konohu o samotě, Niisan.“ Naruto.
„Tvá úloha ještě není naplněna.“ Minato.
„Já věděl, že nemůžeš umřít.“ Naruto.
„Nikdy není na nic pozdě.“ Elika.
„Tanmo, tím to teprve začíná.“ Tsunade.
„Naučil jsi nás, že je důležité si vážit týmové spolupráce a věřit svým přátelům.“ Sasuke.
„Hodně štěstí, Senseii. Budete ho potřebovat.“ Sakura.
„Miláčku? Asi jsem těhotná.“ Elika.
„Já ti věřím.“ Kurama.
„Jdem na to, Zlatej!“ Kiro.
„Není třeba se omlouvat.“ Kadar.
„Hlavně se mi vrať celý. Jinak nevím, co bych si počala.“ Elika.
„Už jsem ti někdy vykládal definici šílenství?“ Amnat a to už Tanma vylekaně otevřel oči a zhluboka dýchal.
„Klid. Klid. Je to pryč. Je po všem. Je po všem!“ Klidnil se Tanma v duchu. Podíval se na svou levou dlaň, žádná změna, prsteníček poloviční. Podíval se na svoje levé předloktí, u tetování orla přibylo tetování lišky.
„Tak to nebyl sen. To se muselo fakt stát.“
„To, co se ti tam stalo, ať už rány, nebo něco takovýho, máš i v reálu.“ Zaslechl Tanma Kuramu. Rychle se podíval na svoje levé rameno, přibylo pět škrábanců. Otočil hlavu na levou stranu, jeho oči už zase měly svou šedomodrou. Ve velké rychlosti zmizel a stejně tak rychle se objevil s kytarou. Chtěl si vyzkoušet hraní se třemi prsty. A celkem mu to i šlo. Po procvičování zase rychle zmizel a objevil se už bez kytary. Přišel k němu totiž Kiro.
„Zlatej, jak se cejtíš?“ Zeptal se opatrně, za zády schovával kunai pro případ nouze. Tanma k němu zvedl své šedomodré oči.
„Tak se podívej a zahoď ten kunai.“ Přesvědčil ho Tanma a Kiro ho uposlechl.
„ Vítej zpátky, brácho!“ Uvítal ho Kiro, když zjistil, že je Tanma zase ten starý, dobrý muž.
„Tak, co novýho v Konoze?“ Vyzvídal Tanma. Kiro mu převyprávěl, co se odehrává. Řekl mu i to, že byl Tanma zvolen jako Osobní stráž Hokageho a Naruto vzal vedení klanu na sebe.
„Tak to vypadá, že je klid.“ Vyhodnotil Tanma situaci.
„No, ani bych neřekl.“ Znejistěl Kiro.
„Tak povídej.“ Pobídl ho Tanma přátelsky a Kiro spustil.
„Nějak podezřele se nám ztrácejí občani. Ještě jsi nejsem jistej, kdo za to může a jaký má úmysly.“ Shrnul mu to Kiro. Tanma se zamyšleně podrbal ve vousech, už zase pomalu zarůstal.
„A potřebuješ mě, abych ti s tím pomohl.“
„No, podle toho, jak vypadáš, tak bych musel nesouhlasit. Měl by ses vyspat.“ Poradil mu Kiro. Tanmův pohled nabral na tajemnosti a hrozivosti, díky silným kruhům pod očima.
„Není čas! Musíme jednat! Je to pro dobro našeho domova a na tom ti záleží stejně, jako mi. Pravda?“ Kiro přikývl a Tanma se zvedl z postele.
„Tak musíme vyrazit.“ Kiro usoudil, že s takovou nic nenadělá a podal Tanmovi jeho výzbroj. Meč, SČ, jeho staré, dobré róby se zabudovaným brněním, dokonce i luk se šípy v toulci na tříbodovém popruhu.
„Toto mi chybělo.“ Uznal Tanma, když si nasadil levou SČ jako poslední. Kiro na sebe hodil svoje obvyklé oblečení. Tmavě modré kalhoty, žluté tričko s krátkým rukávem, něco na způsob černé vesty uvázané zeleným pásem s uzlem na bedrech.
„Jsme připraveni.“ Usoudil Tanma a chtěl vyrazit.
„Zlatej, počkej!“ Zastavil ho Kiro a něco vytáhl z kapsy.
„Můj přívěsek a prsten! Jak jsi k tomu přišel?“ Zeptal se Tanma, když od Kira převzal jeho poslední věci.
„Našel. Můžem?“ Zeptal se Kiro a počkal na odpověď. Tanma si navlíknul prsten na provázek k přívěsku a zapnul kolem krku.
„Tak jdeme zase zachránit Konohu.“ Pousmál se bojovně Tanma a nechal svoji levou ruku spočinout na rukojeti svého meče, protože popruhy na meč měl zatím pořád na levém boku.
Prázdnou ulicí v Konoze procházel zástup. A vypadalo to, že vedou nějaké vězně ke zdi, aby je mohli bez milosti pozabíjet. Cíl byl na dosah, u jedné zdi stály dřevěné kůly a vězni byli k nim přivázaní. Nikdo si ale nevšiml tří postav, které je sledovaly ze stromů.
„Zlatej, podívej se na to! Tohle nemůžem dopustit.“ Zašeptal Kiro, když kat popravil Yamata.
„Ne. Musíme to zastavit. Dej mi chviličku.“ Zamyslel se Tanma.
„Umíš se maskovat za šutr?“ Zeptal se Tanma Kira. Kiro se nadmul pýchou.
„To umím nejlíp!“ Chlubil se a Tanma mu vysvětlil plán.
„Vyhlídni si nějakej šutr, co je k nim nejblíž. Pak čekej na můj signál.“ Nakázal Tanma.
„A jakej signál to bude?“
„Až první šíp zasáhne svůj cíl.“ Pousmál se Tanma a Kiro se šel připravit. Pak se Tanma otočil na Kadara.
„Až vystřelím, ty se postaráš o ty vězně. A je mi jedno, jak je osvobodíš. Jestli ty provazy překoušeš, přepálíš nebo něco. Hlavně je dostaň do bezpečí.“ Rozkázal Tanma a Kadar přikývl. Tanma si pak nachystal luk a napnul tětivu. Všiml si taky, že Kiro je už na místě a splynul s kamenem.
„Mocné síly Zlatého Orla, zůstaňte se svým Pánem! Neopouštějte ho, buďte věčné! A vítězství přineste!“ Promlouval k sobě Tanma potichu a namířil na kata.
„Teď, Tanku!“ Zakřičel Tanma a vystřelil. Šíp se zabodl katovi do hlavy a Kiro napůl těla povstal z kamene, obě ruce obalené kameny. A Kadar se šel postarat o vězně. Nepřátelští ninjové se vrhli na Kira, Tanma ho ale kryl střelbou. Vždy vystřelil tři šípy naráz a neminul.
„Sakra! Zbyl poslední!“ Zaklel Tanma a zamířil poslední šíp na jednoho z nepřátel.
„Končíš, důstojníčku!“ Tanma si vybral jednoho, jehož ramena zdobily nášivky se dvěma mercedesy(trojcípá hvězda. Kdo uhodne hodnost, tak je dobrej) a vystřelil. Šíp se zabodl cíli rovnou do krku a Tanma se rozhodl opustit svůj úkryt. Seskočil ze stromu a jako oštěp hodil svůj luk do krku jednoho nepřítele. Později vytasil a šel na boj zblízka. Kiro porážel nepřátele stylově, vždy pevný jako skála. Ale náhle se Tanma rozběhl ke Kirovi. Kiro zaslechl řinčení kovů a otočil se. Spatřil Tanmu, jak stojí za ním a mečem odrazil letící kunai mířící na Kirovu hlavu.
„Potřebuješ pomoc, bratře?“ Zeptal se ho pro jistotu Tanma.
„Momentálně jsem krapet zaneprázdněn.“ Odpověděl Kiro a otočil se k Tanmovi zády. Chvilku boje vystřídal mocný řev.
„Ale ne! Zase vy?“ Zabědoval Tanma při pohledu na nově příchozí. K nim si to rázovali Pekelník a Růžovec.
„Pěkní to hnusáci!“ Uznal Kiro, ale hned vyletěl ze svého kamene, jak ho Růžovec srazil na zem. Pekelník šel po Tanmovi. Kiro se snažil Růžovcovy čelisti dostat z dosahu svého těla, ale Růžovec byl moc silný a divoký.
„Amaterasu!“ Zakřičel Kirovi povědomý hlas a Růžovec odletěl od Kira obalen černými plameny.
„Černý oheň? Ale to zvládne jedině…“ Pomyslel si Kiro a otočil se ke zdroji. Stál tam Sasuke a vypadalo to, že ho oči už nepálí.
„Skvělý načasování, Sasuke! Co tu děláš?“ Zeptal se Kiro a zvedl se.
„Snad sis nemyslel, že tě v tom nechám.“ Odpověděl Sasuke s úsměvem.
„Co Tanma?“ Zeptal se ale nakonec a Kiro se otočil na svého přítele. Tanma zrovna Pekelníkovi přeťal hrdlo a Pekelník se poskládal na zem.
„Zjevně pomoc nepotřebuje.“ Uznal Kiro, když si Tanma začal sbírat šípy a Kiro obaloval mrtvoly kameny a posílal je někam pryč.
„A zase nám Konoha něco dluží.“ Prohodil Kiro a podíval se na Tanmu.
„Pravda. Naše práce tu ale ještě nekončí. A já si musím ještě něco zařídit.“ Uznal Tanma a spolu se svými přáteli se vydali vstříc domů.