Miluju tě, Hinato 6

„Co všechno jsi ochoten pro ni obětovat?“ otázala se osoba zahalená ve stínu. Naruto se překvapeně rozhlédl kolem sebe. Stál uprostřed temnoty. Před sebou viděl jen siluetu osoby, která s ním mluvila.
„Pověz mi,“ pokračoval záhadný klidným hlasem, „co všechno?“ Naruto se nemohl hnout. Jen tupě zíral před sebe, nevědě co odpovědět. Neznámý udělal krok vpřed. Temnota kolem nich se najednou rozplynula a oni stáli v jednom z pokojů nemocnice v Konoze. Uprostřed místnosti stálo lůžko, na kterém zdálo se, někdo ležel, překrytý bílým plátnem. Naruto sám od sebe pomalu k onu lůžku přišel a plátno stáhl. Vyděšeně ucuknul. Jeho ruce se rozklepaly, jeho tep se zrychlil.
„Ne!“ vydechl zoufale. Postava na lůžku byla bledá. Tváře od krve, avšak na obličeji žádná zranění neměla. Ústa lehce pootevřená, oděná ve svatebních šatech. Bílé oči slepě hleděly do stropu.
„NE!“ vykřikl Naruto. Padl na kolena.
„PTÁM SE TĚ NAPOSLEDY!“ zařvala ona záhadná osoba, stále stojící ve stínech, „CO JSI OCHOTNÝ OBĚTOVAT?!“
„ÚPLNĚ VŠECHNO!“ zakřičel Naruto v odpověď. Znovu se podíval na mrtvou Hinatu ležící na lůžku. Do očí mu vhrkly slzy. Najednou se vše znovu propadlo do tmy.

S šíleným výkřikem se Naruto probral. Sakura i Sasuke se lekli. Podíval se na ně. Oba na něj starostlivě pohlíželi. Odvrátil pohled. Sakura k němu opatrně popošla.
„Naruto?“ řekla tiše. Naruto zabořil obličej do dlaní.
„To nic,“ odvětil, „budu v pohodě. Pojďme.“

Cesta jim trvala asi dva týdny. Narutovi to však připadalo jako věčnost. Měl strach, že ztratili víc času, než si mohli dovolit. Sakura jej musela často utěšovat. Sasuke spíše mlčel. Většinu cesty moc nemluvil, avšak chápal a věděl jak se Naruto cítí. Jednotky ANBU po nich zdá se nešly. Zvláštní, pomyslel si Sasuke.
Po čtrnácti dnech konečně stanuli před Písečnou. Překvapilo je, že brána je dokořán. Co je však překvapilo ještě víc- sám kazekage Gaara se svým doprovodem je přišel přivítat.
„Jak o nás mohl vědět?“ zeptala se Sakura tiše Sasukeho. Naruto polkl. Pošle o nás zprávu Tsunade… Pokud to teda už neudělal… To není dobré; nechtěl jsem být pod dozorem, pomyslel si. Gaara došel až k nim. Usmíval se.
„Vítám vás v Písečné, Naruto, Sasuke a Sakuro,“ řekl. Všichni tři úsměv opětovali. „Pojďte za mnou prosím,“ vyzval je. Mlčky je vedl vesnicí. Naruto obdivoval krásy vesnice, která se tolik lišila od té jeho, a přitom měly tolik společného. Písečná jej vždy, znovu a znovu, dokázala uchvátit. Asi za pět minut chůze stáli před Gaarovým sídlem. Zavedl je dovnitř do kongresové místnosti a nabídl jim něco, co se vzdáleně podobalo suši. Nejdřív na to udiveně hleděli a váhali. O tamním jídle bylo známo, že je jen pro velmi silné žaludky. Nakonec se Sasuke pochlapil a rychle, aby to nemusel moc prožívat, kus zhltnul. Chutnalo to moc dobře. Teprve pak se konečně osmělil Naruto a po něm i Sakura.
„Tak,“ pravil Gaara když byli všichni najezení a spokojení, „čemu vděčíme za vaši návštěvu?“
Naruto pohlédl na Sakuru se Sasukem. Chtěl s Gaarou mluvit sám. Přikývli a opustili místnost. Naruto pohlédl Gaarovi do očí. Zahlédl v nich zvědavost a mírnou nedočkavost.
„Je to trochu složitější,“ řekl Naruto. Gaara se mírně zamračil a tázavě naklonil hlavu na stranu.
„Potřebuju někoho najít,“ pokračoval Naruto, „někoho, kdo žije tady ve vesnici. Musím s ním mluvit.“
„Oč jde?“ tázal se Gaara. Naruto se nadechl a zaryl pohled do stolu. Gaara chvíli čekal na odpověď, ale nedostalo se mu jí.
„Naruto,“ řekl vlídně, „naše slova neopustí tuto místnost, slibuji… Jsem tvůj přítel, můžeš se mi svěřit.“ Naruto mu znovu pohlédl do očí a posbíral odvahu.
„Hledám jistého Nejiriho…,“ promluvil pomalu. Gaara sebou trhl, když to jméno uslyšel, ale Naruto to nepostřehl.
„Proč?“ řekl Gaara zvláštním tónem.
„Osobní spor,“ odpověděl Naruto, „pro mě velmi důležitý. Víš, kde bych ho mohl najít?“ pohlédl na Gaaru. Ten dlouhou dobu mlčel a jen Naruta pozoroval.
„Co víš o rodu Taira, Naruto?“ zeptal se nakonec. Naruto nadzdvihl obočí.
„Co ten s tím má co dělat?“
„Odpověz mi, prosím.“ Naruto začal vzpomínat na těch pár dní, co za svůj život strávil v knihovně, i když naprosto nechápal, proč se jej Gaara ptá zrovna na tohle.
„Nějaký přes 700 let starý rod, který vyhladili… já toho víc nevím, nejsem žádný přiblblý knihomol Gaaro! Nijak to nesouvisí s žádostí, se kterou jsem k tobě přišel.“ Gaara složil ruce na prsou.
„Naopak, souvisí to s ní hodně,“ řekl klidně, „před dvěma měsíci vypuklo povstání, do kterého se zapojilo asi 800 lidí. A ten tvůj Nejiri je vede. Mě osobně dokonce vyzval, ať odstoupím z funkce… že jakožto potomek mocného rodu Taira, který tu kdysi měl své hlavní město, má právo na to vesnici vést,“ dodal a pohrdavě si odfrkl. „Já rozhodně odstupovat nehodlám. Kdyby chtěl na Písečnou zaútočit, i kdyby odhalil její slabiny, stejně ji ubráním!“ Hinatin byakugan! blesklo Narutovi hlavou. Kdyby ji přinutil ho použít, ani Písečná by se neubránila. Hinata svůj byakugan od války neuvěřitelně zlepšila. I díky té nejmenší slabině by Písečná mohla padnout.
„Kde se ti povstalci ukrývají?“ zeptal se Naruto nervózně.
„V písečných dunách severně od vesnice. Mí lidé je hlídají. Poslední dobou je tam ale nějak moc rušno.. Prý jako by se připravoval nějaký rituál.“ Že by už připravovali tu svatbu? To je tak nechutně zvrácené!
„Musím okamžitě poslat zprávu do listové!“ vyhrkl Naruto, „nejspíš vím, co se bude dít a nic dobrého to není!“ Gaara svraštil obočí.
„Co tím myslíš?“ otázal se.

Doufám, že je Naruto v pořádku, pomyslela si Hinata. Cítila se už poměrně dobře, avšak stále ji nechtěli pustit. Někdy za ní dopajdal její otec o berlích, jindy sestřička s matkou nebo za ní přišli kamarádi. Ale přesto si bez Naruta připadala osamělá. Růže od Kiby a Shina pomalu uvadaly. Vrať se mi! Někdo zaklepal. Hinatě poskočilo srdce.
„D-dále,“ řekla. Přišel za ní její otec. Své menší zklamaní na sobě nedala nijak znát. Od té události se jejich vztah o mnoho zlepšil. Hiashi mluvil jinak. Nebyl na ni tvrdý. A za to co udělal, se jí mnohokrát omluvil. Sedl si k ní a povídali si. Tak jako vždy. Hinata za to byla vděčná. Nebyla sama a čas utíkal rychleji.
„Hinato, já vím, že už jsme se o tom bavili snad dvakrát, ale stále jsi mi pořádně neodpověděla..,“ naznačil její otec téma o kterém se moc ráda nebavila. Ještě mi není 18 a už jsme dvakrát řešili svatbu, pomyslela si. Že by si Naruta najednou tak oblíbil? blesklo jí hlavou. No.. měl-li by to být on.. nebránila bych se, pousmála se a mírně se začervenala.
„Posloucháš mě, Hinato?“ řekl Hiashi téměř zlomeným, smutným hlasem, „dal jsem slib… a teď toho moc lituju!“ Co se děje? Zamyslela jsem se a neslyšela jsem ho. „Ale věřím, že se tam budeš mít dobře. Že se o tebe postará. Chci, abys věděla, že tě mám rád nade všechno, Hinato,“ Hiashi téměř plakal. Hinata stále nechápala, o čem to mluví a měla čím dál tím víc horší pocit. Znovu se ozvalo zaklepání. Hiashi Hinatu pustil.
„Dále,“ zavolal. Dveře se otevřely a dovnitř vešel muž zahalený v plášti. Uklonil se před Hiashim a sňal si kápi.
„Hinato,“ řekl Hiashi, „tohle je Nejiri... Ten muž, který si tě bude brát.“
Hinata ztuhla. Její oči se upřely na otce. Ne!... To ne!