Můj život trochu jinak 04 - Dva démoni

„Takže Naruto, půjdeme někam, kde je více místa a oba použijeme Bijuu mód. Tak spolu budou moci oba mluvit.“ Začala udávat úkoly Yugito a mezitím nás všechny vyváděla ven z lesa. Už jsem si začal myslet, že to půjde bez problémů, ale mýlil jsem se.
„Hele, ne, že si začneš zvykat na to, že se mi tady budeš objevovat tak často.“ Oznámil jsem Narutovi, ten ke mně zase přišel.
„Kyuu… Teda Kuramo, máme problém! Neumím se přeměnit do Bijuu módu.“ Postěžoval si Naruto.
„Špatně, ty máš problém.“ Nahodil jsem škodolibý úsměv.
„Ale takhle s ní nebudeš moct mluvit.“ Oplatil mi vesele Naruto a očekával mou pomoc.
„Budu. Můžu nad tebou převzít kontrolu a tak přes tebe mluvit. Nebude to ale jednoduché, možná se mi to vůbec nepovede.“ Prohlásil jsem jen tak, mimochodem a mrkl na něj.
„Mohl bych ti to dovolit.“
„Cože?“ Podivil jsem se a skryl udivený výraz.
„Ale chci něco na oplátku.“ Řekl vítězně Naruto a pohlédl na mě, můj výraz mluvil za všechno. Samozřejmě jsem to mohl očekávat. Jak jinak. To by nebyl Naruto, kdyby něco nechtěl.
„Takže co chceš?“ Normálně bych na tohle vůbec nepřistoupil, ale nutně jsem chtěl a potřeboval mluvit s Neko.
„Jenom tvou pomoc při těžkých misích, když mi dojde chakra. A tvé rady se mi taky budou hodit. Taky bys mohl být víc přátelský a milý.“ Zářivě se usmíval Naruto.
„A taky mě budeš poslouchat.“ Začal se šíleně smát a podíval se na mě.
„To si ze mě děláš srandu?“ zhrozil jsem se, ale bylo mi to jasné. „Na to všechno bych přistoupil, i když se tomu sám divím… ale poslouchat tě nebudu.“ Uvedl jsem věci na pravou míru a teď pro změnu koukl já na něj.
„Jo, asi nemám moc z čeho vybírat.“ Dělal chytrého Naruto a nakonec přišel co nejblíže ke mně. „Fajn, to beru. Takže jsme domluveni?“ ujišťoval se ještě pro jistotu.
„Ano, jsme. A teď zmiz.“ Dodal jsem a za nedlouho jsem se díval už jen na prázdné místo, které po něm zbylo.
„Hm, prý poslouchat. Co ho to napadá, on je snad ještě blbější než normálně, ne?“ začal jsem nadávat, sice jen do ticha kolem mě, ale stejně. Aspoň se mi zlepšila nálada. Naruto se pustil do vysvětlování jeho situace a vložil do toho i naši domluvu. Yugito to sice dost překvapilo, ale souhlasila s tím. Spíš jí bylo docela jedno, jestli kontrolu plně převezmu, nebo jí potom vrátím Narutovi. Každopádně to bude zajímavé. Sám jsem zatím nevěděl, co udělám. A ani jak budu reagovat, až uslyším Nekomatu. „Sakra, je divný, že se na něco těším.“ Zamumlal jsem si pro sebe a nedočkavě očekával blížící se rozhovor. Yugito vyvedla všechny z lesa na otevřené prostranství, znala dokonale okolí.
„Takže připraven?“ Otázala se Yugito a kolem ní se začala šířit chakra Nekomaty. Pakkun si odkašlal, aby na sebe upozornil, takže na něho všichni pohlédli.
„Naruto, zdá se, že tady má pomoc končí. Podám v Konoze zprávu, je to na tobě.“ Řekl Pakkun jedinou větu a rozplynul se. Zbyl tu jen kouř. Naruto ani nestihl odpovědět, i když tohle bylo pro toho psa typické. Přestal nad tím přemýšlet a začal se soustředit na mě a Yugito.
„Yosh, jdeme na to.“ Zazubil se a ukázal palec nahoru. Yugito neotálela a změnila se na zmenšenou, ale přesto na pohled velkou podobu Nekomaty a nechala ji mluvit. Naruto si povzdechl a nechal mě převzít plnou kontrolu. Byl u mě uvězněný, jeho oči byly nyní rudé a výraz v obličeji se hodně změnil. Kolem Naruta vířila má chakra, snad si toho nikdo nevšimne, i když je to dost možné. Nedivil bych se, když je tady najednou tak velké množství chakry.
„Tak i já jsem připraven.“ Promluvil nový hlas, můj. Vůbec se k této mé nynější podobě, čili Narutovi nehodil, znělo to divně. Čekal jsem na nějakou odpověď.
„Tak jo Neko, máš svůj prostor.“ Ozvala se Yugito příjemným hlasem.
„Děkuji.“ Teď už to byl jiný Nekomatin hlas. Tak dlouho jsem ji neviděl, měl jsem spoustu otázek, ale přesto jsem nebyl schopný něco říct. Nevím, čím to bylo, nestávalo se mi, že bych se takhle zadrhl.
„Nekomato, takže…“ Nedokončil jsem a podíval se do kočičích žlutých očí. Byla tak jiná, ale přesto stejná.
„Takže se konečně po dlouhé době vidíme? Tedy spíš spolu jen mluvíme.“ Zasmála se a ze mě nervozita jako zázrakem opadla.
„Ano.“ Zasmál jsem se a přiblížil se k ní. Ona mě napodobila a udělala to samé. Teď jsme od sebe byli tak deset metrů.
„Chtěla bych tě obejmout.“ Pronesla milým lidským hlasem.
„No… to asi nepůjde.“ Ušklíbl jsem se a byl jsem za to vcelku rád. Objímání nemám moc v oblibě, prostě je to má povaha a osobnost.
„Škoda, doufám, že tomu klukovi kontrolu po našem rozhovoru vrátíš.“ Tentokrát se zamračila a udělala ke mně, nebo spíš nám další krok. Aspoň jsme nějak navázali konverzaci.
„To víš, že se mi nechce, ale udělám to. Nemám moc na výběr a navíc v téhle podobě bych nic nemohl dělat a tuhle pečeť od Hokageho nezlomím.“ Nekomata už ke mně došla úplně, ale s její velikostí podoby to moc nešlo. Aby se mnou mohla mluvit, radši lehla těsně vedle mě na zem. Naruto zůstával stát. Takhle to už trochu šlo.
„To je hned lepší, že? Snad ještě někdy uvidím podobu tvé devítiocasé lišky.“ Mrkla na mě a já o tom hned začal přemýšlet.
„Já v to doufám také… Takže povíš mi, jak to s tebou bylo potom, co jsme se rozdělili?“ Zajímal jsem se a začal ve mně stoupat vztek, při vzpomínce na onu událost.
„Jistě, já vím všechno o každém tvém jinchuurikim, ale klidně mi můžeš svůj příběh povědět i tak.“ Položila svou hlavu na zem. Teď už jsme si úplně viděli do očí. Byl jsem zase šťastný, ovšem jestli Neko někdo v minulosti ublížil, jsem připraven ho zabít. Bez zaváhání, bez problému.
„Tak dobrá, začnu.“ Pousmála se. „Vše začíná mým prvním jinchuurikim, tahle velká vesnice chtěla sílu a moc, jako všechny ostatní a tak se stalo to, že jsem byla poprvé zapečetěna. Nebylo to jednoduché, zvlášť pro jinchuurikiho. Tak se stalo to, že Konoha získala Kyuubiho, Kuma Nibi, Suna Ichibiho a tak dále. Každý démon je v jiné vesnici a zemi, aby byly síly vyrovnané. Yugito je mým osmým jinchuurikim, ale je jednoznačně nejlepší. Navzájem se uznáváme a tolerujeme, nemáme žádný problém. Což o tobě říct nemůžu.“ Odmlčela se a já jen stál a poslouchal. Ušklíbla se a pokračovala. „Teď zpět k mému prvnímu. Bylo to těžké, já jsem trpěla a vůbec jsem s ním nebyla sladěná. Vynucoval si vůlí mou chakru, když chtěl. Jendou se to zvrtlo a já jsme převzala kontrolu. Mohla jsem být konečně volná, když byl můj tehdejší jinchuuriki na pokraji smrti, ale mě stihli přemístit do někoho jiného a tak to začalo znovu. Byla jsem zoufalá, hlavně osamělá. Nakonec už jsem neměla nad čím přemýšlet. Potom přišla na řadu nuda. Roky ubíhaly pořád pomaleji a já už to nemohla vydržet. Potkalo mě ale to štěstí, že můj jinchuuriki pomalu umíral na stáří a musela nastoupit dívka jménem Nii Yugito. Čekala jsem hroznou věc, ale vše bylo kupodivu v klidu. Yugito byla chytrá a nechtěla mou moc. Přála si jen normální život obyčejné kunoichi ze skryté vesnice. Když vyrostla, zjistila, že se mnou může komunikovat a postupem času jsme se sblížili. Touhle cestou se se mnou po boku dopracovala až na jounina bez mé pomoci.“ Zasmála se. „Tak toto byla taková hodně zkrácená verze. A ty by ses měl sbližovat s Narutem, když budete spolupracovat, stanete se silným týmem.“ Dodala.
„Takže ti nikdo neublížil a neohrozil? To mám… radost. Ne, to nepůjde, můj jinchuuriki je totální blbec se kterým se nedá normálně bavit.“ Zvýšil jsem naštvaně hlas, ale uvědomil jsem si to a zklidnil se.
„Ale no tak, Kuramo, kde je ta milá přátelská liška?“ Usmívala se pořád.
„Zmizela a vystřídala to nenávist.“ Prostě jsem pokrčil rameny.
„No, jak myslíš, ale bylo by to pro oba lepší.“ Posmutněla a to mě vylekalo.
„Ale slíbil jsem mu, že mu pomůžu, když bude bez chakry a na pokraji zhroucení.“ Zazubil jsem se a Narutovi oči ještě víc zrudly.
„Aspoň, že tak.“ Vrátil se zpět upřímný úsměv. „Navíc mi Naruto připadá celkem fajn.“
„No, tak toho asi neznáš. Já to s ním nemůžu vůbec vydržet.“ Ušklíbl jsem se.
„To je také vidět, snaž se s ním vycházet, ano?“ Podívala se na mě prosebným pohledem.
„Kvůli tobě se můžu pokusit.“ Mrkl jsem na ni.
„Dobře, můžete být spolu neporazitelní. Jen kdybyste spolupracovali…“ Dodala zamyšleně.
„Hmm…“ Zamyslel jsem se i já.
Jednoduše jsme si takhle povídali asi hodinu. Měli jsme si toho dost, co říct. Nakonec Yugito připomněla, že máme úkol. Musíme brzy chytit toho nukenina. Rozloučil jsem se tedy prozatím s Neko a vrátil Narutovi kontrolu.
„Věděl jsem, že ti můžu věřit, Kuramo.“ Chechtal se radostně Naruto a začal s Yugito vymýšlet plán. Já dumal nad tím, jak může být nukenin silný. Třeba může mít neznámé společníky. Nebude to snad problém, ale co já vím, tak Naruto ještě nechytal nukenina. Stejně to ale nechám na něm a jen tak bez důvodu mu pomáhat nebudu.
Následovali jsme Yugito do vesnice, abychom nahlásili náš příchod a aby si vzala všechno potřebné. Dostali jsme přesné pokyny a popis nukenina. Prý si mají dát Naruto a Yugito pozor. Konečně jsme mohli vyrazit na misi, nukenin byl naposledy spatřen v malé vesničce kousek od Kumy. Nii šla ve vesničce zjistit, kam má dále namířeno. Správce zdejší hospody jí to po chvíli přemlouvání řekl. Spíše jen ukázal rukou směr. Křikla na Naruta a ten se spolu s ní rozběhl určeným směrem. Utáhl si čelenku Konohy a křičel něco ve smyslu, že toho nukenina klidně porazí úplně sám, že je nejlepší. Já se jen ušklíbl a protočil oči, jako pokaždé. Vyběhli z lesa a zamířili na prostornou louku. Uslyšel jsem zasvištění kunaie dříve, než Yugito s Narutem dohromady. Nekomata si toho určitě taky všimla.
„Pozor.“ Oznámil jsem vcelku lhostejně a čekal, jestli tomu vyhnou. Naruto mě teď, z nějakého důvodu už pořád mohl slyšet. Asi od té doby, co zjistil, že mě může i vidět. Naruto se dokonale vyhnul a Yugito také. Oba se hned otočili a přitiskli se k sobě zády. Z lesa po nich někdo vrhal kunaie a shurikeny pořád za sebou. Úspěšně je všechny odráželi, dokud jeden Naruta neškrábl a ten měl potom problémy v obraně, protože se za poraněnou ruku hned chytil. Yugito se nemohla otočit a pomoct mu.
„Prcku, dávej sakra pozor!“ Okřikl jsem ho, ale on už se nestíhal vyhýbat a začínalo to vypadat špatně.
„Kuramo…“ vyslal ke mně myšlenku a já si vzpomněl na můj slib, který jsem mu dal. Jsem sice zlý a hnusný, ale sliby plním. Hned jsem uvolnil dostatek chakry, aby se Naruto téměř obalil pláštěm lišky. Stačilo to k tomu, aby měl rychlejší reflexi a rychleji se pohyboval. Cítil jsem, jak si Yugito oddychla a začala se hned lépe soustředit na to, co se děje před ní. A Naruto ke mně ještě vyslal své: „Díky.“ Další zbraně už nikoho nezranili a Narutův škrábanec byl díky mě vyléčený po pár minutách. Našim protivníkům asi došli zbraně, protože už z lesa žádné nevyletěly.
„Takže, co teď?“ Zašeptal Naruto a zíral směrem do lesa.
„Zbraně byly házeny ze dvou směrů, což znamená, že nepřátel je více, než jen jeden, pokud tam tedy nebyla nastražená past, která by zvládla vystřelovat zbraně, o čemž silně pochybuji.“ Pomyslel jsem si a tak provedl i podrobnější analýzu. Yugito se pomalu obrátila k Narutovi a asi řekla Neko, aby hlídala její záda. Zatím jsme jen nehybně stáli a čekali, co se bude dít.
„Uděláme přesně tohle…“ Naklonila se Yugito k Narutovu uchu a sdělila mu to.