Boj s pravdou 06-Rozchod aneb Odchod

Ráno...
"Sakra, sakra, sakra!!!" nadával Naruto. "Proč jsem musel zaspat?!"
"Já tě budila…“ promluvila k němu se smíchem Sakura.
"No, ale jak sis asi všimla, tak to nezabralo."
"Prcku, nešil tak." dodal vysmátý Kyuubi.
"Ale no ták, nechte ho." přidala se Ai.
"Konečně mě někdo chápe!" zajásal Naruto.
"Tak a můžeme jít." řekl Naruto, který si ještě natahoval kalhoty.
"Ehm…Naruto?" zeptala se Sakura.
"Hm?"
"Máš ty kalhoty na opak."
Všichni dostali výbuch smíchu až na Naruta, který si spravoval kalhoty a čekal, kdy se přestanou smát, aby mohli vyrazit.
"Už jste se dosmáli?!"
"Počkej… ještě chvíli." provokoval ho Kyuubi.
"Ok pak mě dožeňte." řekl Naruto a s vypláznutým jazykem zmizel ve zlatém záblesku.

Ve škole…
Naruto se přemístil, ale byl by asi radši, kdyby to neudělal, protože měl pořád vypláznutý jazyk a před ním stal Kakashi…
"Naruto? To má být vtip?!" řekl Kakashi, kterému na čele vyskočila žilka.
"N-ne to jenom…“
"Nic mi radši nevysvětluj a mazej na hřiště, nebo si snad zapomněl, že je maturitní vysvědčení?" zeptal se Kakashi a zvedl obočí, které mu nezakrývala maska.
"Ne, Kakashi-sensei." vzdychl a pomalu se začal šourat směrem k hřišti.
"Tak dělej!"

Na hřišti už byla Sakura, Kyuubi i Ai…
"Kde ses tak loudal?" popichoval ho Kyuubi.
"Měl jsem menší potyčku s Kakashim." Povzdechl si Naruto.
"Menší? Už tu čekáme deset minut." dodala Sakura.
"Já za to nemůžu, že jsem se objevil zrovna před Kakashim… škoda, že to nebyl Kiba." zasmál se Naruto.
"No to je jedno, už si sedni, za chvíli jsi na řadě." řekl Kyuubi.
Už uběhlo půl hodiny a všichni již měli rozhodnuto, poslední kdo vysvědčení ještě neměl, byl Naruto.
"Aha, za chvíli? Jsem tu poslední, Kuramo!"
"Já neumím předpovídat budoucnost." bránil se Kurama.
"Ach…“ radši jej ignoroval.
"A poslední je….Namikaze Naruto!"
"Sakra!"
Naruto pomalým krokem došel k "pódiu" a málem sebou sekl. Myslel si, že to co viděl, je jenom sen…
"Panebože! On to neudělal!" křičela v mysli Sakura, která se dívala na nehybného Naruta.
"To je pako…“ pronesl Kyuubi.
"Jo! Jóóó!!!" zakřičel Naruto nahlas, že všichni málem ohluchli.
"Říkal si něco, Kyuubi?" zeptala se se škádlivým úsměvem Ai.
"Jak už jsem říkal… nejsem věštec!"

Po hodině…
Naruto a Sakura se se všemi rozloučili a chtěli jít domů, ale plán se zvrtl, protože si Sakura na židli zapomněla kabelku…
"Počkejte, zapomněla jsem si tam kabelku, za chvíli vás doženu."
Sakura utíkala, co jí síly stačily, až nakonec doběhla k židlím a na jedné z nich ležela její kabelka…
"Ahoj Sakuro." Zašeptal pro ni známý hlas.
"Jej, um ahoj Lee."
"Jak si si to dnes užila?"
"Ále, ušlo to, a kde si vlastně byl ty, vysvědčení si nedostával."
"Snažil jsem se trénovat, ale pořád mi v tom překážely jakési myšlenky… myšlenky na tebe.“
"Což…“ chtěla jakkoliv zareagovat, ale Lee ji přerušil vášnivým polibkem.
"Mmmm!!" snažila se odtrhnout naštvaná Sakura a bušila mu do ramen hlava nehlava.

U Naruta...
Naruto přešlapoval sem a tam, a pořád myslel, kde se Sakura zdržela.
"Prcku, neměl by si ji jít hledat?"
"Máš pravdu Kuramo."

Naruto se přemístil kousek od Sakury a málem se mu zastavilo srdce. Viděl to, všechno to viděl, její milovanou s Leem a vypadalo to, jako kdyby si polibky opětovali, ale všechno bylo jinak.
"Můžu si s ním pohrát prcku?!" nadával naštvaný Kyuubi.
"Myslel sem, že už nejsi krvežíznivý Kuramo."
"To jo, ale asi si zapomněl, že má v sobě mojí Ai!"
"Neboj, vyřídíme si to s ním později…“ dodal Naruto.
Sakura se konečně dokázala vytrhnout z jeho sevření, a v poslední chvíli spatřila Narutova záda, když jí všechno došlo. Nechtěla tomu věřit.
"Ty si takový kre**n!" zakřičela ubrečená Sakura, vrazila mu do obličeje pěst a zmizela.

U Naruta…
Naruto vtrhnul do kage kanclu...
"Naruto, co to…“ chtěla zakřičet Tsunade, ale Naruto jí zarazil.
"Odcházím… možná se za rok vrátím...možná." řekl a poslední slovo zašeptal skoro neslyšně.
"Ale kam? A proč? Co se proboha děje?"
"To je osobní..." pronesl a sklopil zrak k zemi.
"A co chceš rok dělat venku?"
"Zabiju AKATSUKI."
"AKATSUKI? Sám?!" křičela zmatená Tsunade.
"Sám ne, mám ještě Kuramu."
"Já vím, ale..."
"To je jedno, děj mi prosím misi.“ Náhle bylo ticho a hleděli si vzájemně do očí.
„Hm, fajn. Ale!“ promluvila po pěti minutách a rychle jej zadržela, když se chystal vyběhnout z místnosti, „Budeš mě jakkoliv informovat. Cokoliv! Náznak, zpráva, ale musím o tobě vědět. Zadávám ti misi – najdi Akatsuki, zjisti všechny potřebné informace, když bude možnost, zaútoč, ale hlavně, PŘEŽIJ.“ Pustila jej a sedla si zpátky do křesla.
„Děkuji báby, nashle.“ A zmizel ve zlatém záblesku.