Moje pomsta 02- První seznámení

„To bude nejlepší Iruko – sensei,“ usmála jsem se na něja čekala jak zareaguje na moje oslovení.
Nic neřekl jen se na mě usmál a vydal se ke dveřím. Vydala jsem se za ním a na prahu se zastavila. Tak je to tu. Začínám nový život. S touto myšlenkou jsem se rozběhla za svým novým učitelem vstříc budoucnosti.

Procházeli jsme ulicí a mě znovu zaplavovali vzpomínky. Ať jsem se podívala kamkoliv připomělo mi to chvíle s rodiči a mými přáteli. Neměla jsem mnoho kamarádů, ale znamenali pro mě moc. Uviděla jsem pár asi šestiletých dětí, jak lezou po stromech a v hlavě se mi objevil obrázek Kami, jak spadla ze stromu a vyrazila si dech. Tehdy jsme se smáli a Kami se na chvíli urazila. Nad čelem se jí udělala vráska jako vždy, když se zlobila. Nikdy jí to dlouho nevyrželo a ten den nebyl vyjímkou, za chvíli se smála s námi. Kami byla z naší party po mě hned nejmladší a byla pro mě jako sestra. Až teď na mě dolehl fakt, že jsem ztratila i je. Zastavila jsem se a mistr Iruka se na mě překvapeně a trochu s obavami podíval.
„Co se děje Yumiko? Vypadáš nešťastně.“ Neodpověla jsem jen jsem tupě zírala před sebe. Všechen ten potlačovaný smutek ohledně rodičů vytryskl nanovo spolu se žalem ze stráty přátel. Všichni, Kami, Yoshi, Shojin, Ikina a i má tajná láska Amai. Dolehl na mě ten tlak, že už nic nemám, že jsem sama. Snažila jsem se to potlačit, ale do očí se mi hrnuli slzy. Chtěla jsem se tvářit dospěle, ale nemohla jsem. Iruka na mě díval se zvláštním pohledem v očích. Byl to smutek? Či snad lítost? Nechtěla jsem to vědět. Rozběhla jsem se ulicí pryč, aby neviděl mé slzy a hlavně, aby mě nezačal utěšovat, že se všechno spraví a bude to zase dobré. Ne už nikdy to nebude dobré! Myslela jsem, že mě bude sledovat, ale neudělal to. Běžela jsem ulicemi dál a dál, až jsem nevěděla kudy vlastně běžím. Přes slzy jsem neviděla na cestu a napálila to rovnou dvou kluků v mém věku. Jeden měl černé vlasy, co vypadali jako ananas a smál se. Asi proto, že do něj jsem nenarazila. Podívala jsem se na svůj přistávací polštář a spatřila jsem trochu širšího kluka se spirálami na tvářích.
„O.... o.. . omlouvám se,“ zakoktala jsem a rukou si rychle utírala slzy. Vstala jsem a podala mu suchou ruku. Chvíli na mě koukal jak na zjevení, ale pak se usmál a ruku přijal a já mu pomohla vstát.
„Ahoj, já jsem Shikamaru,“ ozvala se ananasová hlava. „Kam tak spěcháš?“ už se nesmál, zamyšleně si mě prohlížel. „Nikdy jsem tě tu neviděl. Odkud jsi?“
„Shikamaru, nebuď na ni jak u výslechu. Copak nevidíš, že není zrovna ve své kůži?“ ozval se tlouštík a otočil se na mě.
„Čau, já jsem Choji. Nezlob se na něj, někdy musí vědět všecko,“ usmál se a přátelsky na mě mrkl.
„Já jsem Yumiko,“ odpověděla jsem trochu překvapeně. Nečekala jsem, že budou tak milí. Vždyť jsem ho málem přizabila a on se mě zastává! „Ráda vás poznávám.“
„Omlouvá se, že jsem hned tak vyzvídal, překvapila jsi mě,“ ozval se Shikamaru a vypadal, že to myslí vážně.
„Gratuluju ti, překvapit zrovna jeho je hodně vzácné,“ rozesmál se Choji.
„Ehm, můžu vás o něco poprosit?“ zeptala jsem se opatrně.
„Samo,“ odpověděk mi Choji.
„Já... jaksi jsem se ztratila, pomůžete mi dostat se domů? A cestou se stavit někde na jídlo nebo do obchodu.“
„U vás nikdo není?“ zeptal se mě udiveně Shikamaru.
„Ne a ani nebude,“ a sklopila jsem pohled k zemi. Z mého chování asi něco odhadli, tak se na nic nevyptávali.
„Tak pojď k nám na večeři, stejně tam zrovna máme namířeno a mamka určitě nebude proti,“ usmál se na mě mile Choji.
„Opravdu to nebude vadit? A navíc, dyť mě vůbec neznáte, co když jsem nebezpečná? Jak mi můžete věřit?“
„Proč bychom ti neměli věřit? A jsi snad nebezpečná? Nezdá se mi, připadáš mi spíš nešťastná a osamělá.“ ozval se Shikamaru. Jak to, že ve mně dokáže tak číst?
„Já..., teď o tom nechci mluvit. Jednou vám to třeba řeknu, ale promiňte teď nemůžu,“ řekla jsem se slzami na krajíčku. Oba si toho asi všimli protože se rozešli a při tom se ohlédli na mě.
„Jdeš teda? Nebo chceš radši večeret sama doma?“ otočil se na mě s úsměvem Choji.
„Pokud to opravdu nebde vadit, tak se moc ráda přidám,“ taky jsem se na ně usmála. Byli oba tak milí, zvláště Choji. Tak jsme teda šli a cestou si povídali. Vyprávěli mi o vesnici, o svých rodinách, dalších kamarádadech a všelicos. Zrovna když se nadhodilo téma akademie objevil se u nás Iruka.
„Yumiko! Celou dobu tě hledám, jsi v pořádku? Bál jsem se, že si se ztratila a zabloudíš,“ řekl ustaraně s maličko zamračeným výrazem.
„Promiňte sensei, ale jsem v pořádku, mám tu průvodce,“ odpověděla jsem mu a s omluvným a výmluvným výrazem jsem ukázala na Shikamara a Chojiho.
„Dobrý den Iruka-sensei,“ pozdravili oba kluci.
„Počkejte, řekli jste sensei?“ zeptala jsem se inteligentně.
„Vidím, že se zapojíš rychle,“ ušklíbl se Iruka. „Tohle jsou tvoji noví spolužáci Shikamaru Nara a Choji Akimichi. Hoši můžu ji teda nechat s vámi?“
„Ach jo, to je otrava,“ prohlásil Shikamaru, ale usmíval se u toho. „Nechte to na nás sensei, postaráme se o ni.“
„Díky, kluci. Zavedete ji domů? Víte, kde bydlí Naruto ne? Bydlí ve stejném domě.“
„Naruto? Jo, jasně to vím, kde je,“ přikývl Shikamaru.
„Že se vůbec ptám,“ usmá se Iruka. „Tak já mizím, mám ještě něco na práci,“ a jak řekl, tak udělal.

„Díky,“ otočila jsem se na kluky. „Ani nevíte, co pro mě znamená to, co děláte.“
„Ááále, to nic není,“ usmál se Choji. „Už jsme skoro tam, Shikamaru, nestavíme se i pro Ino? Je to kousek a myslím, že Yumiko by to ocenila.“
Myslím, že je to zbytečný, máma by ji asi nepustila, beztak je ještě v květinářství.“
„Tak to nevadí, navíc, nechci potkat hned plno nových lidí, bych pak zapoměla nějaké jméno a mohla bych někoho urazit.“ vyhrkla jsem, aby to Chojiho nemrzelo.. Oba se rozesnáli.
„Co je?“ řekla jsem nechápavě, „čemu se zase smějete?“
„Ále to nic,“ přestal se Shikamaru smát. „Jen jsme si vzpoměli, jaké to bylo, když jsme se před dvěma týdny seznamovali. Kdyby jsi slyšela všechny ty zkomoleniny, tak umřeš smíchy. Určitě na tom nebudeš tak zle,“ ušklíbl se provokativně.
„Jen aby ses nedivil,“ provokovala jsem ho i já.“ Chvíli jsme se na sebe šklebili a pak dostali výbuch smíchu. Nikdy bych nečekala, že tu najdu přátele tak rychle. Díky nim jsem na chvíli zapoměla na všechno.

Rozhodla jsem se užít si tuto chvíli. Zapomenout, alespoň na malou chviličku. Žertovali jsme, provokovali se a smáli. Po chvilce jsme opravdu došli k Chojiho domu.
„Mami? Vedu hosta!“ zakřičel Choji do chodby a čekal na nějakou reakci. Po chvilce se objevila paní, která nepařila mezi ty hubenější lidi a přívětivě se na nás usmála.
„Ahoj zlato, ahoj Shikamaru,“ pozdravila oba kluky a pak si všimla mě. „A kdopak je toto?“
„To je Yumiko. Je ve vesnici nová a nikdo není doma, tak jsem ji pozval na večeři k nám. Nevadí to, že ne?“ zeptal se Choji a já s obavami sledovala reakci jeho matky.
„To víš, že ne zlato. Moc ráda tě poznávám Yumiko. Já jsem Chojiho maminka.“
„Těší mě a děkuju Vám,“ oslovila jsem ji zdvořile. Zajímavé, měla jsem z ní větší respekt než z Hokageho a přitom jsem v její přítomnosti ani neměla ten nervózní pocit, abych neřekla něco špatně. Usedli jsme ke stolu, když se otevřely dveře a vešla další osoba. Ten muž vypadal jako mnóóhem starší kopie Chojiho.

„Ahoj všici, jsem doma'“ pozdravil všechny u stolu, no a pak si všiml mě. „A kdopak jsi ty“ zeptal se mě s úsměvem. Jsou to jen oni, nebo je celá Konoha tak přátelská?
„Dobrý večer, jemuju se Yumiko.“
„Yumiko? Aha, takže to jsi ty, nečekal bych, že tě tu potkám, ale moc rád tě poznávám.“
„Vy o mě něco víte?“ zeptala jsem se udiveně. Nenapadlo mě, že by už o mě věděl někdo jiný kromě Hokageho, Iruky sensei, Hayateho a toho druhého strážce brány.
„Pár věcí, jen to co mi řekl Hokage, odkud jsi a co se ti stalo.“ Stáhl se mi žaludek. Na chvíli se mi podařilo zapomenout, ale teď to přišlo znova. I když to nebylo tak strašný jako prve, ale nemohla jsem se hnout. Shikamaru na mě mluvil, ale já ho vůbec nevnímala. Před očima mi projížděli vzpomínky.
„Hej! Jsi v pohodě? Co je s tebou?“ Shikamaru mi mával rukou před obličejem, a když ani to nepomohlo, tak mě šťouchl mezi žebra. To mě probralo, alespoň částečně.
„J...já, už musím jít,“ dokázala jsem ze sebe vymáčknout.“ Než stihl kdokoliv něco udělat, nebo třeba jen říct, rozběhlaa jsem se ke dveřím. Bleskurychle jsem se obula a s výkřikem „Promiňte!“ jsem za sebou zabouchla.

„Řekl jsem něco špatně?“ vzpamatoval se první Chouza. „A kruci, já jsem to ale vůl!“ pleskl se zničehonic rukou do čela.
„Co se stalo? Proč utekla? Shikamaru měli bychom ji jít najít, ztratí se a slíbili jsme přece Irukovi sensei, že se o ni postaráme.“ znervózněl Choji.
„Běžte, ale až ji najdete nechte ji být, asi se s vámi nebude chtít moc bavit.“ otočil se na syna Chouza. „Myslím, že jsem otevřel ještě nezacelené rány.“
„Nezacelené rány? O čm to kruci mluvíš a proč by se s námi neměla bavit?“ nechápal Choji.
„Hmm, myslím, že vím o co tu jde. Má to co dělat s její rodinou, co?“ zamyslel se Shikamaru a tázavě se podíval na hlavu klanu Akimichi.
„Jo. Shikamaru, ty jsi na svůj věk velice rozumný a ona už taky není jen malé děcko, stala se ji strašná věc, tak prosím tě buďte na ni milí.“

Znovu jsem utíkala. Ještě jsem nebrečela, ale neměla jsem k tomu daleko. Neviděla jsem na cestu kvůli všudypřítomné tmě. Ta tma mě ale uklidňovala. Měla jsem pocit, že se mi v ní nemůže nic stát, že mě tam nikdo nenajde. Najednou jsem zase do někoho narazila. Spadla jsem na zadek a narazila si kostrč. To bude zítra hóódně bolet. Ve tmě jsem neviděla o koho jde, když v tu chvíli odpluli mraky a na nás dopadlo měsíční světlo. Přede mnou stál kluk v šedé mikině a nataženou kapucí. Vypadal divoce a netvářil se zrovna přátelsky i když to mohl způsobit fakt, že jsem ho zřejmě právě sejmula. Proč dneska furt do někoho narážím?
„To je opravdu blbý způsob, jak se s někým seznámit,“ řekla jsm do trapného ticha a lehce se jsem se ušklíbla. Rozesmál se, měl docela pěkný smích. Už nevypadal tak divoce, vlastně byl docela sympaťák.

„Vstávej,“ usmál se na mě. Podal mi ruku a vytáhl mě na nohy. V tu chvíli jsem si něčeho všimla.
„Jééé, ty máš na hlavě psa! Ten je krásný.“ řekla jsem okouzleně pozorujíc to malé bílé stvoření.
„Takže tím pádem musíš asi být Kiba,“ řekla jsem to spíš jako fakt, než jako otázku.
„Héé? Jakto, že mě znáš? Nikdy jsem tě neviděl, to bych si pamatoval přinejmenším tvůj pach.“
„Tím chceš říct co? Že smrdím?“ naježila jsem se a nachvíli zapoměla, že jsem ho vlastně sejmula. Když o tom tak přemyšlím, jakto, že jsem byla na zemi jen já?
„Hej, tak jsem to nemyslel! Nemusíš se hned tak čertit! Ale jakto, že mě znáš a kdo si teda ty?“
„Promiň, já jsem Yumiko. A poznala jsem tě podle popisu. Jsem tu nová, ale něco jsem o tobě a tom tvém štěněti slyšela.“
„Akamaru, jmenuje se Akamaru. A co jsi slyšela? A od koho?“
„Nóó, víš já teďka budu chodit s tebou do třídy na akademii a poznala jsem tě z historek od Chojiho a Shikamara.“
„Aha. A ehm, můžeš mi říct, proč jsi se tudy tak řítila? Kdybych tě neucítil tak jsem taky na zemi, promiň chtěl jsem tě chytit, ale ty jsi byla jak dělová koule.“
„Ty opravdu chceš abych si myslela, že smrdím,“ zamumlala jsem s náznakem smíchu v hlase. „Ale promiň neřeknu ti, proč jsem tudy běžela a laskavě se neuraž, neřeknu to, tedy alespoň zatím, nikomu.“ „Už tak to ví až moc lidí.“ zamrmlala jsem, tak aby mě neslyšel. Zřejmě ale slyšel, ale nic neřekl. Chtěla jsem mu to říct, stejně jako jsem měla chuť se svěřit už klukům předtím. Bránil mi v tom ale strach. Strach, že bych je mohla ztratit, i když jsem nic neprovedla. Nechci to znovu prožívat. Smutek ze ztráty všeho, který na mě tlačil pořád stejnou silou. Cítila jsem ten tlak, ale už jsem se ovládala.

„Mohl by jsi mě prosím nasměrovat kudy mám jít? Ztratila jsem se neznám cestu.“
„Jasně, kde bydlíš?“ zeptal se mě a nevypadal nijak uraženě, spíš zvědavě.
„Stačí, když mě nasměruješ k budově Hokage. Od tama to snad už najdu sama.“
„Tak to teda ne! Nenechám tě se tady tak potulovat samotnou v noci. Doprovodím tě.“
„To je dobrý, nemusíš. A jakto, že jsi tu tak pozdě? Nebudeš mít problémy, vždyť už je docela velká tma.“ nechtěla jsem, aby měl kvůli mně problémy.
„To je v pohodě. Sestra mě poslala něco doručit, teď už se vracím a menší zpoždění nevadí.“
Hmm, tak jak myslíš. Nevím jak se ta ulice jmenuje, je to takový velký červený činžák, co vypadá, že se každou chvíli zbortí. Ale jenom zvenku, uvnitř je docela pěkný.“
„Velký, červený činžák? To znám jen jeden a tam bydlet asi nebudeš,“ začal přemýšlet Kiba.
„Proč myslíš?“ skočila jsem mu hned do řeči.
„Protože tam bydlí asi jen jeden člověk, nikdo tam nechce být.“
„Myslíš Naruta?“
„Jo, ty ho znáš?“
„Ne, ale už jsem o něm slyšela. Iruka-sensei říká, že až ho potkám, tak to nebude mít už chvíli klid,“ ušklíbla jsem se.
„Myslím, že s tebou bude ještě švanda. No nic tak půjdeme.“ Šli jsme a cestou si povídali, když najednou Akamaru zakňoural.
„Někdo jde. Jsou dva, ale ještě jsou moc daleko na to abychom je ucítili,“ upozornil mě Kiba.
„Jak to víš?“ zeptala jsem se tse zájmem. Kiba místo odpovědi ukázal na Akamara a usmál se. „Aha, chápu. A proč mi to říkáš? Může tu být kdokoliv.“
„Říkám ti to proto, že ti dva volají tvoje jméno a prý zní už docela zoufale. Není tu něco, co by jsi mi chtěla ještě třeba říct?“ zeptal se mě Kiba a nadzdvihl obočí.
„Éééé, nóóó, jááá, ehm no to budou asi Shi-shikamaru a Choji. Jaksi jsem se zhroutila a bez vysvětlení utekla,“ zakoktala jsem se a zrudla. Styděla jsem se, co jsem tam předvedla.
„Nech mě hádat, nechceš je teď potkat co? Podíval se na mě vážně Kiba.
Asi bych jim to měla vysvětlit,“ povzdychla jsem si. „Dlužím jim to, zachránili mě před mistrem Irukou.“
Ty to říkáš, jako by byl nějaká sedmihlavá obluda,“ rozesmál se Kiba. „Počkáme, až nás najdou, nebo jim půjdeme naproti?
„Radši jim půjdeme naproti, nemuseli by nás jinak najít.“
„Fajn, vyrážíme, radši přidáme do kroku,“ souhlasil Kiba a rozběhl se.
„Chceš závod? Máš ho mít!“ ušklíbla jsem se a dohnala ho. Už jsme uběhli kus cesty, když jsem je taky uslyšela, fakt to byli oni.
„Přidej brzdo!“ křikla jsem přes rameno na Kibu a vyrazila. Ohlédla jsem se a všimla si, že taktak stíhá. „Běžím na před!“ houkla jsem na měj a zrychlila. Nevím proč, ale chtěla jsem být u nich co nejdřív, a taky jsem chtěla pozlobit Kibu. Vyběhla jsem zpoza rohu a uviděla je na druhém konci ulice. Přidala jsem, když se zamnou znovu objevil Kiba.
„Mě neutečeš!“ zakřičel na mě, že ho slyšeli i kluci na druhé straně ulice.
„Že ne? Tak sleduj a plač!“ zavýskla jsem radostí a ještě zrychlila. Kiba za mnou začal zaostávat a když už jsem doběhla k těm dvou, sotva jsem popadala dech. Sice jsem hodně rychlá, ale chybí mi výdrž. Když doběhl i on, nevypadal o moc líp. Zprudka oddechoval ale jen chviličku.
„Co to kruci bylo? Jakto, že jsi tak rychlá? Rychlost je moje parketa,“ řekl lehce naštvaně Kiba. Ale jeho mrzutost nebyla nasměrovaná na mě, ale na něj samotného. Pokrčila jsem rameny, na znamení, že netuším a otočila se k Shikamrovi s Chojim.

„Já...,“
„To je v pohodě,“ skočil mi do řeči Choji a usmál se na mě.
„Závod? Opravdu? To je taková otrava,“ protočil Shikamaru oči. „Vypadá to, že ti to docela nandala Kibo,“ otočil se na jmenovaného.
„Sklapni! Měla štěstí!“ obořil se na něj Kiba.
„Ale? Opravdu? Neříkej,“ provokovala jsem ho dál. „Tak to si budeme muset dát někdy pořádnej závod,“ popichovala jsem ho.
„Fajn, to beru, nemáš šanci,“ snažil se hrát drsňáka Kiba, ale já mu na to neskočila.
„Když myslíš, ještě uvidíme,“ zakončila jsem a otočila se zpět k Shikamarovi a Chojimu, kteří s úšklebky na tváři pozorovali naši slovní přestřelku.
„Fajn, co teď? Nevím jak vy, ale já jsem vcelku unavená.“
„Měl bych nápad, ale to záleží tady na tě dvou trubkách,“ ušklíbl se Kiba. Asi tím chtěl Shikamarovi vrátit to, jak mu připoměl, že jsem ho právě porazila.
„Co máš na mysli?“ zeptala jsem se ho podezřívavě, ale on se to otočil ke klukům.
„Pamatujete si naši akcičku před týdnem?“