Můj život trochu jinak 05 - Útok

„Uděláme přesně tohle…“ Naklonila se Yugito k Narutovu uchu a sdělila mu to. Nebyl to nějaký velký plán nebo tak něco. Prostě jen primitivní strategie, jak utéct. Naruto přikývl a čekal na povel.
„Teď.“ Křikla už hlasitě Yugito a oba vyndali kouřové bomby, které následně hodili o zem. Objevil se fialový kouř.
„Teď.“ Ozvala se přes kouř znovu Yugito a Naruto si vzal ode mě další chakru pro rychlý útěk. Nii udělala to samé. Oba za pár sekund přistáli na jedné z větví na pokraji lesa.
„To zatím stačí. Zvládli jsme utéct, teď bude na řadě útok.“ Plánovala dál a nechala úplně zmizet Nekomatinu chakru. Zavřela na chvíli oči a mě napadlo, že bych mohl přijít se svou vlastní strategií. Jen jí vyzkoušet, pro zábavu. Zavolal jsem výjimečně Naruta k sobě.
„Copak potřebuješ? Nemám moc času.“
„Mám strategii, ty slavnej hrdino.“ Zašklebil jsem se na něj.
„Proč jsi to neřekl dřív? Povídej.“ Okřikl mě a já se zamračil.
„Nechtělo se mi.“ Dodal jsem na vysvětlenou.
„Dobře, ale pověz to hned Nii, ano?“ pokračoval jsem zamračeně. „Takže Yugito určitě ovládá nějaké genjutsu, že? A ty jsi dobrý na taijutsu a ninjutsu. Prostě na boj zblízka. A má strategie je taková, že Nii uzavře nukenina a případně jeho společníky do nějakého genjutsu a ty je rychle napadneš a nejlépe uvedeš do bezvědomí. Je to jednoduché, ale musíte to dokonale načasovat a hlavně spolupracovat. A také nejprve určit nukeninovu pozici. O to se ale s radostí postarám sám.“ Vysvětlil jsem a doufal, že Naruto pochopil, abych to nemusel vysvětlovat znovu.
„Hm… to je dobré.“ Mrkl na mě. „Dobře, povím jí to a snad to vyjde. Ano, postarej se o to, nevěděl jsem, že tohle umíš…“ Dodal a ještě se na mě upřímně usmál.
„Já ještě umím věcí, o kterých nic nevíš. A ani nevíš nic o mé skutečné síle. To až ale někdy jindy. Běž.“ Neodpověděl mi a vypařil se. Takhle to vypadá, že spíš on poslouchá mě.
„Ano, Kyuubi je chytrý, vymyslel to tak rychle. Vyřiď mu potom mé díky.“ Pousmála se. „Ok, jdeme na to. Sice nejsem v genjutsu nejlepší, ale pár dobrých jich ovládám. Je už jen na tobě, je vyřídit. Použij silnou techniku, nechci riskovat, že se to nepovede a že se nám něco může stát.“ Yugito stále mluvila, ale já už to nevnímal. Soustředil jsem svou chakru a s její pomocí prohledával blízké okolí louky. Našel jsem nukenina, který seděl našemu popisu. Spolu s ním tam ještě byli dva, zřejmě uprchlý ninjové. Měli ale masky, takže jsem je nemohl rozeznat. Vrátil jsem se zpět z mých myšlenek a poslouchal zase Yugito.
„Zeptej se Kyuubiho, jak je na tom.“ Požádala.
„Jasně.“ Zněla Narutova odpověď a už byl u mě.
„Tak jak?“ Namířil na mě svůj prst, mě to ale hrozně rozčilovalo. Zalezl jsem do stínů, aby mě nemohl vidět. Spíš můj naštvaný výraz, nechtěl jsem ho teď nějak rozhodit nebo vytočit.
„Našel jsem je. Popis sedí, přesně. Má dva společníky, ty neidentifikuji. Jsou odsud směrem na západ, míří sem, jsou odsud asi půl kilometru. Dejte si pozor, mají připravený útok.“ Pověděl jsem až moc neochotně.
„Ty jo, jsi vážně dobrý.“ Pochválil mě, což jsem nečekal. Mé oči ze tmy jen zazářily, protože jsem se přiblížil k němu.
„Já vím.“ Zasmál jsem se a se zaváháním ještě dodal: „Hodně… štěstí.“
„Díky Kuramo, máš to u mě.“ Křikl a na rozloučenou mávl. Pověděl jí vše, co jsem mu řekl. Slovo od slova. Yugito mi poděkovala, věděla, že jí slyším. Naruto se znuděně posadil na větev a svěsil dolů nohy. Kýval s nimi ze strany na stranu. „ Už se těším, až si dám ramen.“ Pomyslel si a blbě se usmíval.
„Počkej, co to děláš?“ Pozvedla Yugito jedno obočí a udiveně na něj zírala. „Na to si zvykej.“ Zamumlal jsem, i když mě nikdo neslyšel.
„Čekám, nudím se.“ Pokrčil rameny a dál se díval někam rovně.
„Musíme vymyslet záložní plán. Co když se to nepovede a něco se ti stane?“ Zvyšovala postupně hlas a mračila se na něj.
„Ten plán vymyslel Kurama, nemůže se to pokazit.“ Odvětil klidně, udivovalo mě, že se nehádal. Začíná na mě nějak moc spoléhat, každý plán se může zvrtnout. Jistě, slíbil jsem mu pomoc, ale ne pokaždé to stihnu včas a on na to doplatí.
„Všechno se může pokazit.“ Křikla na něj a snažila se uklidnit a v klidu přemýšlet.
„Tak za deset minut tu budou.“ Oznámil jsem Narutovi.
„Deset minut, Yugito. Můj záložní plán je Kuramy chakra. Takže se nemusíme obávat.“ Usmál se povzbudivě.
„Hele počkej…“ Chtěla něco zakřičet, ale zadrhla se. „To je dobré, pořád si můžeme vypůjčit chakru našich démonů, jsme přeci dva jinchuuriki. Ale neměli bychom se na to moc spoléhat.“ Yugito teď vlastně řekla to, co jsem si myslel. Měla pravdu.
„Navíc teď, v deseti minutách nezvládnu nic moc lepšího vymyslet.“ Dodala potichu a trochu zklamaně. Otevřela své pouzdro na shurikeny a kunaie. Přepočítala si výbušné lístky a napadlo ji, že by mohla nastražit jednoduchou past.
„Stejně jsem nejlepší, že jsem tohle vymyslel.“ Chlubil se tvrdohlavě Naruto. Yugito to přešla a jenom oznámila: „Hned se vrátím.“ A zmizela mezi stromy.
„Stihne to, Kuramo?“ ptal se mě hned starostlivě Naruto.
„Měla by, zbývá šest minut.“ Odpočítával jsem přesně a pořád pomocí své chakry prohledával okolí, zkontroloval jsem i možné pasti, ale nic tu nebylo. Nepovažoval jsem za nutné to oznamovat. Nechápu, že má Nekomata pořád stejnou dobrou povahu, že se za ty roky nezměnila. Já jsem nebyl zrovna milý ani dřív, ale změnil jsem se. Docela dost. Pořád se ale mohu změnit zpátky, a i když to nerad přiznávám, tenhle kluk mi k tomu může pomoct. Nekomata má pravdu, můžeme společně stát silnými.
Přestal jsem raději přemýšlet, protože Yugito právě doskočila zpátky k nám.
„Dvě minuty, má to těsně.“ Zamumlal jsem, ale aby to mohl slyšet i Naruto.
„Připravila jsem pár pastí pomocí větví, listů, výbušných lístků a pevného drátu. Kurama dá určitě vědět, kdyby se chytili.“ Zvedla palec nahoru a vydechla. Nejspíš už ucítila i jejich přítomnost.
„Zastavili se, o té pasti vědí a odstraňují ji. Mají sebou zřejmě dobrého, chytrého ninju, který si toho hned všiml. Škoda, ale snaha byla.“ Naruto to zase přeložil a já jen sledoval její sklíčený výraz.
„Zrychlili a už jsou skoro tady, zdrželo je to, ale jak se zdá, naštvali se. Naruto, kdyby to nevyšlo, převezmu kontrolu a dokončím to sám. Co kdybys zase použil mlhu?“ Naruto znovu přeložil, tentokrát ale jen první polovinu.
„Dík, Kuramo, ale snad to zvládneme. Kdyby to nešlo, řeknu ti to a ty to i určitě sám poznáš.“ Ujistil mě a vrátil se už nadobro zpět. Vytvořil mlhu a oba si s Yugito vzali naše oči. V mlze se odteď mohli orientovat. Já mlhu nepatrně zhustil chakrou a pečlivě sledoval.
„Jsou tady!“ Zavrčel jsem a Naruto akorát stihl popadnout kunai a odrazit útok onoho nukenina. Byli tři a oni, Naruto a Yugito jen dva.
„Yugito, dělej.“ Křičel Naruto a i v mlze odrážel útoky. Nechával jsem ho a zatím mu nedával svou chakru.
„Teď to nejde, musím být na chvilinku v klidu.“ Podívala se na něj a odskočila pár metrů pryč.
„Dobře, soustřeď se, já ti získám čas.“ Usmál se, vytvořil si tři klony a dva poslal na ninji. Jeden mu v ruce vytvářel Rasengan. Naruto se snažil zasáhnout, ale nepřítel se vyhnul.
„Sakra.“ Křikl a vrátil se zpět na své místo. Pořád ale zůstával před Yugito. Nebyl špatný, čekal jsem horší obranu a útok. Ten kluk se zlepšuje pomalu, ale jistě každý den. Popřemýšlím možná o naší spolupráci, ale jen možná…
„Díky, jsem připravená.“ Mrkla Yugito, pousmála se a složila pečeť pro iluzi. Zatím to vycházelo dokonale.
„Dělej Naruto, já už nic jiného nezmůžu.“ Pokračovala a pořád se dívala na ty tři. Naruto začal přemýšlet, jaký útok použije. Nakonec vytvořil dva klony a začal vytvářet tentokrát dva Rasengany. Já zase uvolnil svou chakru, díky ní se Rasengany zvětšily minimálně o polovinu. Naruto už nad ničím nepřemýšlel a vrazil Rasengany do nukenina a jednoho jeho pomocníka. Nyní už zbýval tedy jen jeden poslední ninja. Naruto znovu připravoval svůj oblíbený Rasengan, ale ninja se z genjutsu stihl uvolnit. Rozplynul se. „Stínový klon? To ale přece není možné.“ Přemýšlel jsem nad tím a sledoval soustředěnou Yugito. Jak jsem si toho mohl nevšimnout? Ta překvapeně spustila ruce podél těla a doskočila k nukeninovi, kterého máme přivést do vesnice. Urychleně ho svázala a následně přivázala pevně ke stromu. Napůl vyřízeného ninju už jen pořádně praštila do hlavy a nechala ho spadnout na zem. Vrátila se zpátky k nám.
„Co se stalo, Naruto? Stínový klon… teď už jen najít toho pravého.“ Prohledávala očima pečlivě zem i větve stromů.
„Nic, hned to vyřeším.“ Zazubil se můj jinchuuriki a křikl: „Tajuu Kage Bunshin no Jutsu.“ Vytvořil přes sto klonů a rozptýlil je po lese, aby našli pravého ninju.
„Mám ho…“ Křikl, ale zarazil se. „Ne, jen klon, musíte chvíli počkat.“ Znepokojoval se zamračeně. I já jsem se zapojil do hledání, ale je těžké rozeznat právě stínový klon od jeho uživatele, pravého ninji. Stínové klony díky klonům Naruta každou chvíli mizeli a já to měl hned jednoduší. Našel jsem trochu jiné množství chakry a zaměřil se na to. Téměř se to nedá poznat, já jsem to ovšem dokázal, obecně jako vždycky všechno. Musel jsem pochválit sám sebe.
„Prcku, ten pravý je pár metrů od nás, támhle vlevo.“ Ukázal jsem mu s úsměvem. „Ani nevím, proč mu pořád takhle říkám, když vlastně vyrostl a je teď mnohem silnější.“ Zamyslel jsem se a rozhodl se proto, že vymyslím nějaké jiné oslovení nebo přezdívku.
„Super, dík.“ Hned zase zmizel a už brzy zasáhl jeho kunai toho pravého. Ninja ze sebe zbraň vytáhl a doskočil před nás.
„Dobrá práce.“ Zamumlala tiše Yugito a poslala proti němu shurikeny.
„Ale, jak jsi mě mohl poznat. Není to skoro možné. Sotva by to dokázal ninja na úrovni S.“ Vyhrkl udiveně a utřel si pot z čela. Musel se opřít o kmen stromu, byl už zřejmě unavený používáním tolika klonů a nezbývalo mu už moc chakry.
„Jednoduše, já jsem totiž ji…“ Začal vysvětlovat Naruto.
„Počkej!“ Vykřikl jsem já i Yugito současně. Naruto sebou trhl a už mlčel.
„Prostě jsem dost dobrý na to, abych to zvládl. Vzdej se, stejně už máš málo chakry a nás je víc. Tvoji společníci jsou mimo. Nemáš šanci.“ Zahučel na něj Naruto a usmíval se, šťastný z našeho, zřejmého vítězství. Oba jsme si oddechli, aspoň, že už nic podobného neřekl.
„Vzdát se, já? To nikdy! Nejsem zbabělec. Zjistit jsi to nemohl, nejsi určitě lepší, než jounin, to ještě poznám. Jsi ale něčím zvláštní, máš ohromné množství chakry a taky máš pravdu. Ztrácel bych tu čas s vámi čas.“ Dořekl ninja poslední slovo, seskočil na zem, sebral svého společníka, na nukenina se vykašlal a využil poslední zbytky chakry k nejrychlejšímu útěku. My jsme nestihli ani mrknout.
„No, toho už asi nechytíme. Musíme je nechat být, aspoň, že máme toho nukenina. Mise splněna. Dobrá práce, šlo to lépe, než jsme čekala. Na pouhého chuunina jsi dobrý ninja, Naruto.“ Ukončila Yugito misi a upřímně ho pochválila. Měla by pochválit spíš mě, ale to je jedno.
„Dobře. Tak jdeme zpátky.“ Neztrácel čas Naruto a skočil na začátek louky. Já jsem si nemohl nevšimnout vytočeného a hrozivého, i pro mě hrozivého, obličeje Yugito.
„Hned se sem vrať, já toho nukenina tahat nebudu, je moc těžký. Navíc jsem holka.“ Ječela na Naruta a ladně seskočila vedle něho. „Jdeme Neko. Mise splněna, jako vždy.“ Promluvila konečně ke své kamarádce a pokračovala v cestě. Nakonec ještě křikla: „Tak, bude to?“ Naruto s úšklebkem popadl nukenina, nechtěl jí odporovat, mohl vědět, co by následovalo. Je to podobné, jako když se naštve Sakura, úplně to samé. Ani já jsem si neodpustil úšklebek a nakonec uvolnil napjatý výraz. Mise šla až nečekaně rychle a dobře. Snad máme toho správného, ale v tom bych se přece nespletl. Možná v tom přeci jen ještě něco bude. Pokračoval jsem v přemýšlení až do vesnice. Naruto při tom pořád ječel, že si musí odpočinout, že takovou váhu není schopen unést a řekl, ať ho nese Yugito. Místo odpovědi jen dostal po hlavě a pokračovalo se bez odmlouvání dál. Brzy jsme dorazili a už jsme se hlásili v kanceláři Kageho.