Vyznání

Nevím jak se s tím pocitem vypořádat. Ten pocit úzkosti, méněcennosti, odkopnutí, nenávisti a očí na mě civějích na každém kroku.
Cítím se, Jakoby má osoba někdy někomu něco provedla, přitom se snažila dělat jen to nejlepší, pro ty nejmilejší. Moje oči pláčou, s každou slzou padá k zemi i kus vůle k životu…už několikrát mě city hnaly k sebevraždě, už několikrát mi ji mysl vymluvila.
Necítím se jako vhodný shinobi pro tento svět, až moc se nechávám ovládat emocemi, ale co mám udělat? Jak se mám zachovat? Proč…proč cítím takovou bolest jen od pohledu na danou osobu? Co je to za pocit…rozhlížím se kolem, ale nic, než jen zvenku zlatou a zevnitř černou, zrezlou a zničenou klec nevidím. Klec, která mě drží zavřenou, přidušenou temnotou, klec, skrze jejíž mříže vidím okolní svět, klec, která mě drží na uzdě a nedovolí mi se pořádně nadechnout…ta krásná klec, ze které není úniku.
Vidím, jak se drží za ruce ... vidím, jak se společně smějí, jak cítí to samé jeden k druhému, jak jsem zbytečná a jak se můj život blíží ke konci. Její růžové vlasy, jeho krásný úsměv…už se na to nemůžu dál dívat, musím jednat! Musím, ale odvaha mi schází, musím, ale mluvit s ním nedovedu. Jejich prsty se proplétají mezi sebou, v mojí mysli se scénáře situací odehrávají, představy.
Představy jsou tak krásné, dokonalé, takřka bez chyby… ale láska, ta opětovaná láska, ta k jejich úplnosti chybí. Smutním z toho pohledu, dvě na sebe se smějící tváře, dávající si polibky, držející se za ruce, mluvící spolu, jakoby se znaly od narození, mající stejné zájmy, stejný cíl. Nikdy nebudu jako ona, on i já to víme. Nikdy pro něj nebudu ta pravá, už jen kvůli mé přehnané stydlivosti, nidky nebudu ta pravá, protože on nedokáže skousnout fakt, že jsem jiná, než ostatní.

Slza z očí padá,
láska končí, i když je mladá.
Kapka krve se do země vpívá
pohled bledých očí svou píseň zpívá
jako cit mrtvoly
jako zpěv němého.
To, co cítíš v okolí
není takové, jaké se zdá.
Temnota citu
pohled do oka kalného,
kam zmizela ta vůle, ten chtíč,
kam odešla ta dívka, co nemohla nic říct,
kdo to ví, kdo ji někdy viděl
nic nepoví,
je sama, ledová jak leden.
V lese, tem v té nejtemnější části,
Leží tmavovlasá panna.
Bez dechu, bez pohnutí.
Neubrání se doteku, smutnému povzdychnutí.
Slza k zemi padá, měsíc svou září osvětluje tělo.
Ruka se rtů něžně dotýká, s těmi ledovými ty své na moment spojí.
Modrá očka jednu za druhou, velké slzy roní.
"Lásko jediná,
jsi mého smutku příčina.
Kvůli tobě, co já se probděl nocí.
Říct ti všechno, co cítím, to tak moci.
Chybíš mi, víc než kdo jiný.
Omlouvám se, za všechny zbrklé činy.
Měl jsem ti říct, jak to cítím.
Měl jsem tě držet v náručí.
Snad tohle někoho poučí.
Miluju tě, vždycky jsem miloval.
Nechápu, co jsem si nalhával.
Že je prý hezčí, silnější a milejší.
Byl to kec, přelud, lži.
Lituju svých skutků předešlých.
Omlouvám se ti, omlouvám se světu!
Tvé oči vyhasly, jen proto, že neřekl jsem tu větu.
Jsi pro mě ta jediná,
nejkrásnější, rozmilá.
Tvá stydlivost se mi líbila.
Hlupák jsem byl, hlupákem i budu,
ale neobstál jsem, a tady a teď prohlašuju,
že naše duše spojím provždy.
Vykonám tak za pomoci…sebevraždy.“

A tak dvě těla, ve skrytu stínu, osvícená lunou, pod tím velkým dubem s houpačku ležela. Těla milenců, kteří si svou lásku nevyznali, těla truchlenců, jenž cit druhého nepoznali. Smutný to konec dvou mladých lidí, smutný to pohled na těla ležící v objetí. Jen jedno dobré na tom je, že ti dva, svou cestu zase spojí, jejich duše spolu po světě putují, jen jedna věc za to nestojí, že museli si tohle splnit smrtí.