Death Note 07... Do neznáma...

UPOZORNĚNÍ K PŘÍBĚHU:
Kdo jste neviděl anime Death Note, asi se v tom nebudete moc orientovat...-_-"
(jo, budu to psát všude xD)
-----------------------------------------------------

"Ode dneška Tobi není Tobi," řekl vítězoslavně a s patřičnou dramatičností strhl lízátkoidní masku ze své tváře a odhodil ji na zem, kde skončila rozbitá na několik kusů.
"Ode dneška Tobi bude..." odmlčel se, vymýšlejíc děsivě znějící jméno.
"...Madara."
Ryuuk to vše jen se zájmem sledoval. A na jeho tváři se rýsoval úsměv, který už ale nedokázal Tobiho vyděsit, jako se to stalo před pár dny.

Přesuňme se teď trochu dopředu v čase. Od doby, kdy Tobík vymyslel své nové jméno a milý Kira s Ryuzakim se propadli z jednoho světa do druhého uběhl už přibližně měsíc. Yagami Raito je stále vězněn v Orosídle, doposud mu nebylo dovoleno spatřit majitele, ani mu nebylo poskytnuto žádné vysvětlení. Propadá depresím a touze po sebevraždě, jenže jak se sprovodit ze světa v místnosti, kde nejnebezpečnější věc je klika od dveří?
V Akatsuki se dějí zvláštní věci a proslýchá se, že prý nedávno změnili vůdce.
Nu a pokud vás zajímá osud geniálního detektiva L, jenž padl do spárů samotné Tsunade, tak leží v nemocnici v Konoze, udržován v umělém spánku a kdoví, zda se ještě někdy probere. I tak se ale podívejme právě tam...

"Nějaké změny v jeho stavu?" zeptala se monotónně Pátá své asistentky Shizune, která před pár minutami dorazila z nemocnice.
Už se tázala snad potisící a zdálo se, že to dělá opravdu jen ze setrvačnosti. Navíc odmítala uvěřit, že by toho kluka v návalu vzteku na jeho dvojníka, skutečně zabila. A i kdyby, nehodlala si to přiznat. Za prvé by jí to zkazilo pověst a zadruhé asi způsobilo i nějaké problémy. Proto si zhluboka povzdechla, když černovláska jen zavrtěla hlavou. Vstala a počala si mnout spánky. Tahle situace byla zapeklitá. Ten mladík už devětadvacet dní ležel bez jakékoliv známky života (nepočítaje mělké, těžké dýchání) a nikdo nevěděl odkud je, ani jaký byl jeho záměr k návštěvě Konohagakure no Sato. A co nejhoršího, ani sama Hokage netušila, jak se ksakru dostal k ní do kanceláře toho dne, co ho... popadla náhlá nevolnost a omdlel.
"Ty, Shizune," na čele se jí objevila malá, ustaraná vráska, "není mrtvej, že ne?"
"Neměl by," řekla prostě oslovená.
Nechtěla připomínat skutečnost, že to všechno je vlastně Tsunadina chyba. Zdálo se totiž, že to Pátá ví až moc dobře.

Yagami Raito byl v koncích, nervy v kýblu. Možná mu ten vězeňský život bez slunečního svitu nepůsobil dobře, nebo mu na mozek lezlo něco úplně jiného. Například, kam se zdejchnul Ryuuk s jeho milovaným zápisníčkem. Kopal naštvaně do dveří svého pokoje. Jak jen se to všechno mohlo takhle zvrtnout? Čím to, že on, Kira, Bůh nového světa, je tady zavřený v nějaké zatuchlé kobce a jediným jeho společníkem je ticho a občas stejně tak tichý brýlatec? Nedokázal tomu přijít na kloub. A čím déle času ubíhalo, tím víc sílil jeho neblahý pocit, že se to snad nikdy nedozví. Botička, nyní už slušně okopaná, stále narážela špičkou do dveří a vydávala v pravidelném rytmu dunivé rány, které se jistě musely rozléhat celou tou chodbou, z níž se mu nikdy nepodařilo odejít, neboť veškeré dveře krom těch jeho, byly zamčeny...
...když vtom se někdo rozhodl vejít do jeho samoty a otevřel. Kiroušek, chudáček, to samozřejmě nečekal a tak další jeho kop, původně mířený na dveře, zasáhl břicho nově příchozího, který jen vyjeveně hekl a chytil se za postižené místo.
"Kabuto," zasyčel směrem za sebe, "o agresivitě jsi se nezmiňoval..."
"Gomene, Orochimaru-sama," pípl druhý hlas a vzápětí přistála Raitovi taková jedna mezi oči, až se mu na chvíli celý svět rozmazal a před zraky mu počaly tancovat hvězdičky.
"Ty jeden nevděčnej malej pomatenče!" zasyčel po vzoru svého mistra i Kabuťák, zatímco hnědovlasý mladík vrávoral pozpátku až k posteli, na níž ztěžka dosedl.
"Au!" ohradil se.
Začínal mít pocit, že asi zapomněl mluvit. V hlavě mu hučelo a nebyl schopný si vybavit nic inteligentnějšího než ono citoslovce.
"Já vám říkal, že je psychicky v nepořádku," povzdechl si Kabuťák, vida téměř znechucený výraz, usadivší se ve tváři Háděte.
"Ale je," zavrčel Sannin nepřátelsky, "on blbýho jenom hraje. A teď ven."
Na tento pokyn brýlatý opustil místnost.

"Příteli," promluvil poté Oro hlasem, o kterém byl zřejmě hluboce přesvědčen, že je uklidňující na trosku, sedící na posteli, "jistě si říkáš, jak ses sem dostal..."
Kira zvedl oči jeho směrem. Že by se mu teď, po kdovíjak dlouhé době, rozhodli konečně osvětlit alespoň místo jeho pobytu? No že si tedy dali na čas! Počkal chvíli ještě, než kývl.
"Rozhodně," zamručel, "a taky bych třeba ocenil, kdybyste mě nechali vyjít na slunce. Nejsem žádná zatracená podzemní žížala!"
Krev v něm vřela. Nenáviděl celý tenhle svět, kde nikdo neznal Kiru, a v duchu sliboval krutou pomstu Ryuukovi, potká-li ho ovšem ještě někdy, stejně jako všem, co mu tady způsobují příkoří.
"Ach ale jistě," zacukroval Oroušek v odpověď, "samozřejmě, že se projdeš po sluníčku. Ovšem teprve po tom, co dořešíme tohle. A to vyžaduje dávku trpělivosti, ano?"
Mladík jen něco nesrozumitelně zamumlal. Nejspíš to byl ale souhlas, jelikož se viditelně uklidnil.
"Bohužel," začal tedy Oro, "ani my, po měsíci pátrání netušíme, odkud nebo proč jsi sem přišel. Jediné, co je zatím jisté je fakt, že nejspíše pocházíš z nějakého paralelního vesmíru. Rádi bychom ale s tebou navázali spolupráci, jelikož, jak se zdá, od vás přicestoval další mladík, jenž by mohl být pro nás potenciální nebezpečí."
"A jak vypadá?" zajímal se Kira.
Měl už určitou představu o tom, kdo by to tak mohl být. A pokud se skutečně jednalo o něho, za žádnou cenu ho nesměl nechat najít prvního ten ztracený zápisník, jenž podle Ryuukových instrukcí zapadl také do tohoto světa.
"Jako já," ozval se z kouta místnosti další hlas, přičemž ze stínu vystoupil poměrně pohledný černovlasý mladík s arogantním výrazem ve tváři, "nebo alespoň Pátá si ho spletla se mnou.
"Kdo?" chtěl už se divit Raito, ale nakonec mávl rukou s povzdechem:"Však to je jedno."
"A znáš toho mladíka?" zajímal se náhle Oro o svého nedobrovolného vězně mnohem více.
"Myslím, že znám," přisvědčil Yagami, "a rozhodně to není nikdo, s kým by bylo radno si zahrávat."

Maskovaná osoba, jejíž maska nyní už nepřipomínala lízátko, nýbrž papírový včelí úl, si to hověla v pohodlném křesle v bývalé Peinově pracovně a pohrávala si s jakousi dekorací, kterou před chvílí zdvihla z naleštěné desky stolu. Opodál postávalo děsivé stvoření temnot a poklidně se živilo červenými jablky.
"Ryuuk-san?" protáhl po chvíli skrček líně, "co budeme dělat dnes?"
Poulil očičko na svého společníka, jako by snad očekával nějaký světový nápad. Nudil se. A vykrádat tenhle týden už snad dvacátou cukrárnu se mu nechtělo.
"Já nevím jak ty," řeklo zamyšleně stvoření, "ale já se trochu proletím. Taky by sis měl provětrat šosy."
To vlastně nebyl zase tak špatný nápad. Stvoření se zvedlo z křesla a vykročilo ke dveřím.

Otevřel pomalu oči. Ztěžklá víčka neposlouchala moc rychle, ale po chvíli mu odhalila pohled na strop jakési místnosti, kde blikavě svítila velká zářivka. Po chvíli si uvědomí, že leží na posteli v úplně cizím pokoji... a zírá na něj dívka s růžovými vlasy!
"Je vzhůru!" vykřikla v tu chvíli, kdy na ni dopadl mladíkův pohled, zvedla se ze židle, na níž doposud seděla a stále křičíc vyběhla z místnosti.

"Deidaro?" oslovil maskovaný blonďáka.
Znělo to pořád trochu nejistě, jak měl prcek v něm pořád tendenci oslovovat umělce 'Deidara-senpai' a už nemohl, neboť teď byl velkým Vůdcem on.
"Ano, Madara-san?" zabručel blonďatý.
Zjevně mu to oslovení také nešlo na jazyk dvakrát jednoduše. Zaprvé nevěděl, jak na to jméno ten malý přišel a zadruhé měl pořád pocit, že ta náhlá změna z Lízátka na vraždícího maniaka, co zabíjí pouhou myšlenkou, je nějaká děsně podezřelá.
Tobíčkovi...ehm, tedy Velkému Madarovi, poskočilo srdce radostí. Bylo pro něj pořád důvodem k radosti, když ho ostatní oslovovali s jistou úctou, ne-li snad bázní. Nedal však své potěšení nijak najevo.
"Zavedeš mě do knihovny," poručil prostě.
"Jistě," povzdechl si blonďák a po chvíli skutečně vyrazili ke knihovně, kde si Tobi hodlal konečně přečíst onu pověst o tom, čí jméno si vlastně zapůjčil.

Netušil, že usnul, dokud ho neprobudila zmatená směsice hlasů, rokující nad jeho hlavou o věcech, jimž rozhodně nerozuměl.
"...třeba nějaký špion," říkala právě nějaká žena.
"ale to je nemožné," odporovala jí druhá, "jen se na něj podívejte!"
"Taže tohle děcko není shinobi?" otázala se ona růžovovláska, kterou jedinou si pamatoval...
Nezdálo se, že ten zmatený hovor někdy dojde konce a mladík byl čím dál tím zmatenější, čím zmatenost hovoru stoupala. Cítil se mizerně, netušil kde je, v hlavě měl vymeteno. Rozhodně to nebyl hezký pocit.
"Ehm..." rozhodl se nakonec promluvit, čímž stočil pohledy těch tří přítomných žen svým směrem a umlčel jejich promlouvající ústa,"nechci rušit, dámy... ale mohla by mi některá z vás říci, kde se nacházíme...a..." zarazil se.
Cítil se trapně, ptát se i na tohle. Ale zároveň tušil, že stejně bude muset. Zhluboka se proto nadechl a dořekl.
"...a kdo vlastně jsem?"

Poznámky: 

Oro má dalšího potenciálního personal slave, Ryuzaki ztratil paměť...a Tobi vládne Akatsuki (a čte? o.O). Jak jen toto dopadne...
...to neví ani sama autorka

Můj dnešní playlist

Jedna,dvě,tři,čtyři,pět,šest...a tak dále...
...a zjištění? Parádně se při nich píše ^^ (aneb dlouho nepsala při něčem jiném než MM )

PS: za nesrovnalosti a nepochopitelné věci gomene, sužuje mě krutá horečice mé palice