Requiem pro hrdiny:Yahiko

A déšt smáčel tvou bílou pleť,
tys tiše šeptal: "Lásko k nebi hleď."
Já jsem tam vzhédla a nebe bylo jenom šed.

A dál v té smutné šedi, jak kašmír rudá krev.
A moje tělo a mou duši, zachvátil strašný hněv.
A já se ptala: "Proč tady lásko a pročpak zrovna teď?"
A tys dál tiše šeptal: "Lásko, k nebi hleď".

Tys díval jsi se do mých očí,
a já zas zřela do těch tvých.
A strašné bylo pomyšlení,
že víckrát nezazní tvůj smích.
Zavřel jsi oči, naposled vzdych
a mně se přestal hýbat svět.
A v hlavě mi dál zněla věta:
"Ach, moje lásko, k nebi hleď."

Já tedy vzhédla, viděla jsem,
ted už modré nebe.
Až slunce zajde, v hvězdách uzřím,
Yahiko, jenom tebe.