Zemřeme?

Mlčky seděli a pozorovali měsíc, kterému v tu dobu chybělo už jen opravdu málo do úplňku. Byl nádherný. Nejednomu se zachtělo zastavit a zadívat se do jeho záře. Většinu takových nocí Konožané trávili venku na zahradě se svými přáteli. Byli to večery plné radosti, zalité svitem měsíce. Děti poskakovali kolem stolů plných jídla, saké se pilo ve velkém a smích byl slyšet odkudkoliv. Vlastně tomu nebylo tak dávno.
Dnes však není co slyšet. Zpěv, křik a smích už vůbec ne. Vše utichlo v mrazivé ticho. Ani ptáček se v tu noc neopovážil zazpívat. Jen chladivý vítr, který podněcoval jen další napětí. Nakonec, ani tu nebyla žádná klidná vesnická ulička s rodinným domkem. Jen snad les, na hony daleko od všeho tak známého a přívětivého. Přesto tu bylo plno tiše sedících mužů a žen. V naději pozorovali hvězdy nad sebou. Jasná obloha jim dodávala sílu. Jejich rodiny a děti, stovky kilometrů daleko pozorovali totiž ty samé. Všichni to věděli a doufali, že se k nim budou moci zase brzo vrátit.

Zítra bude válka. Tu skutečnost si každý ninja uvědomoval až moc dobře. Přežije můj přítel? Spatřím ještě někdy svou rodinu? Ta dívka co mi nalévala polévku, bude tu i zítra? Zemřu? Zemře ona? Přežiji? Otázky, které se honili v hlavě každého člověka. Všichni se báli. Obávali se blížícího se rána, jako ještě nikdy. Báli se prvních paprsků slunce. Přesto zůstávali. Jednalo se o jejich svobodu, domov, přátele a svobodnou vůli. Věci, které jim jsou dražší než život v iluzi. A za to se rozhodli bojovat. Ano, budou bojovat.

Dvojice přátel, muž a žena, tiše seděli vedle sebe na nedalekém výčnělku skály. Oba věděli, co je zítra čeká. Jeden se s tou skutečností již smířil, druhý ne. Dívka s kaštanově hnědými vlasy byla ten druhý případ. Přesto jen posedávali a tiše sledovali blížící se úplněk. Vzduch byl nasycený vůní trávy a strachem. Mladá žena se letmo zadívala na svého společníka. On její pohled oplatil. Znovu sklopila zrak ke srázu pod nimi. Ten večer už po padesáté. Spatří ho i zítra večer?
„Prosím,“ zašeptala, „slib mi že budeš v pořádku. Že se ti zítra nic nestane a společně se vrátíme domů.“
Připadala si jak ve špatném filmu. Vlastně, vypadalo to jako zlá noční můra. Noční můra co ne a ne skončit, ta ze které se nejste schopný probudit. Chlapec, spíš muž, se lehce usmál. Věděl že tato chvíle přijde. Čekal na její otázku.
„Slíbím ti to, když ty mi slíbíš to samé.“
Potom se pomalu postavil a oprášil kalhoty od prachu. Pomohl vstát i mladé kunoichi. Ta jen zarytě mlčela. Bála se zítřku. Bála se všeho. Nenáviděla ten pocit bezmoci. Vše uvnitř ní vřelo. Láska, bolest, strach... ach ano, strach. Strach o něj.
„Budeme stát po boku Naruta. Není možné, aby se nám něco stalo. A ty to víš. Budoucí hokage vesnice se o své přátele postará. My se o sebe postaráme. Radši nemysli na zítřek. Mysli na to, pro co to děláme.“ pokusil se jí uklidnit a chytl jí za ruku. Nejspíš byla hodně vystrašená. Nakonec, kdo nemá strach ze smrti?
„Ale co když nechci!“ odsekla dívka a vytrhla se mu. Naštvaně mrskla jedním kamenem dolů ze stráně. A potom dalším a dalším. Snažila si vybít vztek. Vyznat se ve svých emocích. Co je to vůbec za svět, ve kterém žije? Plný smrti a nářků. Lidé se živí zabíjením druhých, až nakonec přijde válka. A s ní nakonec jen další smrt. I když tahle neměla s ostatními vesnicemi společného zhola nic, byla to válka. A lidé budou umírat. Nechtěla aby někdo umřel. Nechtěla bojovat.
„Ty mě nechápeš?! Přeji si jen klidný život. Plný přátel, svého týmu. Žádnou válku! Zítra tam napochodujeme rovnou jak telata na porážku! Já..“ zasekla se.
„JÁ NECHCI VIDĚT UMÍRAT TOLIK LIDÍ!“ zakřičela směrem k hustému lesu, kde to nemohl nikdo slyšet. Možná vyděsila malou lesní zvěř, ale na tom nesejde. Chtěla se zbavit té úzkosti, která ji uvnitř tak svazovala. Začala brečet. Slzy se jí kouleli po tvářích, jedna po druhé. Nejprve pomalu, ale vzlykání přešlo v pláč. Takhle bezmocně se ještě nikdy necítila. Ani se nechovala jako správná kunoichi. A to bylo špatně. Ona chtěla být přece ta nejlepší. Ta co překoná veškeré nástrahy bez většího úsilí. Proč teda brečela jako malé dítě? Než stačila mrštit dalším kamenem, ucítila pevné paže svého přítele. Objetí mu vzápětí oplatila.
Potichu, bez dalších slov tam jen tak stáli a užívali si vzájemnou přítomnost. Možná tu poslední. Kamarádství přerostlo v silnější pouto.
Ticho nakonec prolomilo jediné slovo.
„Slibuju.“

Všechno se sehrálo až příliš rychle. Krev, mrtvá těla, umírající ninjové a smrt. Smrt, smrt, smrt… Všude jen nářek. Bojoval jak jen mohl. Držel se života zuby nehty. Připadal si jako šelma. Zabij, nebo budeš zabit. To nejzákladnější pravidlo světa a samotné války. Pamatoval na svůj slib. Úhyb, úder, úhyb, skok, šedesát tři úderů... A tak pořád dokola. Zabíjení nemá pravidla, přinejmenším jsou-li nepřátelé pouhé klony. Potom ale přišla ta chvíle. Viděl to. Naruto se tomu kůlu prostě nedokázal vyhnout. Nebyl neporazitelný. Nebyl to nesmrtelný hrdina. Hinata-sama se dobrovolně nabídla jako lidský štít. Nic jiného ani nečekal. To ne, nemohlo to mít takový konec! Nevěděl co má dělat. Naruta potřebujeme, je to můj přítel. Hinata-sama, má sestřenice tu také nemá zemřít. Pořádně ani nevěděl, jak se to celé seběhlo. Těsně předtím se mu vybavila ona hnědovlasá dívka. Přesto se nezastavil. Rychlý běh, pár dobře mířených ran, několik mrtvých, skoč! Pak už jen bolest. Šíleně otupující bolest, která se mu rozlila po celém těle. To byl konec. Jeho konec. Věděl to. Poslední pohled na bojiště. Nikde nebyla. Neviděl jí. Umíral a ona není u něho. Bál se. Bál se smrti, nepřál si zemřít. Víčka byla nesnesitelně těžká a pomalu sjížděla níž a níž. Už ji nespatřil. Její milý úsměv, její hlas... Už nikdy.
Nedokázal jsem dodržet náš slib, omlouvám se.
Pak už čekala jenom tma. Kdyby žil jen o pár vteřin déle, uslyšel by srdceryvný křik jedné zakrvácené kunoichi. Volala jeho jméno.

Pršelo. Jako ten den, všechno utichlo. Bylo tomu přesně tři roky, co válka skončila vítězstvím Aliance. Rány byli zaceleny jak politické, tak fyzické a vlastně i psychické. U většiny. Špatně ošetřená rána se však může vždy neočekávaně otevřít.
U černého pomníku se každý den, každé ráno objevovala mladá kunoichi s tuctem bílých květin. I dnes hnědovlasá dívka položila květiny na tvrdý kámen a mlčky přejela prstem po jediném jméně. Pro ni tím nejdůležitějším.