Kytička má holku!? ep.22... Itachiho škola svádění

"Sagi není ten typ, co by někomu něco zazlíval."
"Vážně?" ušklíbl se Uchiha jeho směrem, "tak proč tě tak hezky ignoruje, rostlino?"
Zelený ninja svěsil hlavu, "to netuším," povzdechl si, "vypadalo to, že všechno bude v pořádku, ale... z nějakého důvodu...prostě není."
Itachi se v duchu divil, jak ti dva můžou být takoví hlupáčci. Zjevně ani jeden z nich nepochopil toho druhého.
"A není to tím," nadhodil jen tak ledabyle, "že se nijak nesnažíš váš vztah obnovovat?" a čekal, co na to Zetsu odpoví...

"Obnovovat?" podivil se zelený ninja, "jak asi máme...um...mám obnovovat něco, co-" zarazil se, svěsil ramena a jen bezmocně zavrtěl hlavou, "to je vlastně fuk."
"Přesně tak, obnovovat," povzdechl si Itachi, "přece sis nemyslel, že se ti hned jen tak sama pověsí kolem toho tvýho zelenýho stonku!"
"No...já..."
"Takže myslel."
"No..."
Uchiha si znovu povzdechl. S těmi dvěma bude ještě hodně práce. Ale rozhodl se, že jim pomůže, neboť kdo ví, jak dlouho by to trvalo, než by se dali zase dohromady. Ještě že tu mají jeho, Uchihu Itachiho, mistra svádění!
"Poslouchej," naklonil se k Zetsuovi, "a to velice pozorně. Poradím ti, jak ji dostat zpět..."

Konan radostně zavedla Sagi ke kolébce, kde momentálně spal klidným dětským spánkem malý Shinichi a ze spaní se uculoval. Působil tak něžně a klidně, jako malý andílek... kterému už začínala pomalu ale jistě rašit čupřinka rudých vlásků.
"Božínku, ten je rozkošný!" rozplývala se nad ním Sagi.
"Celý tatínek," přikývla Konan, v očích neskutečnou něhu, jakou tak matky mívají, když se dívají na své děti, na své malé drobečky.
V tu chvíli se děcko zavrtělo a otevřelo očička. Jako by se na ty dvě dívala Konanina kukadla, jen z kulatého dětského obličeje.
"Ale i celá maminka," usmívala se Sagi. Poté přistoupila blíž k prckovi, který v tu chvíli roztáhl pusinku do šťastného úsměvu.
"Ahoj, Shinichi-kun," opatrně ho vzala za drobnou ručku, "já jsem tvoje teta Sagi."
Ještě chvíli trvalo, než se ti tři konečně podle plánu sebrali a odešli na tu procházku.

Akatsuki sídlem se ploužila postava a mluvila si sama pro sebe. Hádáte správně, tipujete-li, že se jednalo o Kytičku, který právě absolvoval Itachiho instruktáž, ála první lekci Uchihovské školy svádění.
"Krok první, splněno," mumlal si, další slova však zanikla ve zvuku výbuchů z blízkého Deidarova pokoje.
Zdálo se ale, že Zetsu se už konečně odhodlal udělat něco pro svůj vztah-nevztah se Sagi.

Když se Sagi později vracela k sobě do pokoje, cítila se příjemně unavená. Malý Shinichi byl vážně zlatíčko, tedy, alespoň po většinu času. A zdálo se, že si oblíbil i svou novou tetu. Sagi za to byla vážně moc ráda.
Pomalu otevřela dveře do pokoje. Přeci jen ho sdílela s Mei, a nijak nestála o to, aby je s Itachim při něčem nachytala. Jistě, přála jim to, jen to zaprvé nebylo zrovna nejlepší, je vyrušit, a zadruhé, a to se modrovlásce zdálo důležitější, jí to připomínalo, že ona tohle štěstí nemá, ačkoliv by si to tolik přála.
Vevnitř ale nikdo nebyl. Oddychla si a přešla uvolněnými kroky k posteli, na níž se vzápětí hodlala pohodlně natáhnout. V tom jí však zabránil poněkud...uh...větší kaktus v květináči, ovázaném růžovou stužkou. Trůnil si to v její posteli jako socha na piedestalu a jí nešlo do hlavy, kde se tam vzal. Zírala na něj chvíli jako vyjevená, než květináč popadla a odnesla do rohu místnosti, kde ho nechala svému osudu. Pak se vrátila ke svému původnímu plánu, sklepala zbytky hlíny ze své postele, a konečně se uvolněně natáhla.
Dnes už to nebude řešit, ale rozhodla se, že se zítra zeptá Tobiho, zda jí náhodou nepřipravil uvítací dárek.

V tu chvíli se Zetsu hlásil u svého Love-senpai, Itachiho.
"Krok první, věnuj jí květinu, kytici nebo tak, splněn," usmíval se spokojeně.
"Dobrá, dobrá," pokýval černovlasý uznale hlavou, "a smím vědět, jakou květinu jsi jí daroval?"
Zetsu jen tajnůstkářsky zavrtěl hlavou. Růže dává každý idiot, a on svůj originální nápad s kaktusem nikomu neprozradí!

Během dalších dní se Sagi nestačila divit, jaké různé podivné dárky našla ve svém pokoji. Tobi sice tvrdil, že s tím nemá nic společného, ale ona si jinak prostě nedovedla představit, kdo by mohl něco takového vymyslet.
Absurdity ale vyvrcholily toho dne, když u sebe v posteli objevila svitek, obsahující něco, co zjevně měla být milostná báseň:

Onen text se vlastně vůbec nerýmoval, byl plný škrtanců a vůbec to vypadalo, že jestli jeho autor má na něco nadání, poezie to určitě nebude.
Sagi ale právě díky tomuto pokusu o báseň konečně pochopila význam všech těch podivných dárků. A v tu chvíli si myslela, že snad ani nemůže být šťastnější.
"Kytičko, kytičko," zasmála se spokojeně.
Došlo jí totiž, že se Zelený nejspíše nějak snaží si ji namlouvat. A to zjištění působilo jako kouzelná hůlka, nebo spíše nějaké zázračné jutsu na odehnání všech jejích předchozích chmur. Byla tak neuvěřitelně šťastná, že ji ještě nezapudil, že to všechno, ty krásné chvilky, půjde ještě někdy vrátit. On ji stále miloval, a snažil se - jedno jak neohrabaně - nějak poslepovat jejich vztah, a to jediné teď pro ni bylo důležité.
"Kdepak ale asi bere rady?" zeptala se snad toho svitku s pseudobásní, "z jeho vlastní hlavy to vážně nebude."
Když vtom jí bleskla hlavou vzpomínka na nedávný rozhovor s Mei. Černovláska si stěžovala, že se prý teď Itachi baví víc se Zetsuem než s ní. Tehdy tomu Sagi nedávala moc důležitosti, teď jí to však začalo všechno do sebe zapadat. Uchiha asi dával Kytičkovi rady a on, neznalý vztahů, si to trochu špatně přebral a maličko pokrouceně jednotlivé pokyny plnil.
"Neboj," zamumlala s úsměvem k stočenému papíru ve své ruce, "už brzy tě zbavím těchhle 'chytrých' rad."
A s touto myšlenkou také vyrazila ven z pokoje. Jejím úmyslem bylo najít Kytičku a dokázat, že Itachiho pomoc byla skutečně k něčemu dobrá, ačkoliv si ji zelený asi trochu špatně vyložil.

V hale narazila na Uchihu, spokojeně se culícího na svůj odraz v zrcadle. Právě totiž dokončoval pravidelné zastřihávání konečků svých dokonalých Uchihavlasů.
"Ty, Itachi," řekla mu prostě, "neviděls Kytičku?"
"Šel někam ven, zařizovat...um...uvidíš," zazubil se černovlasý.
"Nějaká další chytrá rada?" nadhodila.
Vykulil oči, "takže už jsi na to přišla?"
Přikývla.
"Děkuju ti," usmála se ještě na něj, "teď už si to ukočíruju sama."
S těmito slovy vyšla ven z úkrytu. Měla přibližnou představu o tom, kde by Kytička mohl být. A tam také právě mířila...

"Že jim to ale trvalo," usmála se Mei, která v tu chvíli vyšla ze dveří na druhé straně haly.
"Hlavně, aby už se dali zase dohromady," přikývl jen Uchiha a dál se věnoval svému odrazu v zrcadle.