DeiSaku - Zamilovaní nepřátelé 1

Poletoval jsem nad tou slabou skupinkou na svém jílovém výtvoru. Měli docela dobré postavení, uznal jsem, že ten klučina s copem nebude zas tak hloupý. Neznal jsem je jménem. No, ne všechny. Naruta jsem znal. Grr, jak já toho klučinu nesnáším. Jeho blonďaté bodliny na hlavě mě dostávali do varu, měl jsem chuť se vykašlat na celý plán a sejmout ho jedním jílovým pavoučkem. Umění je výbuch, hmm!
Četná skupinka pode mnou dostala rozkaz zaútočit. Zetsu vyšel z úkrytu, jako oběť. Podle plánu. Rozeběhla se po něm slečna s růžovými vlasy. Týjo, byla silná. S obdivem jsem sledoval, jak se zem začíná drtit, po jejím útoku, kterýmu se Zetsu jen tak tak vyhnul.
Uvědomil jsem si, že na ni zírám s otevřenou pusou. Připomněla mi někoho... ano... připomíná mi ji. Nevěděl jsem, co mám dělat, věděl jsem, že nesmím zklamat, musím jednat podle plánu, nesmím ztratit hlavu nad holkou, ještě k tomu když je náš nepřítel!

Sakra! Ten černobílý utekl. Zatím co se z lesa okolo začali vynořovat ostatní členové téhle zpropadené bandy. Každý z našeho teamu se pustil do boje. Zatím co já byla zaměstnaná Hidanem, při vyhýbání útoků jsem napočítala, že někdo chybí. Jasně, byl to ten blonďák. Porozhlídla jsem se. Každý měl někoho na práci, ale nikdo neměl ono výbušného chlapíka. Znervózněla jsem. Věděla jsem o něm, že díky jílu dokáže pusami, které má na rukách tvarovat výbušniny. Bylo by to nebezpečné. Shikamaru za mnou doběhl, že Hidana zvládne s Inou. Ať utíkám pomoci Hinatě se Shinem. Ohlédla jsem se, kde jsou a beze slov utíkala pomoct. Po cestě jsem ale šlápla na výbušninu z jílu. Vyhodilo mě to do vzduchu.
„Věděla jsem to...“ pošeptala jsem a ztrácela vědomí…

„Do p*dele!“ a bouchl jsem znovu do stromu.
„Co to sakra mělo být? Co jsem to udělal? Zradil jsem Akatsuki a zachránil ji.“ řekl jsem naštvaně.
Vzpomněl jsem si ale na ni. Musel jsem se pousmát, byla to kopie jí. Byla roztomilá, když nevěděla vůbec o světu. Už spí druhý den. A mě už druhý den hledají mý společníci, které jsem zradil. Znovu jsem se zamračil, Pein mě zmučí, zatvářil jsem se otráveně. Měl bych se jít podívat do té jeskyně, kde leží, jestli se nevzbudila. Měl bych jí vysvětlit, co dělá v jeskyni s menšími zraněními a s jejím úhlavním nepřítelem.
Po cestě jsem si bouchl ještě do pár stromů, až jsem byl u jeskyně. Vešel jsem do tmy, kolem zdí byli položené svíčky, aby věděla, kudma se dostane ven. Když jsem došel k místu kde byly deky s ní, všiml jsem si, že sedí a rozhlíží se. Nejspíš si mě nevšimla.
„Kde to jsem...“ řekla zmateně, vůbec netušila, že tam mohla umřít.
Koukal jsem, jak se pomalu zvedá s bolestmi. Trpěl jsem za ni.