Poselství Sakury

Dnes mám na sobě černý oblek. Je to velký nezvyk... Ještě aby byl, to by se mi zhroutil svět. Už teď je to pro mě příliš těžké.
Je podzim. Listy se barví z obvyklé zelené do barev nádherných jako ona. Jako byla ona... Nádherná, krásná, milá...
Fouká. Vítr odfoukl mé obvyklé zapálení a chtivost. Protože dnes se koná pohřeb. Všichni tam budeme.
Když jsem se to viděl, nebyl jsem schopen uvěřit. Není možné, že by tak silná kunoichi, tak silná dívka... byla mrtvá. Viděl jsem, kdo ji zabil. Pomsta spálila mé srdce. Dočkám se jí. To vím.
Ale jsem na tom ještě dobře, Naruto-kun se z její smrti zhroutil. Znamenala pro něj mnoho. Už to není ten Naruto. Ani Kakashi-sensei už si nečte. Ztráta dvou žáků jej ranila. Jeden vlastně žije... Ale jeho jméno je zlo. To on ji zabil... I když ho milovala. Všichni jsme přísahali, že zemře. Já přísahal taky. A sliby se plní.
Procházím se po parku a přemýšlím o smrti.
V jednu chvíli tu byla a v druhé ne.
V jeden den jsem slyšel její smích a v druhý pláč jejích rodičů.
Růžové vlasy zčervenaly krví...
Proč? Proč musela zemřít zrovna ona? Ta, která mě odmítala?
Godaime-sama stále pije. Taky bych se napil, ale jsem příliš mladý. To říká můj sensei.
Jaký má smysl být ninjou? Jaký smysl měl můj dlouhý trénink? Jaký smysl má můj sen? A jaký smysl má potom můj život?
O těhle slovech přemýšlím poprvé. Můj sen bylo být skvělým ninjou. To se mi prý splnilo... Díky přátelům a senseiovi. Díky ní... Protože když byl jednou ten sen ohrožen, vídal jsem každé ráno čerstvé květiny od ní na stole.
Ale co teď? Nedokázal jsem ji ochránit, i když jsem přísahal, že tak učiním! Nedokázal jsem to...
Můžu být stále ninjou?
Jsem slabý?
Vítr mi fouká do vlasů. Suší mé slzy a vane je pryč.
Co mám dělat, když jsem nedokázal ochránit tu, kterou miluji?
Trénoval jsem, abych byl silný, abych všechny překonal a ochránil. Kolik stromů jsem rozlámal? Kolik švihadel jsem přetrhl? Kolikrát jsem měl klouby na rukou od krve? Kolikrát jsem potil i krev? Kolik kliků, sedů-lehů a dřepů jsem udělal? Kolik koleček jsem naběhal?
Kolik hodin jsem protrénoval?
A stále to nestačilo.
Je mrtvá... a s ní zemřel kus mě. Co budu dělat?
Co mám dělat?
Dívám se na lesy okolo Konohy. Všude samé krásné stromy v zapadajícím slunci. Je krásný večer. Všude samé krásné barvy, které se linou v oranžové záři ohnivé koule. Oranžová, červená, žlutá...
... ale nikde žádná růžová.
Měl bych jít, než přijdu pozdě.
Tentokrát budu trénovat víc, bude mě pohánět její tvář, její poslední úsměv.
Ale poprvé necítím naději. Vítr slzy neodvál... jen udělal místo novým.
Ale co to..?
To je... Běžím k tomu jedinému stromu. K tomu, který dobře znám...
Vítr utrhne květ, který mi spadne do dlaně.
Květ? Květ v tomhle období? A ten strom...
Sakura...
Květ se mi růžoví v dlani.
A v tu chvíli se rozhoduji. Je to znamení.
„Nejen lotos kvete v Listové dvakrát...” zašeptám kvítku do dlaní.
„Sakuro...” dívám se na ten vznešený, krásný strom, který zde bude věky stát. Natáhnu ruku se vztyčeným palcem... A slzy krápí mou tvář.
„...Arigatou...”