Dreamwalker 07: Cíl a spolupráce

Na tréninkovém místě číslo sedm jsme nakonec zůstali až do pozdního odpoledne. Mohl za to hlavně Sasuke, jenž se poté, co skončil Kakashiho test, domáhal odvety, protože jeho vítězství „jen tak tak“ se mu moc nezdálo.
Ze začátku jsme se s Narutem nenechali vyhecovat – nebo spíš já se nenechal a snažil jsem se, aby i Naruto zůstal s chladnou hlavou, ale nakonec se to nepovedlo a po pár dobře mířených urážkách už jsme se Sasukem stáli proti sobě. Sotva jsem stihl Naruta informovat o tom, co že se to vlastně stalo předtím a na co že to vlastně Sasuke naráží…
Sakura zůstala celou dobu stranou a povzbuzovala svého šampiona, který to vlastně vůbec nepotřeboval. Aspoň jeho výraz postavený znovu na aroganci mluvil za vše.
Naruto se na něj vrhnul se vším, co v něm po souboji s Kakashim zůstalo. Nebylo toho málo, ale ve chvíli, kdy to zapomněl usměrnit, toho taky nebylo moc. Klony neměly proti Sasukeho ohnivé kouli šanci – a když si ten moment chvíli po začátku zápasu, kdy zůstal Naruto bez podpory svých replikací, Sasuke zrovna vybral pro odvetu, zjistili jsme najednou s Narutem oba, že ležíme na zádech a seshora na nás prší jedna rána za druhou.
Tohle doopravdy nebyla ta pozice, v níž by se kterýkoliv z nás rád nacházel.
- Naruto! Udělej můj klon! – křiknul jsem uvnitř chlapcovy mysli. To byla asi jediná možnost. Sasuke byl opravdu lepší než kterýkoliv z nás. Mohli jsme vyhrát jedině dohromady. Naruto byl naštěstí ještě stále natolik při smyslech, že poslechl. Bál jsem se, aby ho vztek na Sasukeho nezaslepil natolik, že už nikoho jiného nebude vnímat. Takhle to trvalo jen chvilku, než jsem se ocitl v těle jednoho z pěti nově vytvořených klonů stojících najednou v půlkruhu kolem dvojice peroucích se kluků. Tři klony se okamžitě vrhly na Sasukeho a snažily se ho odtrhnout od svého šéfa. Poslední se na mě tázavě podíval, jako by čekal na nějaký můj pokyn.
Neváhal jsem a zapojil se do šarvátky. Ti tři už Sasukeho odtáhli víceméně tak, abych k němu mohl bez obav, že bych nějakým svým útokem zasáhl i skutečného Naruta. Sasuke zareagoval velmi rychle a vykryl mou první i druhou ránu. Třetí se mu otřela o koleno, ale to se nedalo považovat za žádný úspěch. Naopak – nesměl jsem se nechat ovlivnit takovým malým vítězstvím a pustit kvůli tomu to, díky čemu jsem měl trochu navrch. Sasuke se nestíhal bránit, když na něj padaly rány ze všech stran – navíc už ne tolik náhodné jako dřív, protože jsem poznal maličko Narutův styl-nestyl, a navíc jsem měl možnost ovládat Narutův klon. Ne, že by se naše spolupráce odrážela na souboji nějak závratně, to ne, ale Sasuke s tím, jak si příliš věřil a jak si příliš málo uvědomoval, že by mohl dopadnout blbě, začal prohrávat.
Ten souboj nakonec už pak netrval dlouho. Narutovy klony sice Sasukemu nedělaly problémy samy o sobě, ale když začaly být víc schopné ( = přestaly se tak bezhlavě vrhat do boje a začaly trochu přemýšlet), zjistil, že ani se svou nadprůměrnou rychlostí a přesností úderů nemá moc šanci. Takhle skončil jednou na zemi s rukou zkroucenou za zády, kde jsem mu ji přidržel a při každém jeho pokusu o únik trochu přitlačil, takže ho nějaké větší svíjení se brzy přešlo.
„Naruto!!! Podvádíš!“ křičela Sakura, ale svému miláčkovi tím příliš nepomohla. Ten ji nakonec ani neposlouchal.
„Jak?! Jak jsi mě mohl porazit? Ty, nejhorší ze všech ve třídě!“ sípal Sasuke potichu, jak neměl dost vzduchu na něco hlasitějšího.
„Jak?“ zopakoval jsem otázku. „No, popravdě, necháváš si dost odkrytou levou stranu,“ uklonil jsem o kousek hlavu, abych na něj viděl. Naruto se už už chystal přidat nějaký svůj nejspíš nepříliš věcný poznatek, ale podařilo se mi ho zadržet ještě než se do Sasukeho pustil. Netuším, proč mě opravdu poslechl, ale neřešil jsem to teď. Stejně jako jsem neřešil, když se docela bez ohledu na to, jak to asi bude Sasukemu příjemné, na něj posadil. Namísto toho jsem čekal na odpověď od toho pod námi.
A tomu se do žádné zrovna nechtělo. Nakonec ale přeci jen potichu zavrčel – tak potichu, abychom to zaslechli sotva my.
„Odkrytou?“
„Hah, nejmíň třikrát jsme tě tam dostali!“ tentokrát se už Naruto přidal a já ho nestihl zarazit.
„Hn,“ ušklíbl se zas akorát Sasuke. Stejně pořád považoval jen za náhodu, že jsme s ním něco zmohli.
„Mohli bychom spolu trénovat, třeba bychom si vzájemně pomohli,“ navrhl jsem.
„Pomohli? Pche. Porazil jsi mě jen díky tomu, že tě bylo desetkrát víc než mě,“ uchechtl se pohrdlivě. „I teď jste radši ve dvou na mě, to mluví za všechno!“
Tahle poslední poznámka přiměla Naruta k tomu, aby můj klon zrušil. Tak jsem se ocitl zas v něm a zas bez možnosti nějak víc zasahovat do toho, co se kolem nás děje. Zvlášť, když Naruto zcela v duchu svého charakteru nadskočil na Sasukeho zádech a začal mu napůl naštvaně a rozhořčeně (nad tím, že Sasuke stále odmítá, že jsme ho porazili), a napůl zatvrzele mávat pěstí před nosem se slovy, že za pár týdnů – co týdnů: za pár dnů! – bude lepší než Sasuke a pak to bude právě on, geniální Uchiha, kdo přijde za ním s prosbami o společné tréninky. Možná by dodal ještě něco, kdyby ho neumlčela pěst přilétnuvší odkudsi zprava a odmrštivší ho dobré dva metry od Sasukeho. To se do všeho zapojila ještě Sakura.
Tohle vůbec nedopadlo dobře. Sasuke poté, co se konečně mohl nějak normálně zvednout, vstal, a bez jediného pohledu na mě nebo na Sakuru, která ho už zas prosila o rande, odešel. Naštvaná aura tu po něm ale zůstala - spolu s obláčky zraněného ega. Nu co, o to druhé si koledoval už dlouho. Sakura něco zasyčela naším směrem a pak i ona oddusala nakvašeně pryč. Zůstali jsme s Narutem sami a oba docela nenadšeně sledovali ten dojem z posledních pár rozbitých chvil.
Naruto si akorát povzdechl a loudal se směrem k těm třem kůlům, které byly v manze i anime to jediné, co jsem si z tohoto tréninkového místa zapamatoval – a jež jsme paradoxně v téhle verzi ani nevyužili.
„Tak to vidíš. Kakashi-sensei nám dal test na spolupráci a jak to teď dopadlo!“ Naruto zas vytvořil klon, který jsem mohl řídit, a mluvil teď ke mně přímo. Možná mu to bylo příjemnější, než obracet se k někomu, koho nemohl ani vidět, možná mu to jen víc pomáhalo, aby mohl nějak ulevit své frustraci. „A neudělal jsem nic špatně! Poslechl jsem tě! A… a –“
„A prošel jsi.“
„Ale pak? Pak? Sasuke ani nemrkne a hned zase shodí všechno, co jsem udělal! A Sakura-chan…“ Naruto nedokončil větu, kterou začal, ale četl jsem docela jasně v jeho očích další zklamání, přesně to, které člověk zažívá, když se snaží na sto procent a ten druhý to stejně neocení.
„Pojď se projít,“ navrhl jsem. To bylo hlavně kvůli mně, věděl jsem, že se mi líp přemýšlí za chůze.
„Hm,“ přikývl Naruto zamračeně.
„Ten test jsme zvládli, protože jsi věděl, co je potřeba pro to udělat, abychom ho zvládli. Sasuke ani Sakura o tom nepřemýšleli. Sasuke doufal, že vy dva propadnete, Sakura doufala, že propadneš ty. Ani jednomu nepřišlo na mysl podívat se hlouběji a zjistit, co je skutečným cílem celého testu.“
„Tos věděl ty ale, já bych na to nepřišel.“
„A kdybychom se o tom nebavili, choval by ses možná podobně jako tamti dva. Dvě rolničky, dva postupující, jeden, který musí propadnout. Snažil by ses, abys to nebyl ty. Jinak jsi jednal jen kvůli tomu, žes věděl, že to je jediná možnost, jak uspět – buď všichni, nebo nikdo. Ale podívej se na to jejich očima. Vzpomínáš si, jak jsi mě potkal v lese a měl jsem na sobě Henge, abych vypadal jako Sasuke?“
Naruto přikývl.
„V té podobě jsem požádal Sakuru, aby nám pomohla. Protože Sakura udělá pro Sasukeho všechno, byla to nejjednodušší cesta, jak ji ke spolupráci přimět. Protože tobě se Sasukeho přemluvit nepodařilo, musel jsem ho hrát já i nadále, protože jakmile by zjistila, že Sasuke jsi vlastně ty, vydala by se nejspíš hledat skutečného Sasukeho a ze spolupráce by nic nebylo.“
„Aa.“
„A proto jsi měl taky udělat ty klony než jsme vběhli na mýtinu. Aby si Sakura nevšimla, že Sasuke už bojuje s Kakashi-senseiem.“
„A proto se taky měli přeměnit na třetiny. Aby se v nich schoval skutečný Sasuke.“
Kývnul jsem hlavou. Došlo mu to.
„Jenže to taky znamená, že Sakura sice spolupracovala s námi všemi, ale jen kvůli tomu, že si myslela, že to po ní chce Sasuke. A Sasuke byl do té spolupráce vlastně vnucený. To, že měl na konci obě rolničky, byla spíš náhoda než cokoliv jiného… a, řekl bych, že nebýt toho, mohlo to dopadnout ještě všelijak, protože Kakashi-sensei si všimnul, že Sasuke se do spolupráce nehrnul sám od sebe.“
„No, možná jo. Ale co to má co dělat s tím, co se dělo pak?“
„Naruto, tím, že jsi v jednom týmu se Sasukem… začal jsi ho mít radši? Je najednou tvůj kamarád?“
„Ne.“
„To, že jste v jednom týmu, vás může donutit ke spolupráci, ale i ta spolupráce je povinná jen během misí a oficiálních tréninků. Až kamarádství povede k nějakému prohloubení i té spolupráce.“
„Jestli to má cenu… Dneska jsem se snažil a nevedlo to k ničemu.“
„To není pravda. Snažil ses a vedlo to k tomu, že jste prošli. To, že se pak Sasuke do tebe pustil a ani Sakura se nezdržela svých poznámek, nemůžeš přičítat sobě jako chyby. Oni jsou taky členy týmu. Jen jim možná budou některé podrobnosti muset nejdřív dojít… Vlastně se od vás ani nedá očekávat, že byste se jen tím, že se dostanete do jednoho týmu, skokem změnili z dřívějších rivalů na nejlepší kamarády. Očekává se ale, že ve chvílích, kdy budete pracovat nebo trénovat jako tým, odložíte své osobní sympatie a antipatie stranou a budete jednat v duchu týmu.“
„A co když to někdo poruší?“
„Pak je na učiteli, co s tím provede, to už není v tvé moci řešit. Na tobě je, abys neprovokoval, když nemusíš, a aby ses nenechal vyprovokovat.“
„Proč bych já neměl provokovat a neměl se nechat? Dneska to byl Sasuke!“
„Protože ty se chceš stát Hokagem.“
Šel jsem dál, i když Naruto se zastavil a zůstal trochu zaraženě koukat. Nechal jsem mu tu chvilku o samotě, aby si to nechal projít hlavou a užíval si zatím slunce a příjemné přírody kolem. Nezůstal jsem tak ale dlouho, doběhl mě o ani ne minutu později a usmíval se. Stačilo jediné jeho přikývnutí a věděl jsem, že je v pohodě. Nemohl jsem jinak a teď už taky s úsměvem jsem mu rozcuchal jeho beztak nepříliš upravené vlasy. Těžká nálada z předchozích pár desítek minut z nás spadla, cesta i cíl byly jasné – a Naruto spíš cítil než chápal, že právě teď udělal ten první krok, o kterém jsme mluvili dřív.
Došli jsme mezitím na nějakou další tréninkovou louku. Netušil jsem, jestli to ještě patří k sedmičce, nebo je to už nějaká jiná část všech těch tréninkových míst ninjům dostupných, ale nebylo třeba se tím zabývat, protože v dohledu nikdo nebyl. S Narutem jsme se pustili do jednoduchého taijutsu tréninku.
Taijutsu, boj nablízko, něco jako kombinace karate, juda a všech ostatních budo, spolu s tím, že tenhle ale neměl žádná pořádná pravidla. Smělo se vše, co protivníka porazí. Naruto přišel s nápadem, že když vytvoří víc klonů, může se učit tím, že bude bojovat proti nim. Zapojil jsem se taky.
Tohle byla poprvé konečně nějaká zábava. Zatím to tu od té doby, co jsem zjistil, že to, co jsem považoval za sen, rozhodně žádný sen není, byla jedna potenciální katastrofa za druhou, které se mi, jak mi to tak přišlo, dařilo odvracet jen při maximálním vypětím veškerých mých duševních schopností. Nejhorší bylo, že ty katastrofy jsem si vytvářel já sám všemi těmi svými neuváženými zásahy do děje... Ale teď – teď jsem mohl pustit z hlavy všechno, protože teď se nemohlo stát nic zlého, nic, co by ovlivnilo děj natolik, aby to nešlo nějak v pohodě pošoupnout zas směrem, kde to znám. Navíc, díky tomu, že jsem ovládal tělo klonu, jsem se nemusel bát ani toho, že někomu něco provedu. A tak jsem nechal hlavu odpočívat, odvázal mysl a nechal ji konečně se uvolnit po tom všem soustředění – a užíval si bezhlavý taijutsu-souboj.
Klonů neubývalo, protože Naruto při každém jejich větším úbytku vytvářel další. Já jsem neubyl, protože jsem si dával pozor, abych se nedostal příliš blízko k Narutovým pěstem a nohám. Jednou nebo dvakrát mě málem dostal, ale když jsem nechal hlavu prázdnou, byl jsem schopný docela dobře uhýbat. Naruto byl pomalejší než Sasuke, takže rychlost mi problémy nedělala. Na druhou stranu byl mnohem méně organizovaný a byl schopný vymyslet pozice pro útok až nemožné – a pak z nich zaútočit. To mi dělalo problém větší, když jsem se zrovna nestihl vzdálit dost rychle.
I tady jsem se snažil trochu spolupracovat s klony, i když Narutovi natolik chyběla nějaká forma, že to téměř nebylo znát. U Sasukeho jsme nakonec slabé místo objevili a dokázali toho využít. Naruto měl slabých míst hodně, ale protože neměl žádné vštípené útoky a kryty, dokázal si poradit.
Nevím, jak dlouho to trvalo, než Naruto přestal vytvářet další klony a poté, co všechny zlikvidoval, jsme proti sobě zůstali už jen my dva. Tehdy souboj přerušil. Necítil mě v sobě, věděl tedy, že ten jeden klon je pořád ten můj.
„Bylo by dobrý naučit ty klony, aby mezi sebou spolupracovaly. Zatím jdou víc každý za sebe než aby si pomáhaly,“ odtušil jsem.
„Ok… Ale párkrát tě tam zachránili, tak to se jako spolupráce počítat dá, ne?“ namítl se smíchem Naruto. No jo, párkrát mě odtáhli z místa, kde se o zlomek vteřiny později objevil úder nebo kop, který by mě byl zlikvidoval.
„Ah to ano. Na taijutsu musím zapracovat spolu s tebou,“ pokýval jsem hlavou.
„Zrovna tady by se nám teda hodil nějakej instruktor nebo aspoň někdo, kdo by nám pomohl.“
V tom jsem musel s Narutem plně souhlasit. Moje úroveň v judu nebo v karate stačila tak akorát na to, abych spolu s rychlostí, jakou bylo schopné reagovat a jakou se bylo schopné pohybovat Narutovo tělo, dokázal víceméně uhýbat.
„Tak můžeme zkusit někoho najít,“ navrhl jsem.
„Koho?“
Nemusel jsem přemýšlet dlouho. „Vzhledem k tomu, že Sasukeho se ptát už nemá smysl – co třeba Hinata?“
„Hinata-chan?“ chvilku hledal v paměti, o koho přesně jde, a když si vzpomněl na nesmělou dívku se světlýma očima, nechápavě se na mě zahleděl.
„Hinata je z klanu Hyuuga, ne? Čím jsou známí?“
„Očima?“
„A?“
„Nevím.“
„A tím, že jsou neskutečně dobří v souboji nablízko. Mají svůj vlastní styl, ten se samozřejmě učí jen ti, kteří patří do rodiny, ale mají taky velkou znalost ostatních stylů.“
„A proč zrovna Hinata-chan?“
„No… protože nikoho jiného neznáme, a protože kromě očí a svých bojových schopností jsou Hyuugové známí i tím, že jsou děsně pyšní. A chladní. A vůbec nepříjemní.“
„Tak… Hinata-chan tedy. Půjdeme ji tedy najít!“
„Ne tak zhurta. Je ještě brzo, možná mají test se svou učitelkou, nebo mají možná společný trénink. Nechme to na později. Zatím můžeme pracovat na něčem dalším.“
„Na čem?“
„Na kontrole chakry. To je jedna z věcí, na kterou teď nikoho cizího potřebovat nebudeš.“
„Hm hm. To je nuda ale, ne…“
„Viděl jsi někdy, jak ninjové chodí po zdech? Vím, jak se to dělá.“
„Jo?! No sem s tím!“
A už jsme byli zpátky v nadšené náladě. Naruta bylo opravdu snadné potěšit, což bylo na jednu stranu fajn, ale na tu druhou to taky mluvilo hodně o tom, čím prošel. Kdybych nečetl mangu a neviděl anime, kdyby mi nebylo o těch pár let víc, a kdybych nebyl zvyklý stopy pocitů v chování a mimice ostatních přímo hledat, nepoznal bych, že ta nadšená nálada není něco, co Naruta doprovázelo, ale spíš něco, co on si u sebe držel, snad až zoufale, protože kdyby ho opustila, musel by se podívat na to, čemu se díky ní může zatím vyhýbat. Nebylo to poprvé v průběhu těch snů co jsem se zařekl, že udělám všechno pro to, aby se Naruto k tomu temnému, co ta nadšená nálada zakrývá, nemusel vracet – a pokud, aby byl v té době, kdy se tomu postaví, už tak silný, že ho to nebude bolet.

Příště: první mise, setkání s Hinatou a další