Smrt čekající na každém rohu

Nádech... výdech. Nádech... výdech. Nádech... a najednou ticho. Zahalená v kápi si přišla pro dalšího z nás. Nikdo netuší, kdo další přijde na řadu. Jen ona... jen ona rozhoduje, kdo má žít a kdo zemře.

BUM! S výkřikem se posadím a zadívám se na své ruce. Byly zpocené, to ano, ale nikde žádná krev. BUM! Někdo se znovu dobývá do mého bytu. Ještě pořád otřesený ze snu vstanu a přejdu ke dveřím. Už mám kliku na dosah, už se jí dotýkám, když v tom se ozve hrozná rána a já letím dozadu přimáčklý ke dveřím.
Někdo vykřikně mé jméno. Jsem vyveden z míry. Prostě si jako obvykle přijde a začne mi ničit nábytek. Kdo to má pořád všechno platit. Dřív jsem ji měl celkem rád, byla odvážná a sebevědomá.No jo, je fakt že dřív neměla takovou super sílu, ale to není podstatné. Od té doby, co on odešel, je strašně agresivní. Už to není ona.
Oslepí mě náhlé světlo. Odhodila dveře někam za sebe a bez problému mě vyzdvihla. Něco na mě křičí, ale já ji nevnímám. Všimne si toho a začne do mě mlátit.
Bolest. Projde celým mým tělem, jak mě demoluje jako hadrovou panenku. Po chvíli přestane. Že by si uvědomila, jak to bolí?. Ne, jen si dala pauzu na oddech a začla zase.
Rána sem, rána tam. Její pěst mi láme kosti. Stále řve, ale já mám v mozku jen jednu myšlenku: Ať už to skončí. Projíždí mnou jako nůž máslem, deformuje mé tělo, ničí mou tvrdě trénovanou svatyni.
Pomalu, velmi pomalu mě obklopuje temnota. Ani si to neuvědomím, ale jedním pohybem ruky ji odhodím přes místnost. Podívá se na mě. V očích má strach. Nechápu to. Nebojí se o sebe. Bojí se o mně. Už nic nevnímám a jen sleduji, jak ji pomalu zabíjím.
NE! Temnota během zlomku vteřiny zmizí a já jsem schopen opět ovládat své tělo. Má ruka, která během okamžiku urazila dráhu k jejímu hrdlu, se zastavila. Na jejím těle se objevuje malá kapička krve. Ani jsem ji nemusel vidět. Bylo mi jasné, že kdybych ho potlačil jen o trochu později, už by byla mrtvá. Ležela by v kaluži krve a já...já bych byl ten, kdo ji zabil.
Zhroutím se na zem. Tohle bylo příliš. Dal jsem všechno do toho, abych ho zastavil. Nic mi nezbylo, ani trocha té vzácné energie, která dělala s mým tělem divy. Jsem na dně. Pomalu se potápím do mdlob a poslední věc, co spatřím, je její obličej plný slz. Promiň, ale smrt bude jen další kus cesty, který ujdu. Takhle to bude lepší.Pomalu se ztrácím v temnotě, tentokrát na vždy.

"No tak...nesmíš um...dýchej Na..." ozývá se tmou. Kdo to volá? Proč mě nenechají v klidu zemřít. Já chci odejít.
"Ztrácíme ho...chnu chakru...vyléčení..." Útržky jejich slov se mi objevují v hlavě. Jsou zoufalí. Mají o mně strach, ale já odcházím, protože už nikomu nechci ublížit. Ať to vzdají. Takhle se jen pomalu ničí. Nemusí tak trpět a už vůbec ne kvůli mě.
Světlo. Objeví se a protrhne temnotu. Pomalu rozeznávám jistou postavu, která se objevuje v jeho středu. Vypadá...jako já. Je mi tak neuvěřitelně podobný, ale přeci jen to nejsem já. Takhle nějak jsem si představoval, že budu vypadat v dospělosti. Vysoký, hrdý a s nekonečnou vírou v sám sebe. Pomalu kráčel ke mně. Jeho úsměv zažehnal všechny pochmurné myšlenky a já měl zase touhu žít.
Položil mi ruku na rameno a pravil: "Žij, můj synu."

Kap...kap...kap. Slyším bubnování kapek do země. Otvírám oči, ale stále je všude jen tma. Vstávám, ale uděřím se do hlavy. Pomalu kontroluji prostor, ve kterém jsem uzavřen. Zděsím se. Oni už mě pohřbili!
Ladně jsem přistál v mokré trávě. Nikde nikdo. Kdo by sem taky uprostřed noci chodil? Otočím se o sto osmdesát stupňů. Hrob byl kompletně zničen, místo něj byla obrovská díra. Kolem se povalovaly stovky květin. Čerstvých květin. Takže jsem si udělal spousty přátel. Nebyli dokonalí, ale zkrátka ti jediní, ti praví. Zajímalo by mě, jestli už to ví. Jestli jo, cítil něco? Nebo nad tím jen pokrčil ramenem a šel dál za pomstou?
Vydám se pryč. Tohle místo vypráví o jejím díle, její snaze nás všechny vzít. Ale existuje i silnější moc, než ta smrti. Netuším jak, ale to ona mě přivedla k životu. Dala mi další šanci.
Toulám se ulicemi. Nevím, jak přijmou, že jsem zpět. Způsobil jsem jim tolik bolesti, tolik trápení, že si nejsem jist, zda jim můj návrat ještě víc neublíží. Ale já chci zase své přátele. A proto se vydám k té, která zaplnila prázdné místo po tom falešném příteli.
Jsem před dveřmi. Zvednu ruku, ale zastavím se. Stále váhám. Prožil jsem tolik nebezpečí, čelil jsem jim bez strachu, ale tohle mě dokázalo vyděsit. Nakonec seberu všechnu odvahu a zaklepu.
Čekám. Minutu, dvě, stále nic. Už to vzdávám, asi není doma, když v tom se ozve mé jméno. Jak já miluji ten hlas, celou tu bytost, ale uvědomil jsem si to až po smrti. Otáčím se, usměju se tím nejdokonalejším úsměvem, který jsem si šetřil jen pro ni.
"Hinato, jsem zpět." Jakmile jsem vyřkl ty slova, se slzami v očích se mi vrhla kolem krku. V tu chvíli začala nová etapa mého života.

Život píše různé příběhy o různých lidech v různých zemích, ale všechny příběhy končí stejně. Koncem. O tomhle jsem řekl jen mé milované, kterou od té doby nehorázně miluji. Pro ostatní jsem žádně vysvětlení neměl, takže si ho vymysleli sami. Prý že ten ocasatej mě nemohl nechat umřít a zachránil mě. Já však vím svoje. Po pozdějším prohlédnutí kalendáře jsem něco zjistil. Ten den, kdy jsem se probral, nebyl jen dalším dnem v řadě. Byl mimořádný. Byl jedinečný. Ten den byl Den dětí. A ten den mě zachránil můj otec...