Den dětí dle tří saninů

Nastal krásný jarní den, první červen. Na lučním kvítí se oslnivě třpytily kapky rosy, jako nejvzácnější perly. V dáli poletoval malý těžkotonážní čmeláček z kvítku smetánky lékařské na květ vlčího máku. Ve vzduchu voněl příslib přenádherného, sluncem protkaného dne. I malé jemnocitné děvčátko Tsunade bylo toho názoru, že by tento den nemělo promarnit lelkováním v posteli, a ihned po snídani se obléklo do hedvábné blůzičky, která měla za úkol, spíše než zakrývat, odkrýt toho co nejvíce. Jen co se doupravilo, vyrazilo rázným krokem z domu pro ty dva darmošlapy a budižkničemu, jak často nazývala její maminka Orochimara s Jirayou. V tom spěchu si Tsunade ani nevšimla, že jí z blůzičky u výstřihu visí napůl upáraná nit.
Velice rychle dorazila k první oběti, Orochimarovi. Něžnou ručkou, silou sobě vlastní zabušila na dveře a jemným hláskem zařvala: "Hej, Orochimaru zvedni ten svůj zadek z laborky a naklusej!"
Ubohý chlapec si ze samého šoku vůbec neuvědomil, že je již od přírody bílý jako čerstvě vyvápněný chlév, a pokusil se zblednout hrůzou. Pokus byl, dle již zmíněných skutečností, neúspěšný. Proto raději nelenil a spěchal ke dveřím, které se třásly, společně s futry i celým bytem.
"No konečně, cos tam dělal takovou dobu!" spílala mu roztomilá dlouhovláska.
Orochimaru raději takticky pomlčel o těch třech rozpitvaných slimácích a otázku oplatil otázkou: "Co se děje?"
"Jak co se děje? Ty jsi snad v té laboratoři úplně zdegeneroval, nebo co? Dneska je přeci den dětí, na náměstí jsou oslavy, půjdem se tam podívat." rozhodla Tsunade.
Orochimaru raději neprotestoval, ještě teď ho loupalo v zádech když si vzpomněl na svůj poslední pokus o nesouhlas s Tsunadinými návrhy.
Vydali se tedy k domu Jirayi. Tsunade už už chtěla zabušit na dveře, když v tu zaslechla zašustění v nedalekém keři. Rozběhla se s rykem rozlíceného lva proti křoví, ze kterého tak tak stihl vyskočit vyděšený Jiraya, a dát se na úprk. K jeho smůle ho Tsunade velice snadno dohnala se svými pádnými argumenty. Když se situace konečně uklidnila a bělovlasý mladík si zkontroloval všechny kosti v těle, vyrazili ti tři směrem k náměstí.
Jirayova šmidravá očka si všimla oné nešťastné nitky na Tsunadině blůzce. Jako v transu po ní už už šmatal, když vtom do něj Oro s posměšným úšklebkem šťouchl: "Co to tu vyvádíš? Nacvičuješ hadí tanec? Tssssssss, ten tu umím nejlépe já!" začal se vychloubat a ladně se kroutit.
"Přestaň tu šaškovat, svíjíš se, jako bys měl ledvinovou koliku,“ uzemnila ho okamžitě Tsunade, samozřejmě nejen slovně.
Poté až na náměstí vládlo mezi trojicí nevraživé ticho, které prolomil až Jiraya zvoláním: "Sláva, už jsme tu!"
Jeho pohled mířil k velmi vnadné obsluze u stánku se shurikeny.
"Kam to civíš!" přerušila jeho oplzlé představy vřískající Tsunade. "Jé, ty chceš pro mě v hodu shurikenem vyhrát růži. To je tak milé" Začala se rozplývat jako žvýkací bonbon na jazyku.
Jiraya si pomyslel, že místo sbírání informací tady bude hrát hry pro mrňata. Čapl tři shurikeny, nasázel je do terče a s oslnivým úsměvem roztomilého školáka donesl Tsunade růžičku. Když už si on i Orochimaru mysleli, že je spokojená, spatřila blondýnka stánek se saké. Jako omámená na něj zírala.
"Kluci, to chci," prohlásila a mrkla na Orochimara.
"Co na mě tak koukáš?" otázal se nervózně.
"Vypadáš z nás nejstarší, dojdi mi pro něj!" nakázala rázně.
"Zbláznila ses? Je mi sotva deset, těžko mi uvěří, že je mi jednadvacet."
"Jsi přeci shinobi, však ty si nějak poradíš," a už ho strkala směrem ke stánku s vytouženým mokem.
"Tsunade, měj rozum," snažil se Jiraya vytáhnout kamaráda z bryndy.
Nastalo hrobové ticho, Tsunadin pohled říkal vše.
Nebohý Orouš hrdinně vykročil ke stánku. Pět metrů, tři metry, dva, jeden. Stál přímo před pultem, a prodavač mu položil nejhorší otázku jeho života: "Co to bude, chlapečku?"
Oro polkl na prázdno, poté sebral všechnu odvahu a suverénně pronesl: "Jedno saké pro tátu, ne? Co jiného bych asi u stánku se saké měl chtít?"
Prodavač byl však neoblomný a tázal se dál: "A kde máš tatínka?"
Oro se narychlo rozhlédl kolem sebe a pohotově ukázal na staršího pána v ošoupaném kabátu: "Támhle je můj táta."
Už si myslel, že je ruka v rukávu, ale teprve nyní přišlo to nejhorší, prodavač pojal podezření.
"A proč si pro něj nepřijde tatínek sám?"
Zoufalému hochovi problesklo myslí: "Néé, jsem ještě příliš mladý na smrt!"
Rozžhavil mozek na nejvyšší obrátky, div, že se mu nezačalo kouřit z uší. Mezi tím se jim postarší pán v kabátu ztratil z dohledu. A v ten okamžik to lstivého Orochimara napadlo.
"Tatínek, šel hledat maminku, měla si nás tady s kamarády vyzvednout už před půl hodinou, tak mi táta dal peníze, abych mu mezi tím, než jí najde, koupil kalíšek saké."
Prodavači tato výmluva k chlapcově údivu postačila, a Orochimaru tak během minutky nesl ladným krokem gentlemana saké směrem k Tsunade. Ve chvíli, kdy ho chtěl ochutnat, mu kalíšek vytrhla z ruky, a jako stará spiťarka ho do sebe naklopila. Vzápětí se dostavil palčivý
účinek alkoholu a děvčátku div z toho nevylezla očka z důlků. Její obličej chvíli připomínal blikající diskokouli.
"To je ale hnusný!" prohlásila chraplavým hlasem metalisty. "To chci znova!"
Ale když viděla zděšené pohledy obou chlapců, výjimečně ze svého požadavku ustoupila. Jen si pro sebe řekla: "Si ho seženu i bez vás, mamlasové."
"Hele, támhle je nějaké taneční vystoupení!" zahulákal v tu chvíli nadšeně Jiraya.
Tsunade se okamžitě za vydatného šermování ostřím svých dětsky nevinných loktů, začala prodírat skrze dav až k podiu. Nakonec se jí to i podařilo, jenomže byla příliš malá a podium vysoké, proto aby lépe viděla, začala se škrábat nahoru.
"Co tam tak na prázdno postáváte, vy dvě paka, koukejte mi pomoct!" rozkázala.
Jiraya se chopil činu. Podepřel panovačné blondýnce lýtka a povysadil jí. Tsunade se triumfálně vyškrábala na scénu. Celá nadmutá pýchou se otočila čelem k publiku a v tu ránu Jiraya zbledl a o Orochimara se tentokrát rovnou pokoušely mdloby. Jak Jiraya vysazoval Tsunade nahoru, tak si nevšiml, že ta mrška nitka odpáraná se zachytla o stranu podia, a odpárala celý předek blůzky.
Obecenstvo ztichlo, jen udiveně zíralo na Tsunadiny vnady a nemohlo pochopit, kde se na tak hubeném děvčátku vzaly.
Tsunade okamžitě seskočila dolů a začala třískat hlava nehlava Orochimara i Jirayu. Když došla k názoru, že jsou dostatečně zmlácení, svlékla z Orochimara tričko, narvala ho na sebe a odtáhla ty dva pryč.
Asi po půl hodině atmosféry dosahující hustoty čerstvě napumpované duše od traktoru, Tsunade pronesla: "Ale nakonec jsme si to docela užili, co, kluci?"
Zbití chlapci se nezmohli na odpověď. Co nejrychleji to šlo se odbelhali té bláznivé blondýně z dosahu.