Poupě tulipánu - Den dětí

Ráno se mým bytem rozezněl tichý budík. Rozespale jsem zamáčkla tlačítko a s růžovými papučemi na nohách jsem se vydala do kuchyně. Ticho domu bylo neobvyklé, ale já si konečně mohla na chvilku odpočinout.
Shōrai prvně usnul na dobu delší než dvě hodiny. Jako malé děťátko je očekávatelné, že se bude často budit, chtít dostat najíst, utišit, zazpívat a opět uložit ku spánku, který i přes všechna má přání po pár hodinách opět skončí. Ať už se na to budoucí matky budou připravovat jakkoliv, a mě by skutečně zajímalo, jak by chtěly, na prvních několik týdnů si prostě nezvyknou.
K uším se mi donesl dětský pláč a já se vydala zpět do ložnice. V kolébce, dva metru od mé postele, se rozverně převaloval malý klučina, s již jasnými náznaky uhlových vlásků a úsměvem rozpoznatelným jen okem matky. Když skončilo mé obvyklé krmení v šest třicet, po oblečení jsme se vydali do centra vesnice.
Možná není správné brát malé děti do dění her a zábav Dně dětí, ale já jen chci, aby jeho dětství, jeho vzpomínky, byť jen nepatrné, byly plné radosti, smíchu a poklidného domova. Bylo to i jeho přání
„Kurenai-sensei!“ zaslechla jsem Kibův hlas a s nasazením zářivého, avšak pro mě dosti známého a falešného úsměvu, jsem mu zamávala na oplátku.
„Ahoj Kibo-kun. Jak jdou přípravy na Den dětí?“ vyslovila jsem první sesmolenou otázku, která se mi vedrala na jazyk a doufala jsem, že nějaké přípravy vůbec ještě jsou.
„No, s ostatními týmy připravujeme ten akčnější článek celé dnešní zábavy, všichni se potřebujeme pořádně… eh vybýt.“
„Ah, Kibo-kun, hlavně to nepřežeňte, přece nechceme žádné úrazy.“
„Neříkejte, že si pořád pamatujete na náš minulý úlet? Vždyť to byli jen brouci a hlavní vinu nesl Shino!“ vrhla jsem na něj vyčítavý pohled s pobaveným úsměvem a nadzvednutým obočím, čímž jsem ho jasně donutila vyslovit: „Ale kdybych ho nelochtal, tak by z něj nikdy nevylezli, chápu. No, já už budu muset jít, přeci jen nepořádáme noční běsy a velké turnaje každý den?“
„Určitě, já se jdu s Shōraim ještě projít,“ rychle jsem jej odbyla, protože jsem cítila, jak na mě doráží těžká chvilka. Prošla jsem kolem svého žáka a téměř ignorovala jeho hlasité ‘nashle‘, když jsem rychlým krokem mizela z davu lidí do odlehlejších míst vesnice.
K osamocenému výbolku krajiny, z jedné strany obehnaným lesem a na druhé, vzdálenější straně, lehce přilnutým k vsazenému hřbitovu, jsem dorazila ve chvíli, kdy mé srdce začalo hlasitě být, před očima mi poskakovaly pěticípé hvězdičky a rovnováha byla tatam. Dosedla jsem do země a volnou rukou jsem se, asi před svým vlastním synem, snažila zakrýt příval slz, který prosakoval do mé sukně.
Ten pocit, který zrychloval můj tep, který přinutil mé tělo si sednout a křečovitě si držet hlavu, který třásl celou mou osobou, byl krutý, bolestivý – ta jedna jediná osoba, uzavřená v milionech vzpomínek, které se v mé hlavě promítaly stále dokola jako zaseklý film.
„Asumo,“ můj hlas zakňučel jeho jméno a já s pevným sevřením kolem svého synka nechala proudit bolest z mého těla. Nejradši bych se udusila, podřezala, vytrhala si všechny vlasy a zařvala na celou Konohu, ale neměla jsem sílu. Všechny síla mě opustila ve chvíli, kdy mi Shikamaru oznámil, že zemřel. A já bych jej tu nemohla nechat samotného. Nikdy. Tak ale proč on odešel! Proč mě, jeho, proč nás tu nechal! Jsem silná jen kvůli našemu synovi, chci, aby sílil a žil, ale když vím, že ho může potkat stejný osud jako jeho otce – nejradši bych se s ním vytratila do neznáma a už se nevracela.
Když se mé tělo uklidnilo a z hlavy mi zmizely všechny chmurné myšlenky, vstala jsem, oklepala si sukni a se zamyšleným výrazem se zahleděla na Shōraiho. Koukal na mě těma malýma, lesklýma a kulatýma očkama, až jsem se donutila usmát a nemalé množství smutku ze mě opadlo. Pomalým krokem jsme se vydali k náhrobku mého manžela.
Vítr několikrát zaskučel a pročechral mé vlasy do neposlušné podoby. V dálce jsem zahlédla Kakashiho siluetu, jak někam vede skupinku žáků, ale nevěnovala jsem mu takřka žádnou pozornost.
„Asumo, dneska je Den dětí, vzala jsem Shōraiho sebou, zatím jsem k tomu neměla odvahu,“ promlouvám k náhrobní desce s vyrytým jménem ‚Sarutobi Asuma‘ a v ruce svírám chlapečka, který sebou nemotorně šije a chystá se spustit proud dětských slz, „vím, že jsi tu chtěl v tenhle den být, je to přeci jen jeho první svátek.“
Slzy jsem udržela na uzdě a s polibkem jsem se rozloučila s místem jeho odpočinku. Vydali jsme se zpět do města, kde byla zábava již v plném proudu. Děti jásaly, skotačily, házely shurikeny, bojovaly a s neutichajícím smíchem se vrhaly do dalších a dalších her. Usmála jsem se při představě, že takhle bude za pár let výskat i můj syn. Na chvilku jsem se cítila tak šťastná.
Poupě tulipánu
„Kde se tady…“ zapřemýšlela jsem nahlas a sledovala několik okvětních lístků spojených do poupěte, jak se převaluje po prašné cestě a po chvíli je zadusáno několika páry noh. Píchlo mě u srdce při vzpomínce na něj a radši jsem začala uklidňovat Shōraiho, který se vyžádal pozornost svým nářkem.
„Pššš, to nic není, za chvíli půjdeme pryč,“ uklidňovala jsem jej pohupováním nahoru a dolu s přídavkem několika těch bláznivých ksichtíků. Opět se dal do smíchu a mě upřímně zahřálo u srdce.
Poupě tulipánu
„Další,“ pohledem jsem sklouzla na několik rudých tulipánů pohybujících se stejným směrem, ale opět přerušených hloučkem dětí, „proč se tu objevují.“
Rozhlédla jsem se po okolí, kde se v žádné blízkosti nenacházel obchod s květinami. Udělala jsem několik kroků vpřed, směrem, kam se kutálely okvětní plátky. Po několika krocích jsem narazila na další.
Poupě tulipánu
Můj krok se zrychlil a čím dál jsem se prodírala davem, tím víc poupat se pohupovalo ve větru. Po několika desítkách kroků jsme se již přesunuli mimo hlavní dění zábav a rudá cesta nás vedla k volným prostorům vesnice, zaplněných luční trávou a květinami.
„To -,“ strnula jsem na místě, odkud jsem hleděla na louku posetou miliony a miliony poupat tulipánů poletujících vzduchem, prosakujících do vzduchu a dodávající onomu místu úžasnou atmosféru. Ze snění mě probudil oblak kouře uprostřed louky, který se nesl celým prostorem. Když oblak usedl, naším směrem hleděli všichni členové mého, Asumova i Kakashiho týmu, usmívali se od ucha k uchu a v ruce jim vlál transparent, který mi vehnal slzy do očí –

Krásný Den dětí Shōrai, Kurenai.
Navždy s vámi – Vaše rodina

„Tak co Kurenai, myslíš, že je stále zapotřebí plakat?“ promluvil ke mně Kakashi, když mi položil ruku na rameno a spod masky se na mě mile usmíval.
„Takže si mě přece jenom sledoval,“ usmála jsem se a utřela si slzy.
„Všichni jsme jeho ztrátu nesli špatně, ale věděli jsme, že ať už jsi jakkoliv silná, pro tebe to bude nejhorší. Dával jsem na tebe pozor a sem tam mi k uším dolehlo pár slůvek,“ podrbal se ve vlasech a nevině zasmál.
„Děkuju,“ odvětila jsem mu a vykročila do středu louky, „děkujem vám všem.“
„Kurenai-sensei, jsme tu pro vás, tak už nám nic nezatajujte“ promluvil ke mně Shikamaru a já ho s děkovným pohledem objala. Zbytek dne byl jak ve snech. Netušila jsem, že budu moct žít jako dřív. Že mě opustí ten pocit neschopnosti, samoty a vlastní hlouposti. Ale všichni to viděli. I když jsem se to snažila zakrývat tím nejlepším způsobem, jaký jsem doposud ovládala, nakonec to všichni poznali a dodali mi sílu. Shōraiho první Den dětí. S jeho rodinou. S celou rodinou. On možná zapomene, ale já nikdy. Už nikdy nezapomenu na den, kdy jsem začala opět žít – se svou rodinou.
„Navždy s tebou, Asumo. Krásný Den dětí.“

Poznámky: 

Tak po několik dní smolená práce - ale moc s tím nadšená nejsem. Je to takový to vylívání si srdce, prostě malý doják našich hlavních hrdinů.
Den dětí jsem pojala s pohledu matky, která se svým synkem prožívá první Den dětí, který chtěla prožít se s vým manželem, či-li celou rodinou. No a ke konci vám dávám najevo, že celá vesnice, jeí přátelé jsou rodina a že Asuma je stále s námi. The end
Prostě něco, snad to projde. Jestli bude problém se jménem synka, tak protože už v anime je, ale já ještě nezaslechla jakkékoliv plánované jméno sesmolila jsem toto -
Shōrai = Budoucnost