Stromy v Konoze

Seděl pod jabloní a pil. Nevěděl jak dlouho, chtěl psát, ale měl vztek. Neměl nápad. Vítr zaševelil ve větvích. Vznešená jabloň znala mnoho příběhů, byly vyryté v kůře. Mladé listy byly přetvářka, jabloň jen vypadala mladší.
„Jen vypadala mladší jako...” Musel se usmát, jabloň kvetla, ale uvnitř byla stará. Mnoho viděla a slyšela jako někdo, koho znal. Uviděl pohyb u stromu.
„Užovka? Co tu děláš?” zeptal se posměšně, ale posmutněl. Neměl rád hady, ale jabloň mu vnukla nápad. Napíše knihu o ženě. Věděl, že nebude ráda, ale neřešil to.
S úsměvem se dal do psaní. Psal o ženě, kterou miloval.

Ležela pod jabloní, starou a silnou. Bylo jaro, strom kvetl. Z květů vyrostou jablka, dobrá a šťavnatá.
„Miláčku!” Zvolal její milý. Usmála se, nemohla se dočkat, až mu to řekne. Posadil se vedle ní.
„Ten strom je nádherný.”
„Proč?”
„Jsem pod ním s tebou,” smála se. Pohladil ji.
„Miluji tě.”
Nevydržela to, pohlédla na něj.
„Co se děje, Kushino?”
Celá zářila. Tvář jeho milované mluvila sama. Ztuhl.
„Já budu táta?”
„A já máma, dattebane!”
Minato položil hlavu na její trup. Cítil to. Smál se. Květ jabloně se utrhl, když ji políbil. Slétl na její břicho tam, kde se rodil život.

Stál u jabloně. Listy mu stínily před sluncem. Výjimečně byl na místě srazu první, ale tady byl první pořád.
„Kde je sakra ten Obito?” povzdechl si otráveně.
„Klid Kakashi, potkal jsem starou paní s nákupem a pomohl jsem jí!” Nabručený Obito doběhl schvácený. Yondaime jen skryl úsměv a Rin se rozesmála.
„To sis vycucal z prstu!”
„Zmlkni, Ba-Kakashi!”
Dnes tu byl také první, od té doby se však mnohé změnilo. Jedno oko zakrývala čelenka. Nebylo jeho. Dnes jejich tým nedorazí. Zůstal jediný.
„Ó ty jabloni, zůstal jsem sám, vidíš? A ty jsi ještě znala doby, kdy jsme všichni spolu byli.”

Ležel pod stromem a podřimoval. Neměl nic na práci a tak plul v říši snů. Mraky se linuly po obloze tak, jak to měl rád. Zdálo se mu o dívce. Byla otravná, to věděl, ale myslel na ni. Strom náhle cosi zaslechl.
„Až tě najdu, Shikamaru, vlepím ti takovou, že nevstaneš!” To byla jeho máma, hledala jej. Pokud ho tu najde, jak lenoší, bude mít problém.
„Auuu! Co to sakra bylo?” zasténal Shikamaru. Nebyl to křik jeho matky, ale malé jablko, které ho vzbudilo.
„To je divné, vždyť nefouká!” Zabručel, zvedl jablko, zakousl se do něj a vydal se pryč.

„Sakuro!” Volala dívka na kamarádku. Obě běžely na kopeček, kde rostl strom.
„Co tu budeme dělat?”
„Vylezem na jabloň! Má spoustu výstupků,” zavýskla Ino a jala se šplhat. Sakura ustoupila.
„Ty nejdeš?”
„Ne-e, já-,” vítr se zvedl a vymotal ze Sakuřiných vlasů mašli.
„Ach ne!” Mašle se zazmítala a vítr by ji odfoukl, kdyby sebou větve jabloně netrhly a nezachytily ji.
„Vylezu pro ni, neboj se!” Ino lezla výš a výš, Sakura se o ni bála. Ino nakonec úspěšně chytila mašli, slezla s ní až dolů a předala ji.
„Děkuji ti. Jsi úžasná!”
„Za málo, od toho jsou přece kamarádky!”

„...Dvě stě devadesát čtyři, dvě stě devadésát pět!” Vyskočil na nohy a protáhl se. Tady byl rád. Byla tu harmonie, která mu pomáhala. Uslyšel volání.
„Lee!” Co tu děláš? Proč netrénuješ dole?”
„Promiňte, Gai-sensei. Klikuji. Tady se mi trénuje nejlépe.”
Chtěl jsem si dát pár koleček, můj studente!”
„To zní skvěle!”
„Je zde krásně.”
„Vy sem chodíte trénovat?” Leemu hořely oči.
„Ten strom... dává mi sílu. Sílu předků.”
„Jak je asi starý?”
„Pamatuje doby Prvního Hokageho, musel hodně prožít.”
„Když se ta jabloň dožila tolika let, tak já také přetrvám!” Vykřikl Lee a vyběhl pryč.
„Dožeňte mě, sensei!”
„Hej! Stůj!”

Leželi pod větvemi. Smáli se a věřili v život.
„Miluji tě,” šeptal jí do ucha. Ona se k němu přitulila.
„Naruto,” zavrněla a přitiskla se k němu. Naruto ji jemně odstrčil a vstal. Vytáhl kunai a začal do stromu rýt.
„Co to děláš?” Vstala a sepjala ruce, křehká a jemná.
On ustoupil stranou. Jabloň nesla vyřezané srdce.
„Hinata + Naruto”
„Na... Naruto-kun,” v jejích očích se objevily slzy. Pevně ji objal.
„Ať se stane cokoliv... Tenhle strom nikdo nikdy nepokácí. Zůstane tu dlouho. Bude to památka na všechno, co se zde událo. Památka lásky. Jsi má jediná, Hinato. Navždy budeš.”