The One of a Million

Pochopil jeho slova dokonale.
Tušil jednu věc. Bude se muset rozhodnout, v něčem důležitém. Už když nastoupil k ANBU, přestože ho chtěl ROOT do svých služeb, již to věděl. jenže nebýt zásahu Sandaimeho s těmi slovy, musel by si vybrat jinou cestu, než tu, která se nedala jen tak ignorovat.
„Uchiha by neměl být v ROOT, i přes jeho výjimečnost. Na tyhle posty si můžeš, Danzou, najít jiné lidi.“ Danzou tak skutečně učinil…
Nyní pochopil skryté poselství za každým jeho proslovem. Neříkalo se mu Profesor jen tak. Samotná lekce měla za úkol učit a hledat to, co se nedá ve škole pochytit.

(…)

Neřekl to rozkazujícím hlasem. Věděl svoje. Úloha zněla následovně.
„Vesnice nebo tvůj klan, je jen na tobě, co zvolíš.“
Tušil, že by tohle Sandaime nikdy neřekl přímo, vždycky si našel způsob jak to podat jinými slovy. Dokonce i pro odchod svého syna si našel jiná slova. Byl už prostě takový. To byl jeden zdůvodů, proč se stal Hokagem.
„Dobře. Slibte mi, ať to dopadne jakkoli nikomu tohle neříkejte. Chci to udržet jako tajemství, které nebude nikdy prozrazeno. Aspoň ne za mého života.“
„Slibuji. Je mi to tak strašně líto, kdybych znal odlišnou variantu, vez, že bych ji využil.“ Sandaime neměl daleko k slzám.
„Mě se nemusíte omlouvat. Nejsem typický Uchiha. Nezdědil jsem Madarovu ideologii, jako většina z klanu. Ani můj bratr není takový. Poznám to.“ Itachiho výlev byl protkán silou víry.
„Věřím ti. Jsi připraven na…“ Další slova byla zbytečná. Rozuměli si i tak. Něco by mělo zůstat nevyřčené. Lépe se pak hledá omluva.
Na oba dopadla tíha této tajné mise. Jen Itachiho lehké pokývnutí hlavou ukončilo tuto debatu, o které se nikde neuvedl záznam.
Přetrval jen v těch dvou, jako slzy Sarutobi Hiruzena nad tímto činem.
On vydal rozkaz k popravě. Čekal by od Itachiho nějaké námitky, výčitky, či snad dokonce zlost. Ten jen tiše souhlasil, protože vesnice pro něho měla hlubší význam.
„Prosím, odpusť,“ zašeptal tiše Sarutobi při Itachiho odchodu z jeho kanceláře.

„Hokage-sama, Hokage-sama!“ křičel mladý Genma, co se nedávno stal chuuninem.
„Ano, copak se stalo?“ už od pohledu jak vypadal Genma mu bylo vše jasné.
„Uchiha Itachi vyvraždil svůj klan! Děsivé, nikdy bych neřekl, že tak talentovaný ninja spáchá takové zvěrstvo! Ještě je čas ho dopadnout! Je zázrak, že jeho bratr přežil!“
„Cože?“ Sarutobi byl v šoku, tohle od Itachiho nečekal. Odešel spolu s Genmou na místo tragédie.
Pohled na tu zkázu, kterou Itachi učinil v rámci ochrany Konohy ho přikovala na místo. Nevnímal otázky, nadávky a odpor, ženoucí se kolem něho.
Cítil však jeho přítomnost.

„Proč on?“ zeptal se Hokage.
„Z lásky k mému bratrovi. To on se stane hrdinou, co zabil zločince a nukenina třídy S. To on bude mým katem. Viděl jsem svoji budoucnost v jeho očích. Nyní už chápu,“ pronesl Itachi, otočen zády ke skleněné kanceláři.
„Odpusť,“ více nedokázal ze sebe dostat.
„Prosím, ochraňujte Sasukeho, vychovejte z něho dobrého a silného ninju. Z dálky budu sledovat jeho život, až nastane čas přijdu si pro smrt. Nejsem hoden být jeho bratrem.“ Ani jeden netušil, že to jsou poslední slova, která si v tu chvíli řekli.
Sarutobi stačil zaslechnout dávivý kašel, co popadl Itachiho, než zmizel…

Od té doby Sarutobi jen o Itachim slyšel. Více se nepotkali.
Byl si jist, že jeho role v Akatsuki bude jakousi zdí chránící Konohu. Vlastnil Ohnivou vůli a ještě cosi, jedinečnou sílu, poutající ho k vesnici.
V jeho mysli zůstane Uchiha Itachi jako nejvznešenější a nejlepší člen toho klanu. Měl by být hrdina, ne zatracenec.
Tuto tíhu si ponese do konce života. On stvořil Sasukeho nenávist k bratrovi. Proto mu nečinilo potíže se obětovat, když vesnici napadl Orochimaru během těch osudných Chuuninských zkoušek.
Jeho cesta do pekla vedla přímo. Žádné prudké zatáčky, jen rovina.
Věčnost ho volala k rozjímání o svých činech.
A on to vítal. Vítal to jako svou další misi… Tentokráte poslední.