Kruh moci, část první

Opatrně zavřela poklop od stoky, neustále kontrolujíc byakuganem své okolí. Nechtěla skončit s nožem v zádech. Konečně byla venku a mohla se nadechnout čerstvého vzduchu. K trhu ji zbývalo pár desítek metrů v nechráněné oblasti a pak už bude relativně v bezpečí. Vyšla z boční uličky na frekventovanější ulici, po které cestovala normálně, pokud byla ve větší skupině. Osamělí lovci si většinou netroufali na více než dva nebo tři lidi, ale tentokrát šla sama a tak nehodlala nic riskovat.
Senzibil u brány ji v rychlosti zkontroloval, jestli není nakažená a pak ji pustil dál. Infikované osoby měly narušený tok chakry, takže šly rozeznat už v počátcích nakažení, kdy ještě nedojde k drastickým změnám v chování. Prevence byla základem přežití. Všude.
Tori neotálela a zamířila rovnou ke středu tržiště, kde měla domluvený sraz se svou přítelkyní. Občas zahlédla známou tvář a kývla na pozdrav, ale jinak se snažila spíše vyhýbat pohledům ostatních. Skrze škrabošku šly sice nafialovělé oči vidět špatně, ale pod jistým úhlem a při dostatku světla vidět šly. A byakugan by pro mnohé byl dostatečným důvodem, proč se ji pokusit zabít.

„Jdeš pozdě,“ řekla dívka, opírající se o zeď domu vedle centra.
„Za to ty jsi tu brzy jako vždy,“ odpověděla úsečně Tori a zadívala se na ni. Hnědé vlasy měla sestřižené po uši, jen ve předu měla jeden pramínek delší, sahající až k jejím kaštanovým očím. Kostnatý obličej, špičatý nos, malá ústa. Na sobě měla jen krátké kraťasy, ušmudlané tričko a vestu, na zádech tornu.
„Být první na řadě, když se rozdává jídlo, není na škodu. Alespoň pak nemusím žrát zbytky. Nejsem přece pes.“
„Ty musíš mít vždycky poslední slovo, co?“ řekla tentorkát již s úsměvem.
„Nemel blbosti, jsem ráda, že tě vidím živou.“
„Já tebe taky, Aiko.“
Dívky se přátelsky objaly.
„Bože, kudma jsi to zase lezla? Smrdíš jako žumpa.“
„Chtěla jsem si dát bahenní lázeň, ale v zóně už měli zavřeno, tak jsem si zašla do stoky. Pojď, povyprávím ti to cestou,“ odpověděla Tori a pokynula jí, aby ji následovala.

Než došly k překupníkovi, kterého potřebovaly, vylíčila Tori Aiko, co se všechno odehrálo. Pak ji na důkaz pravdivosti ukázala kočičí masku.
„Seš blbá? Tahat tohle s sebou?“ vyhrkla zděšeně dívka. „Jako by nestačily tvoje oči, ještě u sebe nos něco takového.“
„Uklidni se. Tam dole jsem nad tím moc nepřemýšlela. Zbavím se ji, co nejrychleji to půjde.“
„No to doufám!“ Aiko zavrtěla nevěřícně hlavou. „Pojď, ať se zbytečně nezdržujeme. Začínám mít hlad.“
„Jo, máš pravdu,“ odpověděla a schovávajíc masku zpátky do torny, vešla do malého obchodu se zbraněmi.

Starší muž za pultem znuděně zvedl pohled od nějakých papírů a zadíval se na dívky. Změřil si je obě pohledem a s hlasitým povzdechem se ujal prvního slova.
„Tak co ste mi donesly tentokrát? Pár rezavejch čepelí nebo nějaký jiný krámy?“
Tori přešla místnost a zastavila se přímo před obchodníkem. Bez jediného slova položila na pult wakizashi, načež se zadívala na muže a čekala na jeho reakci.
„Zajímavé. Kde ste k tomu přišly?“
„To je naše věc, mě pouze zajímá, kolik?“
„Chm. Tohle je pravej meč jednotek ANBU. Kvalitní. Takovej se těžko shání.“
„Takže kolik?“ skočila mu do řeči Aiko.
„Doba je zlá, víte samy jak to tu teď chodí. Dám vám za něj tři příděláky na jídlo.“
„Cože?“ zeptala se nevěřícně Tori. „Tři? To už jen na ulici by nám za něj dali víc. Chceme za to minimálně pět!“
„Tak to prr děvče. Pět lístků na žrádlo je hotový majlant! Tohle je sice výstavní kousek, ale nejsem blázen!“
Aiko si odfrkla a raději se místo smlouvání rozhodla porozhlédnout po obchodě. Tori se dál snažila získat co nejlepší cenu za svou zbraň.
„Čtyři potraviňáky a dáte nám k tomu ještě pár kunaiů a shurikenů. To je moje poslední nabídka, jinak jdeme jinam.“
Prodavač se chvíli rozmýšlel a upřeně se díval na wakizashi.
„Tak tedy dobrá. Čtyři papíry a tři kunaie a shurikeny.“
„Platí,“ kývla Tori na souhlas a počkala, než nachystá všechny slíbené věci. Po výměně se rychle otočila a zamířila ven. Aiko ji následovala.

„Věřila bys tomu?“ řekla nadšeně, když byly zpět na ulici. „Máme tolik příděláků, že nám jídlo vydrží na tři dny.“
„Moc to neroztrubuj, abychom se toho jídla vůbec dožily,“ odpověděla jí hnědovláska.
„Co jsi dneska pořád podrážděná. Vstalas špatnou nohou z postele nebo co?“
„Já ti nevím,“ povzdechla si Aiko. „Poslední dobou mám pořád blbý pocit, že se něco už brzo podělá. Fakt nevím. Stačí, když budeš pozorovat lidi okolo. Všichni mi přijdou nervóznější. Ale proč?“
„Proč asi, maličká.“
Dívky se překvapeně otočily. Za nimi stál muž ve středních letech, vyšší postavy s mastnými, uhlově černými vlasy se strništěm na tváři a velkou jizvou přes oko. Na sobě měl obnošené oblečení, které bylo dosti špinavé. Usmál se na ně svýma zažloutlýma zubama.
„Ne každý má totiž tolik jídla, co máte vy. My chudáci máme hlad.“
„Nazdar, Hane,“ řekla Aiko, když ho poznala. „Pokud vím, tak zrovna ty hladem netrpíš, protože pokaždé, co tě vidím, se něčím láduješ.“
„To víš milá zlatá, časy jsou zlý a nebudou lepší. Je dobrý si udělat pořádný zásoby,“ řekl a poplácal se po břiše. „Tak co, jdeme se někam najíst, nebo tu budem jen tak stát? Mám totiž pocit, že tu něco smrdí.“
„No my jdeme, takže pokud máš za co, můžeš jít s námi,“ odpověděla Tori.
„Pche, jídla máte dost pro nás pro všechny.“
„Jo, ale je to naše jídlo a jak jsi sám řekl, je lepší být dobře připravený, protože nikdy nevíš, kdy to budeš potřebovat. Co my víme, třeba se večer budeme muset bránit útoku nakažených.“
Úsměv z Hanovy tváře zmizel. Dlouze a přímo se zadíval Tori do očí, které díky stínu naštěstí nebyly vidět.
„Co ty vůbec víš vo boji s nakaženejma, hm?“ odsekl podrážděně.
„Něco málo náhodou vím.“
„Něco málo, něco málo. Víš hov*o vo boji s nakaženejma. Hov*o, milá zlatá.“
„Co ty o mě vůbec víš?“ nechtěla se nechat.
„Stačí se mi na tebe podívat, abych věděl, že tys určitě nepotkala víc nakaženejch naráz. Máš to ve vobličeji. Pořád máš ten nevinnej upřímnej úsměv. Když je jeden, nebo dva, daj se zmáknout. Ale když je jich víc, když je jich fakticky hodně, tak byť seš sebelepší shinobi, nakonec ti začnou docházet síly. Sejmeš jednoho, sejmeš druhýho, dalšího a dalšího a oni pořád choděj a choděj. Jsou rychlí, brutální, maj neskutečnou páru a stačí málo a roztrhaj tě na kusy. Po chvíli ti dojde, že bojovat s nima v takový situaci je blbost. A pak začneš zdrhat.“
Han se na chvíli odmlčel a zadíval se nepřítomně do dálky. Obě dívky zarytě mlčely. Pak pokračoval.
„Lidi, kteří běžej a neohlížej se, protože jsou strachy podělaní, co by mohli vidět. Co běžej vo holej život, co slyšej za sebou jejich řev, co cítěj jejich zkaženej dech na svejch zádech. Co děkujou bohům, když to přežijou. Co se buděj v noci zpocení a s křikem z nočních můr. Ti už se potom nikdy nedokážou usmívat tak, jako dřív.“ Zavrtěl hlavou a podíval se znova na Tori. „Užij si to svý jídlo, dokud můžeš, protože zítra už nemusí bejt tvoje.“ Pak se na místě otočil a bez dalšího slova odešel.
Tori nevěděla, jak zareagovat. Han měl pravdu, v takové situaci ještě nikdy nebyla.
„Kašli na něj,“ řekla Aiko. „Pojď, jdem se konečně nacpat a hlavně dřív, než začne pršet.“
Konečně se vzpamatovala a přikývla. Podívala se na oblohu. Opravdu se hnaly tmavé mraky. Dívky vyrazily k vývařovně.
„Na, tu máš.“ Aiko podala Tori dvě dýmovnice.
„Kdes je vzala?“
„V obchodě, zatím co ses hádala o cenu za ten svůj meč.“
Pousmála se. Jedno se Aiko muselo nechat. Ta sbírala věci opravdu všude, kde se dalo.