Prokletý kunai 01

Tenten zírala z okna svého útulného pokoje. Zamračená obloha ohlašovala brzký příchod deště. Ztrápeně si povzdechla. Začínala si myslet, že její život je svým způsobem nudný a ohraný: přijmout misi, splnit misi, čekat na další misi. Někdo s Tenteninou hravou a dobrodružnou povahou se s něčím takovým spokojit nemohl. Kdyby nebylo Leeho se senseiem, dávno by se unudila k smrti. Proto se rozhodla zpříjemnit si dnešní den procházkou do lesa nedaleko za Konohou, kam jako malá chodívala s rodiči, a kde později jako genin trénovala.

Kunoichi zlehka našlapovala po spadlém jehličí. Husté větve nepropouštěly skoro žádné sluneční paprsky, takže tento les vždycky působil temně a zlověstně. Ale když se skrz nějaký zbloudilý paprsek přeci jen dostal, okolí získalo tajemný žlutozelený nádech. Právě tady Tenten byla schopná uvěřit pohádkám o vílách, jednorožcích a dracích. Možná za to mohla magická atmosféra, možná Tentenina bujná fantazie.
Nebyla jsem tady tak dlouho. Všechno je úplně jiné! Kritickým pohledem přejela palouček, kam před lety s rodiči často chodila na piknik. Jedině odtud bylo kdysi možné zahlédnou oblohu. Nyní palouk zarůstal vysokou trávou. Mezi jejími stébly se třpytily pavučiny zdobené ranní rosou. Obloha vidět taky nebyla. Mohly za to zkroucené větve kolem rostoucích stromů.
Vydala se po zarůstající lesní cestičce, kterou nikdy předtím neviděla. Sama byla zvědavá, kam ji zavede.
Došla na zvláštní místo. Bylo zde nepřirozené, tíživé ticho, které jí způsobovalo mrazení v zádech. Ačkoliv foukal větřík, nepohnulo se ani stéblo trávy, jakoby vše bylo zamrzlé v čase. Tenten se necítila příjemně, ale něco ji donutilo zůstat tu a posadit se na mechem porostlý kámen. Teprve po chvíli si všimla prastarých kamenných ruin bez ladu umístěných všude po okolí. Vyzařovalo z nich něco tajemného.. a zlověstného. Proti své vůli se otřásla.
Náhle zafoukal obzvláště silný poryv větru a odvál jí čelenku se znakem vesnice. Tenten se vyšvihla na nohy a ještě v letu čelenku zachytila. Pevně si ji uvázala. V trávě se i navzdory mdlému světlu něco zalesklo. Popošla k tomu blíž a uviděla naprosto obyčejně vyhlížející kunai. Jemu podobných mohla vyvolat desítky. Nazlobeně jej vzala do ruky. Tělem jí projel chlad, před očima se jí udělaly mžitky. Celý svět se ponořil do tmy a Tenten se sesunula k zemi.

Pomalu otevřela oči a opatrně se posadila. Co to sakra bylo?! Zmateně se rozhlédla kolem, jako by za nečekanou ztrátu vědomí mohly okolní stromy. Kunai v její ruce byl zahřátý, jak ho dlouhou dobu svírala. Podle temné oblohy mohlo být kolem desáté večer. Byla mimo několik hodin. Vyšvihla se na nohy a bez rozmýšlení se rozběhla pryč. Bez přestávky běžela, dokud nedorazila k bráně do vesnice. Tam už si dovolila zpomalit.

První dešťové kapky dopadly na chodník, načež se strhl opravdový liják. Ulice byly liduprázdné, jak se dalo v tuto hodinu čekat. Vše bylo zahaleno pod rouškou tmy. Jen lampy sem tam osvěcovaly úzký pruh chodníku. Do ticha se ozývalo pouze čvachtání vody pod Tenteninýma nohama. Sama Tenten byla promočená, vyhládlá a ospalá. Průběh dne jí dal dost zabrat. Co by v tuto chvíli dala za obvyklou nudu. Nepomáhal jí ani pocit, že ji někdo pozoruje ze všudypřítomných stínů.
Nikdy moc nevěřila na duchy, od toho tu byl Naruto, ale zážitek s kunaiem jí nahlodával. Mohla snad za její bezvědomí nějaká nadpřirozená, vyšší moc? Nebuď hloupá! okřikla se v duchu a zabočila do jedné obzvlášť temné postranní uličky. Nerada tudy chodila za světla, natož pozdě v noci. Avšak jinudy by se domů nedostala. Za sebou uslyšela tiché kroky, které přes bubnování deště téměř nebyly slyšet. Ucítila mrazení v zádech a pokradmu se ohlédla. Několik metrů za ní stála tmavá postava. Moc detailů vidět nebylo, ale nejspíš na sobě měla plášť. Klid, holka, klid! Třeba to je nějaký vesničan! Nemusí hned jít o duchy, ty hloupá! I přes veškerou snahu o uklidnění jí srdce splašeně tlouklo, div, že se neprobilo skrz hrudník ven.
Tenten zpomalila a čekala, co záhadná postava udělá. Ta se přizpůsobila novému tempu. Udržovala mezi nimi stále stejnou vzdálenost. Zřejmě to byl nějaký šprýmař. Tenten podezírala jmenovitě Naruta nebo Leeho, že si z ní tropí žerty.
Když její trpělivost dosáhla limitu, otočila se a zavřískla:
„Hej, ty! Jak dlouho tady ještě hodláš blbnout?!“ V ruce neznámého se cosi blýsklo. Byla to katana. Nenapadlo ji nic lepšího, než zkusit útěk. Ani sama nevěděla, proč byla tak vyděšená. Sotva se otočila zpět, tvrdě narazila do dalšího chodce. Ten jen tak tak udržel balanc. Chytil ji za zápěstí, čímž jí znemožnil jakoukoli obranu. Pohlédla mu do obličeje a spatřila dvě zamračené, přízračné oči.