Minatův příběh lásky - Kap. 5

Kapitola 5.

Svítání zastihlo Minata již na nohou. Chtěl využít ranní chlad, kdy se cvičí nejlépe, k tréninku, aby se nemusel namáhat, až nastane vedro. Se zátěžemi na rukou a nohou si nejdříve zaběhal, než zamířil na jedno z cvičišť. Spatřil tam už několik ninjů, kteří měli stejný nápad jako on a trénovali.

Pustil se do cvičení taijutsu. Do figurín bušil tvrději, než bylo zapotřebí. Potřeboval ze sebe vybít zvláštní napětí, které se v něm drželo už delší dobu a tvrdá fyzická práce na to byla nejlepší. Když skončil, byl celý zpocený a zadýchaný, ale spokojený. Nyní se mohl volně nadechnout.

Rozhlédl se okolo sebe. Na cvičišti zůstal poslední. Svlékl si propocené tričko. Dotek mírného větru na rozpálené, zpocené kůži byl více než příjemný. Začínalo se dělat teplo, předzvěst dalšího horkého dne. Zakručelo mu v žaludku. Čas na snídani. S tričkem v ruce vyrazil domů, aby se umyl a najedl.

Kushina si ráno šla též zaběhat. Patřilo to mezi její oblíbené ranní činnosti. Běhávala již ve Vířivé, ale dva roky, kdy se snažila ovládnout démona v sobě, neběhala. Neměla povolené žádné vycházky. Teď se to snažila dohnat. Zrovna běžela okolo Ichiraku, když za sebou uslyšela známý hlas. Zastavila a usmála se.

„Vidím, že jsme měli stejný nápad,“ pronesl s úsměvem Takashi.
„Ahoj, Takashi. Potřebovala jsem si protáhnout tělo,“ opáčila s úsměvem.
„Minata jsi neviděla,“ zeptal se její kamarád.
„Ne, proč?“
„Taky chodívá ráno běhat, když je ve vesnici. Tak jsem si říkal, jestli jsi ho neviděla.“
„Ne, to ne. Asi zvolil jinou trasu.“
„Asi ano. Pravděpodobně okolo celé vesnice,“ pousmál se Takashi. „Minato dře víc než ostatní. Proto je taky tak dobrý.“
„Hele, Takashi, ty tu žiješ od narození, takže bys mi mohl pomoci,“ pronesla zamyšleně.
„O co jde?“ zeptal se zvědavě.

Vypověděla mu, co viděla v noci.

„To byl Minato,“ rozesmál se mladík. Vzápětí ale zvážněl. „To, co jsi viděla, Minato nazývá Deset ocasů stříbrného větru. Používá to jako meditaci, když je na tom opravdu zle.“
„A co je to? Meditace nebo bojové jutsu?“
„Asi takhle. Klan Namikaze, z něhož zbyl jediný Minato, proslul mistrným ovládáním fuutonu. Možná že Deset ocasů je bojové jutsu, ale pokud vím, Minato to v boji nikdy nepoužil. Jen mi dělá starosti, že jsi to viděla,“ pronesl chmurně a ve tváři měl ustaraný výraz. „Naposledy tohle udělal, když zemřela Kazumi.“
„Myslíš, že ta poslední mise…“ nedokončila dívka.
„Muselo se tam stát něco hrozného,“ přikývl její společník.

Zbytek trasy dokončili bez jediného slova, zabráni do svých myšlenek. Po skončení běhu se rozešli za svými povinnostmi. Takashiho čekala strážní služba u brány do vesnice a Kushina měla v plánu trénovat. Předtím však chtěla navštívit Minata a omluvit se mu. Doma jej však nenalezla, proto odešla na cvičiště u říčky, která Konohou protékala. Zabraná do tréninku si ani neuvědomila běh času a než se nadála, přikvačil večer.

Pospíšila tedy domů, kde se vykoupala a převlékla. Měla notný hlad, ale nechtělo se jí vařit. Rozhodla se tedy, že zajde do Ichiraku na rámen, který si velmi oblíbila.

Vešla do restaurace, kde již proudila živá zábava. Byla tu většina jejích známých včetně Takashiho. Objednala si a přisedla k nim ke stolu. Mluvili o všem možném a Ichirakem často otřásl výbuch bujarého smíchu.

V dobré společnosti se skvělou zábavou čas utíkal jako voda. Než se kdo nadál, stíny se protáhly a na vesnici se nenápadně snesla noc. Jak houstlo šero, kamarádi jeden za druhým odcházeli do svých domovů, kde na ně čekali jejich rodiče. Přestože byli takřka dospělí a někteří z nich se honosili hodností jounina, museli je poslouchat.

Záhy zbyla v restauraci poslední. Přesunula se k baru a objednala si ještě porci miso rámenu. Nikam nespěchala, neboť na ni nikdo nečekal. Jen pustá samota bytu a prázdné ticho. Posmutněla, jak na ni padl splín osamění. Nimrala se v jídle a ani nezaznamenala, že vešel nový host.

Minato prohledal celou Konohu i přilehlé okolí, ale Kushinu nenašel. Ani lidé, kterých se ptal, mu nebyli schopni říct, kde by se rusovláska mohla nacházet. S hledáním skončil, až když poledne dávno minulo. Zamířil tedy na své tajné místo. Vylezl do koruny košatého stromu, odkud měl krásný výhled na širé okolí. Pohodlně se usadil a přemýšlel nad tím, jak se nejlépe omluvit.

Ačkoliv se zprvu bránil tomu, aby se Kushina stala součástí jeho týmu, věděl, že s tím nic neudělá. Za to, jak se choval nepříjemně, z části mohl šok a nevíra z její podoby s Kazumi, ale také snaha o to, aby ona sama zažádala o změnu týmu. Poslední mise mu však otevřela oči. Tým, v němž nefunguje spolupráce, nemá šanci. Měl i podobnou zkušenost a nehodlal ji opakovat.

Rozhodl se. Pokusí se urovnat neshody s Kushinou jednou pro vždy. Už jen kvůli tomu, že její fyzická podoba s Kazumi, její vůle vytrvat, nevzdat se a i to, že za ním nebláznila jako ostatní holky z Konohy, ho k ní přitahovalo stejně, jako světlo lampy vábí můru. Ovšem povahově jsou jako oheň a voda. Milá a přátelská Kazumi a divoká, prudká Kushina. Ukolébán úmorným vedrem a teplým vánkem, který laskal listy stromu, kde seděl a jeho tvář, brzy usnul.

Probudil se, až když nad Konohou zapadlo slunce a vesnici zahalilo houstnoucí šero. Jeho žaludek, jenž poslední jídlo spatřil chvíli před polednem, se neodbytně přihlásil s nebývalou silou. Minato mohutně zívl a protáhl se. Snad mi Teuchi-san ještě udělá nějaký rámen.

Použil svůj Hiraishin a přenesl se do vesnice. Objevil se tři ulice od Ichiraku. Blíž značku neměl. Někdy ji tam musím umístit. S rukama v kapsách pospíchal k restauraci. Natěšený představou plné mísy jeho oblíbeného jídla nehleděl napravo nalevo.

Jen pár kroků od cíle jeho cesty jej zarazil bujarý smích a živý, přátelský rozhovor. O několik kroků ustoupil. Není to tak dlouho, co seděl ve skupině přátel a halasně se s nimi bavil. Jenže se smrtí Kazumi se všechno změnilo. Pak se stala ta druhá záležitost. Pomluvy a nedostatek informací udělaly své. A konožské dívky, které bláznily jen po něm, mu mezi ostatními hochy příliš na oblibě nepřidaly. Přátelé, jeden po druhém, odpadli, až zbyl jen ten nejvěrnější. Takashi.

Zaslechl jeho smích a rty mu zvlnil smutný úsměv. Byl rád, že se jeho přítel baví. Věděl, že kdyby teď vešel dovnitř, že ho Takashi rád uvidí, ale zkazil by celou zábavu. Akorát by se s ostatními pohádal. Takashi by se ho zastal a v tu chvíli by se s ním už nikdo nebavil.
Z rozjímání jej vytrhly hlasy loučících se zákazníků. Rychle se vrhnul za roh a tiše se vyhoupl na nízkou stříšku. Vmáčkl se do temných stínů mezi stříškou a zdí a ani nedutal. Z podniku vycházely skupinky lidí, živě se bavících mezi sebou. Některé se záhy rozpadly, jak každý zamířil ke svému domovu, jiné se držely pohromadě. To byli ti, kteří bydleli dál a měli společnou cestu. Mnozí prošli pod stříškou, na které se skrýval, aniž by měli potuchy, že nad jejich hlavami někdo je. To jsou mi ninjové.

Netrvalo dlouho a zdálo se, že je v Ichiraku prázdno. Pro jistotu vyčkal ještě několik minut, než se pohnul. Měkce seskočil ze stříšky a volným krokem vešel dovnitř. Okamžitě jej upoutala osamoceně sedící dívka u baru. Nečekal, že ji ještě dnes potká a teď na ni natrefí v jeho nejoblíbenějším podniku.

„Dobrý večer, Teuchi-san, Kushino,“ pozdravil a sedl si k opačnému konci baru, než seděla rusovláska.
„Minato-kun, je mi líto, ale zavíráme,“ pronesl ospale Teuchi. Měl za sebou dlouhý den a už se viděl v posteli.
„Teuchi-san, přeci mě nenecháte spát jít hladového,“ snažil se jej přesvědčit Minato a vrhl na mistra nudlí prosebný pohled. „Mám hlad jako vlk.“
„No tak tedy dobře. Ale jen jednu porci,“ svolil Teuchi. Minato se rozzářil. Nepůjde spát hladový.
„Tak prosím dvojitou.“
„Že jsi to ty,“ zabručel Teuchi kysele. Už se mu vážně chtělo spát, ale Minato byl jeho stálý zákazník a měl toho mladíka rád.
„Proč si nepřisedneš blíž, Minato?“ ozvala se Kushina mdlým hlasem. „Se mě bojíš, nebo nejsem dost dobrá, abys seděl vedle mě?“
„Ne, to ne,“ zavrtěl mladík hlavou. „Jen bych nerad skončil s horkým rámenem na hlavě.“
„Toho se bát opravdu nemusíš,“ pronesla sklesle dívka a hůlkami nerozhodně prohrábla jídlo před sebou. Minatovo obočí údivem vystřelilo nahoru. Co to s ní je? Normálně by už křičela. Nadechla se a vypadalo to, že chce něco říct. Rychle zvedl ruku, aby ji zarazil a předešel tak jisté hádce.
„Omlouvám se za tu poznámku. Bylo to hloupé. Nechci se hádat. Ne dneska. Chci se v klidu najíst, a když jsi tu, tak i omluvit. Moje chování k tobě bylo nepřípustné a dětinské. Opravdu se hluboce omlouvám,“ pronesl s upřímností vepsanou ve tváři a hluboce se uklonil.

Pohlédla na něj se zvláštním výrazem. S údivem si všiml očí lesknoucích se slzami. Co to s ní je? Přeci není z té omluvy tak naměkko.

„Co je s tebou?“ zeptal se pln zájmu.
„Nic. Vůbec nic,“ pronesla a rukou si protřela oči, aby se zbavila slz. „O to se nestarej. Co rameno?“
„V pořádku,“ oslnivě se usmál. „V nemocnici zrovna byla Tsunade-sama. Vyhojila ránu úplně.“
„To jsem ráda,“ pousmála se omluvně.
„Nelámej si s tím hlavu. Je to v pořádku.“

Přisedl si na stoličku vedle ní. Teuchi před něj postavil mísu s objednaným jídlem. I když se mu žaludek žádostivě ozval, ignoroval ho. Nyní měl důležitější starost. Jeho pevné rozhodnutí ukončit spory s Kushinou a spřátelit se s ní. A pokud mu k tomu dopomůže trocha zájmu a pomoci v očividně slabé chvilce, považoval vystydlý rámen za malou cenu.

„Udělal jsem něco špatně? Někdo ti ublížil,“ zeptal se starostlivě.

Zavrtěla hlavou a rty se jí roztřásly potlačovanými slzami. Vzápětí mu to došlo! Všichni odešli, jen ona tu zůstala sama. Na ostatní v jejich domovech někdo čekal, jen na ni ne! Ten pocit osamění a stesku po někom blízkém, znal.

„Stýská se ti, že? Po rodičích a přátelích z Vířivé. Proto jsi tak naměkko,“ pronesl. „Musí to být hrozné, nemít po boku nikoho skutečně blízkého.“

Pohlédla na něj, oči plné slz. „Už dost, prosím,“ vzlykla a propukla v pláč.

Tak upřímnou omluvu od něj nečekala. To ji hodně překvapilo. Možná není zase tak špatný. Přiznat svoji chybu a omluvit se, to chce charakter. A jeho slova plná účasti a pochopení pro ni byla poslední kapkou. Už nedokázala déle zadržet pláč. Zabořila mu hlavu do ramene a rozeštkala se. Smáčela mu tričko přívalem hořkých slz osamění. Nenáviděla se za to, že dala najevo slabost zrovna před ním. Nenáviděla i jeho, za to že je toho svědkem, ale byla ráda, že tu s ní je někdo, kdo ji chápe.

Ucítila jeho něžné objetí. Držel ji opatrně, jako by se bál, že ji silnější sevření rozbije. Slyšela jeho konejšivá slůvka útěchy, která šeptal. V objetí jeho paží se cítila bezpečně. Vnímala jeho vnitřní klid a sílu a čerpala z ní. Trvalo dlouho, než se uklidnila.

Zvedla hlavu a uslzenýma, zarudlýma očima na něj pohlédla. Jakmile se pohnula, pustil ji, aby jí nechal prostor, za což mu byla vděčná. Otřela si oči a popotáhla.

„Já… omlouvám se. Normálně nejsem takhle nemožná, ale když…“
„Ale když všichni odešli domů, kde na ně čeká někdo, kdo je miluje a oni jeho, přišlo ti to, při představě prázdného bytu, líto a stesk po někom blízkém byl náhle silnější než ty, viď,“ dokončil za ni.
„Jak to víš,“ vyhrkla překvapeně. Pak si vzpomněla, co jí o něm řekl Takashi.
„Několikrát jsem to už zažil,“ pronesl zamyšleně. Jeho oči se zahleděly kamsi do dáli a znepřítomněly, jak hleděl přes propast času do minulosti.
„Hele, Minato, taky se chci omluvit. Víš, za to, co jsem ti řekla. Přiznej si, že jsi mě párkrát vytočil svými řečmi a já jsem taková prudká povaha. Občas rychleji mluvím, než myslím,“ pousmála se a lehce zčervenala. „Neměla jsem právo urážet tvůj sen.“
„Takže smír,“ zeptal se s očekáváním v hlase.
„Ano,“ přikývla. Pobavilo ji, jak se celý rozzářil. Jeho oslnivý, šťastný úsměv ji potěšil. Víc, než by čekala.
„Přátelé?“ pronesl s nadějí a napřáhl k ní ruku.
„To zatím opravdu ne. Na to sis dovolil dost. Ty hrnce ti jen tak neodpustím,“ zavrtěla rozhodně hlavou.
„Chápu,“ svěsil zasmušile hlavu. „Ale jsem rád, že ti je líp.“

Sledovala ho, jak se otočil ke svému chladnoucímu jídlu. Rozlomil hůlky a chtěl se pustit do jídla. Jenže jak spěchal, levačkou narazil na okraj mísy. Snažil se ji chytit, ale pravačkou, ve které držel hůlky, ji akorát přizvedl. Ohromná mísa rámenu přistála na Kushině. Řinčení porcelánu na podlaze vytrhlo Teuchiho z dřímoty. Jinak v Ichiraku zavládlo hrobové ticho.

„Hups,“ vypadlo po chvíli ticha z Minata.
„Já… já… nechtěl. O-oprav-du jsem nechtěl,“ koktal omluvně.
„Zabiju tě, baka!“ zaječela vztekle a vyrazila pěstí. Zasáhla přesně.

Na čelisti mu explodovala rána. Sletěl z barové stoličky, která jej následovala za ohlušujícího třeskotu při dopadu. Ohromeně zíral na spoušť, co způsobil a zuřící Kushinu. Nemohlo mu uniknout, že chladnoucí polévka, která jí promáčela tričko, nyní odhalila její svůdné křivky. Zrychlil se mu dech a nedokázal se přinutit hledět jinam. Postavil se na nohy, aby se pokusil rusovlásku přesvědčit, že mísu nepřevrhl schválně. Kushina si však všimla směru jeho pohledu.

„Kam to čumíš, ty úchyle,“ vykřikla naštvaně a znovu zaútočila.

Dostal ránu na bradu takovou silou, až se mu zajiskřilo před očima a znovu se poroučel k zemi. Chytil se za hlavu, ve které mu po poslední ráně zvonilo, a pokusil se o rozpačitý úsměv.

„Panebože, ty seš takovej…“ zvolala Kushina vztekle. „Zrovna, když jsem si začínala myslet, že nejsi takovej mizera. My dva jsme spolu skončili! Na dobro!“ Vypochodovala z Ichiraku do noci.

Minato se pomalu zvedl. Trochu se mu točila hlava a bolela jej čelist od jejích úderů. Sakra, ta má páru! Ještě, že mi neudělala monokl. To bych těžko vysvětloval. Spatřil zuřivý výraz Teuchiho.

„Já to uklidím, Teuchi-san,“ pronesl s rozpačitým úsměvem.
„To bych ti taky radil,“ zavrčel majitel Ichiraku a hodil Minatovi hadr.

Netrvalo dlouho a Minato dokončil úklid. S omluvou se rozloučil a vypadl ven. Tam si dopřál dlouhý očistný nádech. To jsem to zas pohnojil! A už to vypadalo tak nadějně. Potřásl hlavou a pomalu se vydal ke svému domovu. Náhle mu zakručelo v břiše tak hlasitě, až se lekl.

„A k tomu všemu jdu spát hladový,“ zabručel otráveně.