Ano Ko no Inochi - kap. 13: „Ty prostě zemřeš!“

POZOR! Spoiler!

Sasuke
Yū
Sai

Sasuke zdrceně seděl na zemi u své postele, jako tomu bývávalo kdysi.
Yū… zase si nadobro zmizela? Uvidím tě vůbec ještě někdy? Asi ne. Opět jsem ti nebyl schopen říct to, co jsem chtěl… tak jsem se bál, že jen co bych to řekl, zmizela bys, ale teď jsi zmizela, aniž bych něco z toho vyslovil. Snad budeš mít aspoň pokojný život…
„Ignoruješ mě, jo?“ houkla mu přes rameno Yū, která u něj celou dobu nevidinně stála, „Co kdybych se svlékla? Zpozorněl bys, co?! Ts! Tohle ti nedaruju!“ dupla si nožičkou a k tomu ještě protestantně zavrčela, než se otočila ke dveřím a vyšla z pokoje pryč. Dveřmi při svém odchodu pořádně bouchla. Sasuke v tu chvíli vylekaně povyskočil.
„Co to bylo?“ pronesl tiše a díval se z jednoho konce místnosti na druhý. Pokoj byl liduprázdný. Byly to tyhle dveře, vím to… Průvan?
Otočil se za sebe, kde se nacházelo normálně okno. To bylo otevřené.
Ah… nejspíš jsem nedovřel pořádně dveře… Ona se už asi nevrátí, tak bych měl přestat s tou nadějí, že to byla ona… Moc jsem si zvykl, že tu se mnou byla, že jsem… eh, co tohle je? Tázal se sám sebe, když nechtěně zadrhl o svou kapsu. Sáhnul pro obsah a opět mu v rukou ulpěl onen svitek z nemocnice.
Nebo možná…
„Možná bych mohl zkusit odepsat,“ pronesl zamyšleně nahlas, načež se začal ze země zvedat. Při chůzi ke stolku nahodil vážný výraz a svitek ve své dlani pevně a odhodlaně stiskl.
Jakmile stanul u vybraného nábytku, otevřel boční šuple a vytáhl odtamtud jeden prázdný svitek, který následně položil do půli stolu, k němuž se posadil. Vzal do rukou pero a s přestávkami, kdy se zadíval zamyšleně do stropu a konec pera měl zabodnutý pod dolním rtem, to po chvíli dopsal. Nakonec pečlivě svitek zavázal.
Pak se ještě ohlédl po svém pokoji, zda jej třeba někdo nesleduje z oněch nejtemnějších koutů, načež se hryzl do palce a zvolal prosté: „Kuchiyose no Jutsu!“. Pokoj zahalila kouřová clona, ze které nechvíli poté vylezla bílá kočka.
„Á, Sasuke-sama,“ promluvila a začala máchat ocáskem sem a tam.
„Dokázala bys odnést tohle tomu, kdo napsal tohle?“ zeptal se a k jejímu drobnému čumáčku nastavil onen obdržený svitek. Číča to očmuchávala nějakou dobu, než se posadila s opět rozdivočelým ocáskem, načež se počala promluvit.
„Myslím, že ano. Nejsem sice pes-nyan, ale ten pach je vážně osobitý, že bych jej určitě nepřehlédla. Možná to ale bude chvíli trvat, než tu osobu najdu,“ oznámila.
„Takže bys mi pomohla, Kyon?“
„Ano, Sasuke-sama. Ale musíte vyřídit své matce, ať mě nepřivolává, dokud vám nedám znamení, že jsem zpět, rozumíme si?“ kladla své ne moc těžké podmínky. Sasuke pouze cuknul svým levým koutkem do úsměvu, když jí kýval na souhlas.
„Tak tedy mi dejte ten svitek, ať jej můžu předat-nyan,“ dodala.
„Jasně, jasně,“ přitakal a ujal se číče zavazovat kolem krku svitek, jenž právě dopsal.
„Nuže… itekimasu,*“ rozloučila se, když skočila na parapet otevřeného okna a už se chystala k seskoku. Sasuke kývl na pozdrav a Kyon se vydala okamžitě na cestu.
Mladý Uchiha se poté jen opět posadil na zem vedle své postele.
Bylo to určené mě. Proč mi teď vlastně někdo napsal? Opět za to může Yūin návrat nebo…? Zvlášť, když to vážně vypadalo jako její písmo… Nechápu to.

Yū si to mezitím pochodovala Konohou se zamyšleným, ale zároveň i hodně zamračeným pohledem a při chůzi si podpírala bradu rukou, což tomu dávalo ten pravý myšlenkový efekt.
Tak… čí smrt by ho nejvíce zasáhla? Tak moc, že by mě zase chtěl vidět…? Itachi! Ne… kdybych ublížila jemu, proklel by mě a už nikdy nechtěl vidět. Ale proč vlastně chci, aby mě viděl? Není to takhle lepší? Nějaká moje část si prostě nechce připustit, že jí Sasuke už nechce vidět… chce to tak nějak odčinit a získat zpět jeho přízeň… proč? Ah, to ta láska, chápu.
Ale při válce musí prostě city stranou, takže na to musím přestat myslet. Zůstanu u svého poslání a nebudu se jím zabývat, aspoň ne teď. Poté se jen někam rozeběhla.

Zastavila se až před nemocnicí, kam následně i vstoupila. Prošla nevidinně přes chodby, vystoupala i některé schody, dokud nerozhrnula jedny dveře. Obyvatel onoho pokoje se při tom zvuku instinktivně otočil.
„To snad… sním?“ opáčil, když se jeho zrak zastavil na dívce.
„Vidíš mě?“ tázala se zmateně.
„J-Jistě… proč se tak hloupě ptáš? Neměl bych?“
„Ne. Jsem mrtvá… něco jako duch,“ vysvětlila a mladík, sedící na posteli, se zarazil.
„Aha… Měl jsem pocit, že si nezemřela, ale Sasuke mi do hlavy cpal opak.“
„Měl pravdu, bráško. Pamatuješ si na to, jak jsme byli malí a Ino se ptala, jak moc jí má Sasuke rád? …Skrytě ve větách, samozřejmě.“
„Eh, jo… matně. Proč?“ nechápal Sai.
„Tehdy se to stalo. Jakmile jí nevědomky odmítnul, tak utekla a já za ní běžela. Koutkem oka jsem pak viděla, jak běžíte i vy. Než jsem se ale stihla otočit zase čelem vpřed, zakopla jsem o kámen. Když jsem chtěla vyrovnat balanc, špatně jsem došlápla a trochu si vyvrkla kotník, takže jsem se neudržela na nohou. Pak už si jen pamatuju, jak padám ze srázu.“
Sai na ni vykuleně civěl. Cože? Fakt? To se… stalo? Ne. Nepamatuju si to! Proč si to nepamatuju?!
Poté se jen vykuleně chytil za hlavu a zděšeně zíral před sebe.
Co se tehdy stalo? Viděl jsem to? Jestli jo, tak bych pochopil, proč jsem to zapomněl… určitě bych si nechtěl pamatovat, jak se dívám, jak moje sestra umírá.
„Víš,“ začala opět mluvit. Sai stále byl zabraný do své mysli, „Utopila jsem se… To mi tam řekli. A víš ještě co? Nemusela jsem zemřít!“
He? Černovlasý mladík náhle zbystřil a zadíval se překvapeně na Yū.
„Co? Jak to myslíš? Co?“
„Kdybyste tam nestáli, jak přikovaní a nečuměli, jak chcípám, mohli jste mě z té vody vytáhnout! Nebyla jsem ještě mrtvá, ale pomalu jsem umírala! To vy jste zavinili mojí smrt!“
„Ale… nijak. Kdybych tehdy byla opatrnější…“ opáčila nahlas milým tónem.
Tse… Proč to říkám? Jen mu vylič, za co může! Vmést mu to pěkně do obličeje! Tu vinu hodit na jeho bedra! Dělej, proč to neřekneš nahlas?! Kruci! Mrcho jedna, jak se opovažuješ přebírat kontrolu?! Jen se začneš probírat, tak mi kradeš kontrolu nad hlasem. Tse! Nevím, o co se teď vlastně snažíš?! Myslíš, že mu chci zase provrtat hrudník? Už jednou můj útok přežil, znovu bych ho nenapadla! Když se z toho dostane, přežije, a když ne, tak prostě zemře… takový jsou pravidla.
„A…Ai-tane,“ hlesla Yū téměř přiškrceně.
Ty mrcho! Kam si myslíš, že lezeš?! Fajn, jak chceš! Tebe se zbavím jako první! Eh… teda druhé, přeci jen ten Inuzuka už natáhl bačkory. Promiň, sebral ti prvenství!
„Co? Co se děje, Yū?“ nechápal Sai a když viděl, jak se dívka drží za krk a zuřivě přidržuje své oči semknuté, vyděsil se.
„Yū? Co je? Nemůžeš dýchat?“ vyjel zhrozeně a černovláska konečně pootevřela bolestně aspoň levé oko. Barva jejího oka se stále měnila, v jednu chvíli byla hrozivě rudá, v druhé růžová. Dívka do toho ještě pootevřela koutek levého rtu, odkud jí následně vytekl pramínek karmínové krve.
„Sakra! Co to je? Co se s tebou do háje děje?! Můžou duchové vůbec krvácet? Chikushou!** Řekni mi, co mám udělat?!“ začal Sai jančit a pomalu se zvedat z postele. Yū v tu chvíli vykulila obě oči.
„Ne! Nevstávej!“ křikla a jednu ruku dala protestantně před sebe, když v tom jí opět rychle vrazila okolo svého krku.
Nepřemůžeš mě! I když se snažíš. Přivlastnila sis hlas, ale tohle tělo je pořád moje! Zabiju tě! Tohle tělo může ovládat jen jedna z nás! A hádej, kdo to bude.
Sai se po jejím výkřiku zastavil. Seděl přesně na kraji postele, jak se předtím snažil zvednout.
Co mám dělat? Chci jí pomoct, ale jak? Prosila mě, ať se nehnu, tak co mám teda udělat? Nechci koukat, jak jí něco ubližuje… Už ne.
Zemřeš! Já ti říkám, že tě zabiju! Tak s tím prostě nebojuj!
V tu chvíli si Yū prorazila jedním nehtem hrdlo. Docela značnou dobu jí před uškrcením sebe sama bránil onen pevný obojek, co na krku nosívala, ale proti zuřivě tlačícímu nehtu na holou kůži nad oním doplňkem to už nepomohlo. Netrvalo dlouho, než byl její krk, obojek i šaty, prosáklý téměř skrz naskrz krví.

____________________
* Odcházím.
** Sakra!