Prokletý kunai 04

„Tak, to je snad vše, co potřebuješ vědět. Ráda bych tu s tebou klábosila dál, ale musím jít.“ Tenten za ní hleděla se směsicí zmatku a nenávisti. Chtěla se za ní vydat, nějak ji zastavit, ale mihla se kolem ní zelená šmouha, pevně jí stiskla předloktí a nadlidskou rychlostí ji vláčela za sebou. Tenten rozeznala černé vlasy a zelený přiléhavý úbor.
„Gai-sensei? Co se děje?“
„Čas kvapí, Tenten! Hokage-sama nás volá,“ dostalo se jí odpovědi. Dál se na nic raději nevyptávala.

Před budovou Hokage stály dvě osoby. Jedna se ležérně opírala o zábradlí, druhá neúnavně dělala kliky. Samozřejmě, že to byli zbylí členové týmu Gai.
„Konečně,“ zamumlal Neji a napřímil se. Sensei s Tenten právě doběhli.
„Můžeme?“ zeptal se Maito Gai.
„Dvě stě osmdesát tři… ještě ne… dvě stě osmdesát čtyři… musím udělat… dvě stě osmdesát pět… pět set kliků, sensei!“
„Výborně Lee! To je můj student! Ale Tsunade-sama nepočká. Jak to jen udělat?“
„Tak co kdybychom my tři šli za Hokage a Lee tady mezitím dělal kliky?“ navrhla Tenten, kterou jejich chování unavovalo.
„Výborný nápad! To je moje studentka!“

„Shizune! Kde je zase ten papír?!“ Tsunade namátkově šmátrala ve stozích na svém stole. Shizune ukončila její trápení, když jí podala hledaný list obsahující informace k misi. Dala jen Gaiovi, ten ho jen zběžně přelétl očima.
„Je to mise typu A. Musíte najít a zneškodnit skupinu nukeninů, která napadá obchodníky a drancuje vesnice. Údajně by se měli pohybovat poblíž hranic se zemí Zvuku, se kterou zrovna nejlepší vztahy nemáme, proto hranice za žádných okolností nepřekračujte,“ doplňovala jejich informace tmavovláska, zatímco Pátá znuděně prstem přejížděla po okraji sklenice naplněné čirou tekutinou.

Pohybovali se tiše jako stíny vysoko v korunách stromů v předem dané formaci. Neji je vedl pomocí Byakuganu, Gai s Leem se mu lepili na paty celí nedočkaví z nadcházejícího souboje, Tenten skupinu uzavírala a kryla jim záda. Pohyb čtveřice dokazovalo jen občasné zapraskání větví pod jejich nohama.
„Blížíme se k nim,“ ohlásil Neji a zvolnil tempo. Nebylo by rozumné, kdyby se jen tak vrhli přímo do středu nepřátel. Seskočili na zem a utvořili kroužek.
„Neji, kolik jich je?“ zajímal se Lee.
„Patnáct. Ne, počkat. Pět jich je mimo hlavní skupinu, asi hlídka. Takže dvacet.“
„To pro nás není zrovna nejlepší…“
„Tenten, se silou mládí překonáme každou překážku, porazíme každého nepřítele, vyhrajeme každou-“
„Dali se do pohybu. Míří na sever,“ přerušil Leeho monolog Nejiho ostrý hlas.
„Dobrá. Zatím je budeme jen sledovat,“ rozhodl po chvíli přemýšlení Gai. Znovu vyrazili.

„Až dám signál, vyrazíme,“ zašeptal Gai. Jeho tři svěřenci napnuli svaly připraveni kdykoliv zaútočit.
„Teď!“ Všichni čtyři vyrazili z úkrytu rychlostí světla. Moment překvapení sehrál své. Pár nukeninů bylo mrtvých dřív, než se stačili sesbírat ze země, kde si užívali odpolední odpočinek.
Obě zelené šelmy řádily jako živelná pohroma, zanechávajíc za sebou pouze spoušť.
Neji čelící přesile pět na jednoho odrovnával protivníky se svou typickou elegancí.
Tenten se chopila svého svitku a vrhala zbraně s dokonalou přesností. Jeden z nukeninů, chlap jako hora s výrazem rozběsněného zvířete, se na ni vrhnul. Až s komickou lehkostí se jeho výpadu vyhnula. Byla rychlá a mrštná, což se jí v nejednom boji vyplatilo. Hromotluk nakonec skončil s desítkami kunaiů, shurikenů a vrhacích jehlic zabodnutými po těle.

Boj netrval dlouho. Z původní dvacetičlenné skupiny zůstalo naživu jen pár třesoucích se ninjů. Tenten se s vítězoslavným výrazem blížila k jednomu z nich. Ten se nejspíš snažil zachovat si poslední zbytky hrdosti a nevzdat se bez boje, proto udělal několik pečetí. Jejím směrem se hnala ohnivá střela. Chtěla udělat dojem a střele dramaticky vyhnout na poslední chvíli, jenže nepočítala s nečekaným zvratem událostí.
Ve chvíli, kdy se chystala k úskoku, se po jejím boku zjevil přízrak. Plynulým krokem rusovláska překonala vzdálenost mezi nimi. Vypadala, že chce skrze Tenten jen projít, jako to duchové dělávají, ale sotva se dotkly, přízrak zmizel.
Tenten neměla čas se tím zabývat. Střela u ní byla tak blízko, že cítila její žár. Chtěla se pohnout, ale nemohla. Byla vězněm ve vlastním těle. Žilami jí prostupoval štiplavý chlad. Cítila se, jako by jí zamrzla snad každičká kapka krve. Dokonce ani horko z přibližující se ohnivé techniky nedokázalo nesnesitelný chlad přebít.
Chtěla alespoň vykřiknout, ale ani to jí nebylo dopřáno, ústa jí stejně jako zbytek odmítala poslechnout. Byla naprosto bezbranná, odsouzená sledovat, jak se vzdálenost mezi ní a ohněm zkracuje.
Říká se, že těsně před smrtí se člověku před očima promítne celý život. Podle Tenten to byla lež, protože ona tohle neviděla. Vlastně neviděla už vůbec nic. Kolem byla jen temnota, která neměla začátku ani konce. Netušila, co se děje, cítila jen úzkost pramenící z nevědomosti a zlost vůči přízraku.
Tiše proplouvala tmou, ve které se zvolna začaly objevovat nezřetelné věci.
Zprvu je nedokázala rozpoznat, avšak jakmile nabraly na zřetelnosti, poznala v nich své vzpomínky. Budova Hokage, Bojující Lee, bezvládně ležící Ino, Neji stojící naproti ní, kunai v trávě… Vše bylo přeházené a chaotické.
Po čase zmizely vzpomínky a stejně tak tma. Tenten se ponořila do ještě hlubšího bezvědomí.

Neochotně otevřela bolavé oči. Všude kolem bylo oslepující světlo a ona ležela na něčem měkkém. Jsem mrtvá, pomyslela si zdrceně.