Rozhodnout se Kap. 1.

Povídka je dokončená!

Už nemůžu dál, nejde to, nemám dost sil. Padla na kolena, jen dýchat nesnesitelně bolelo. No ták, vzchop se. Musím, musím, kvůli mámě a tátovi, co všechno pro něj udělali, zemřeli. Zadívala se do svého náručí, její malý bratr v něm ležel. Alespoň musím dojít do té uličky. Byla od ní vzdálená nejmíň deset metrů. Rukou na níž se stále držela krev, se opřela o tu hnusnou prašnou cestu, na které tak přemoženě klečela. Sesbírala svou poslední vůli bojovat a ubývající síly.
Dokázala to, zvládla se tam doplazit. Na další krok však nenašla ani vůli, všechno se vytrácelo tak rychle, až tomu sama nevěřila. Tady nás nějakou chvíli nenajdou. Jsi v bezpečí. Pohladila jej po čele a nepřestávala se na něj usmívat, i po tom všem, to bylo štěstí.
I když chtěla zůstat vzhůru, nepovedlo se jí to. Oční víčka byla příliš těžká a vypjetí celého dne velké, její hlava se sklonila ke straně a nerušeně oddechovala. Dítě ji napodobilo, bylo příliš unavené na to, aby propuklo v pláč.

Dívka se probudila až k ránu. Dopadalo sem již světlo brzkých paprsků, částečně ji oslnilo. Rychlým cuknutím procitl i její bratr. Začal po svých narůžovělých tvářích koulet slzy.
„Ššš..." konejšila jej, „Omlouvám se. Musíš mít hlad, že?"
Tady jsem dobře krytá, ale když vyjdu, určitě tam budou. Nemůžu ho nechat umřít takovýmto způsobem. Je tak maličký, bez jídla dlouho nepřežije. Rozhlédla se kolem sebe, byla v jedné malé vesničce daleko od Konohy. Neměla skoro žádné peníze, jen něco málo jenů po kapsách. Společně s ním mě poznají. Mohla bych přes sebe přehodit kapuci a nenápadně proklouznout, ale... Zahoupala se svýma rukama. Stále plačící chlapeček se pomalu uklidňoval. Pevně ho přitiskla k sobě a dala mu pusu na tvář. Ne, nemůžu tě tady jen tak nechat...
Nakonec se přece jen rozhodla skrýt bratra a zařídit jim něco pro další přežití. Doufala, že když dojde na náměstí, bude tam nějaký obchod a ona bude hned zpět. Malý uzlík položila za květináč, který tu měl být nejspíš jako dekorační doplněk a rychle se rozběhla. Její poslední pohled byl velmi lítostný.
Dítě se znovu rozplakalo, neboť už necítilo teplo držících rukou, to ale byla pryč, kdyby jej slyšela, určitě by se vrátila.

***

„Kde může ta č*za být? Nemohla se nám tak snadno ztratit druhá jednotka šla hlídat brány vesnice, takže nemohla zdrhnout, musí být někde ukrytá..." řekl naštvaně jeden pronásledovatel z Oblačné. Nebavilo ho to, nějakou tu hodiny již byl na nohou a těšil se, až bude mít tohle vše za sebou.
„Měli bychom si pospíšit, než ji najde někdo z Konohy a vrátí se i s ochranou," konstatoval jeho společník se stejnými pocity, které však nebyly vysloveny.
„Kvůli jednomu prckovi takovej povyk a nikdo nám ani neřekl, proč je tak důležitej k chycení," dodal ještě po chvíli.

Přeskočili dalších pět střech, když uslyšeli podezřelý zvuk, okamžitě se vydali za ním. Bylo pravděpodobné, že to bylo to, co hledali.
„Trefa do černého," zaradoval se, když spatřil bílou zavinovačku. Jakási záchrana od dalšího plahočení se za neznámým cílem.
„Je to určitě on? Vždyť tu nikdo nikde není. Ona ho tu nechala?"
„Prý je jí tak nějak patnáct, určitě nezkušená a hloupá. Nedokáže ani ochránit svou vlastní krev. Je to určitě on, máme to ale štěstí, že my Skrytá Oblačná jsme ho našli jako první ze všech pěti vesnic. Popadni ho a počíháme si na ni. Mám takový pocit, že se vrátí..." Jak si řekli, tak udělali.
Nečekali ani pět minut, když se sem přiřítila rudovláska, na kterou se ta těšili. Ani se nestihla podívat a schytala přímou ránu do hlavy něčí nohou. Shinobi si svou nohu obalil kamennou technikou, úder byl velmi silný. Skácela se k zemi a zůstala tak. Mladý a nedbalý ninja si ani nezkontroloval, jestli stále dýchá a uháněl za svým nadřízeným.

***

Našli ji až odpoledne a odnesli do místní nemocnice. Byla však velmi prostá a neměla vhodné podmínky po stav dívky. Proto okamžitě nechali poslat posla do Konohy. Po pár hodinách si ji vyzvedli a přepravili. Doma na ni čekal lékařský tým, který doplnil mezery ve zprávě. Díky kopu na hlavu jí přivodili neznámí koma.

Ještě téhož večera se Tsunade objevila před kanceláří Třetího. Po pobídnutí vešla.
„Dobrý večer sensei, nesu vám zprávu o té chudince," řekla a položila stoh papíru před starce. Ten je zamyšleně přelétl očima.
„Koma, to nám k tomu moc neřekne. Vesničané ho nenašli? Neví se, kdo to byl? Jaktože tam naše jednotky nebyly včas?" zahrnul ji otázkami.
„Ne, obyvatelé našli jenom ji. Bylo tam spoustu shinobi různé národnosti. Tým netušil jaká je její přesná poloha, bohužel," změnila téma, „Kdy bude pohřeb jejich rodičů?"
Truchlila již celá Konoha, zpráva o jejich smrti se nesla jako vlna. Byl to šok pro všechny a nebylo člověka, kterého by se to aspoň trochu nedotklo.

„Nejspíš za týden," řekl Hokage, v jehož hlase byla nepřímá nostalgie. Sám tomu nemohl uvěřit, jeho nástupce byl mrtvý. Tak nepředstavitelná myšlenka, on ho přežil a to by neměl.
„Oni se pro nás obětovali a my ani nedokážeme ochránit jejich děti. Co myslíte sensei, bude ten chlapec naživu?"
„Nevím, bylo by to ale hrozné, to že žil pouhé dva dny. Nemohu mu dávat moc velké naděje," zakroutil hlavou.
„Probudí se Kaira?" znal její tuhý kořínek, chtěl to však slyšet od jeho žačky.
„Nebudeme ji odpoutávat od přístrojů, to je jediné, co můžeme dělat." Její situaci jako hlavní medik znala, ale nebyly to žádné záporné zprávy a už vůbec ne kladné.
„Dobrá můžeš jít, ale chci pravidelné zprávy!" bral to jako samozřejmost, avšak to radši připomněl.
„Hai, sensei," souhlasila a odešla.

Je v komatu a jediný, kdo jí zbyl z rodiny je pryč. Chudák holka, jestli se někdy vrátí mezi nás, bude si to hrozně vyčítat. Vždyť to ona ho dostala na starost, byla to poslední vůle jejích rodičů. „Starej se o svého bratra a ochraňuj ho, my už nemůžeme, máme tě rádi Kairo," ano, nějak takto to Minato řekl, podíval se na Kushinu a vydal se na dalekou cestu. Tsunade ztekla po tváři slza. Nebyli to její nejbližší přátelé, ale i přesto... Musela do sebe kopnout jeden doušek saké. Tak dobří shinobi a jak dopadli, jestli oni zemřeli, kdo pak z nás má žít?

**********************************************************************

„Už vidím brány Oblačné, konečně doma, po tom nahánění té holky," řekl ninja poté, co se rozhlédl.
„Ale málem nám zdrhla, že?" neodpustil si.
„Pche, stejně jsme úspěšně dokončili misi, tak si myslím, že už na tom nesejde, když je tuhá," ušklíbl se, „Pojď, jdeme toho prcka zanést Raikagemu."
Trošku víc zabrali a už stáli před jeho kanceláří. Na vyzvání nesměle vstoupili. Jakmile je Raikage spatřil, stoupl a vzpřímil se. Nadšení zatím skrýval.

„To je on?" zeptal se.
„Hai, Raikage-sama," odpověděli sborově.
„Jsem rád, že jsme ho získali zrovna my, když po něm šly všechny vesnice. Viděl vás tam někdo? Identifikovali vás?" naprosto jasně očekával bezproblémový průběh mise, jinak by se vše zkomplikovalo.
„Ne, byli jsme velmi opatrní. Ta holka, co ho sebrala, se najednou zastavila v jedné vesnici. Tam jsme ho našli a ji zabili," vypověděl ve zkratce.
„Aha, tak dobrá. Misi jste splnili, akorát, to dítě vezměte do nemocnice a zavolejte sem..."

Poznámky: 

Áh... gratuluji dočetli jste tu hrůzu až do konce a za to vám strašně moc děkuji. Kdo se podíval, tak se určitě dočetl, že mám kategorii Nováček, ano tohle je má úplně první zveřejněná povídka. Naprosto nevím, co mám čekat, sama si to nedokážu ohodnotit, proto moc moc prosím zanechte hodnocení a komentář (i ty, který jen čteš a nedáváš na tyhle prosby nějaký zřetel, bohužel sama se mezi ně počítám, ale moc moc o to prosím ). Upřímně mi napište, jestli si to zaslouží pokračování, beru jakoukoli formu kritiky. Dopředu se omlouvám za chyby v textu a ještě jednou děkuji

Něco jiného...

Nikdy bych neřekla jaký problém budu mít s nadpisem. Vím, že tento je dost chabý, ale chtěla jsem, aby říkal něco o budoucnosti příběhu, tak mě prozatím nenapadlo nic lepšího (určitě si to budu potom vyčítat, že mě lepší název nenapadl hned, ale takhle bych čekala do aleluja ). Sama se pokládám za člověka, který hrozně rád píše příběhy. Miluji rodinku MinaKushiNaru. Tak doufám že zase něco vylívajícího si mé srdíčko budu moci napsat v poznámkách dalšího dílu Jinak děkuji Konoze.cz, že nám umožňuje si tu pomalu dělat, co chceme a volně projevovat své názory. Moc lidí za dveřmi této stránky nás totiž nechápe :)