Minatův příběh lásky - Kap. 8

Kapitola 8.

Přesunuli se o několik kilometrů západně. Vzhledem k okolnostem se rozhodli nepoužít frekventovaného průsmyku, ale přejít hory jinudy. Byli shinobi a za pomoci chakry dokázali zdolat i kolmou stěnu bez chytů a stupů. Čekal je však náročný výstup, proto se rozhodli, že si den dva odpočinou, než se jejich zranění zahojí.

Když odcházeli z bojiště, Jiraiya nesl Kushinu v náručí, jelikož nebyla schopna se na zraněnou nohu postavit. Trochu ji mrzelo, ač si sama nedokázala vysvětlit proč, že ji nenese Minato. Záhy našli příhodné místo v dolíku chráněném z jedné strany nevysokou skálou a z ostatních mohutnými stromy. Pod skálou dokonce vyvěral pramen.

Po krátké poradě rozdělali malý, nenápadný oheň. Jiraiya z kůry stromů vyrobil několik pohárků, takže si dokonce mohli uvařit výživnou polévku. Po jídle si rozdělili hlídky. První Jiraiya, pak Takashi, nakonec Minato. Kushinu vynechali, právě kvůli jejímu zranění, což ji mrzelo. Cítila se k nepotřebě. Pitomej úlomek.

Ti, kteří nemuseli na hlídku, brzy usnuli. Kushina nemohla spát. Rány ji svědily a pálily, jak se hojily. Zítra už bude docela v pořádku. Být jinchuurikim mělo něco do sebe. Vliv Kyuubiho chakry na její tělo byl ohromující. Většina zranění se vyhojila přes noc.

Seděla opřená o kmen stromu a hleděla na blankytnou oblohu. Na západní straně se objevily první červánky. Neustále přemýšlela nad dnešním bojem. Nebýt Minatovi techniky, nejspíš bychom nevyvázli. Nebo notně pošramoceni.

Nyní se však cítila v bezpečí. Jiraiya jistě seděl někde v koruně nějakého stromu v okolí a střežil pokojný spánek svých studentů. Všude panoval klid a mír. Jen v listí na druhém konci dolíku šramotila myš a lesem se neslo halasné štěbetání ptáků, oznamují konec dne.

Pozorovala své tiše oddechující společníky. Zvláště blonďatý shinobi neustále přitahoval její pohled. Teď, když spí, vypadá tak nevinně, uvolněně. Těžké uvěřit, že zabil tolik lidí. A jak vypadal v boji. Nebezpečně. Mužně. Někoho podobného ještě nepotkala. Kdyby to nebyl takovej hlupák, mohla bych ho mít i ráda. Její myšlenky však neustále útočily na jednu věc. Zachránil mi život. Dvakrát!V druhém případu skočil do cesty technice, která by ji zabila. A on se přede mě vrhl bez rozmýšlení. Proč? Jeho vysvětlení, že jsou tým, ji příliš neuspokojovalo.

Myška hledající v loňském listí něco na zub se konečně objevila na povrchu. Kushina se usmála. Vypadá tak hezky. Malé štíhlé tělíčko pokryté šedorudou srstí, korálkově černé oči a bystrý čenich neustále zkoumající okolí. Dívku pozorovat myš pobíhající sem a tam bavilo. Najednou se přistihla, že už na něj opět zírá. Jak je to možné? Vždyť jsem pozorovala tu myš!

Zavrtěla hlavou a odvrátila se od svých společníků. Zachumlala se do spacáku a záhy usnula. Vypětí a námaha dnešního dne vykonaly své.

Ráno je přivítalo do krásného dne. Vzduch příjemně voněl a ptáci štěbetali jako o závod. Konožští shinobi se rozhodli, že zde stráví ještě jeden den, aby nabrali sílu před náročným přechodem horského hřebene.

V okolí rozmístili několik pastí, aby zvýšili bezpečnost místa, kde odpočívali. Přesto se pravidelně střídali na hlídkách. Poklidné ubíhání času trávili opravami šatů potrhaných z boje, úpravou a vylepšováním své výstroje a zbraní. Dalším ukrácením času se pro ně stalo vyprávění. Mluvili o všem možném, vykládali si veselé historky z misí a často se smáli. Dodržovali však přísné pravidlo. Ticho! Snažili se dělat co nejmenší hluk, proto i rozhovory a smích byly tlumené.

Konečně nastal večer. Takashi se odebral na hlídku a ostatní se uložili ke spánku. Jiraiya a Minato již spokojeně oddechovali, ale Kushina stále nemohla zabrat. Potichu se vyplížila ze spacáku, a ač věděla, že by neměla, šla se projít. Ušla jen pár kroků, když jí nad hlavou ozval tázavý hlas.

„Kushino, kam jdeš?“ zasyčel Takashi.
„Jdu se kousek projít,“ zdvihla pohled do temné koruny stromu nad sebou. „Nemůžu spát.“
„Tak dobře, ale nechoď nikam daleko a jen na chvíli,“ neochotně svolil hlídkující mladík.
„Jasný, neboj,“ zářivě se usmála a pokračovala dál.

Kráčela po břehu malého potoka a zhluboka vdechovala vůni nočního lesa. Cítila se spokojená a v bezpečí. Nikde ani náznak nějaké hrozby a noční les byl tak krásný, tak tajemný. Vyšel stříbrně planoucí úplněk a trochu prosvětlil temný les. Konečně se půjde trochu líp.

Doposud postupovala jen velmi zvolna, neboť se musela soustředit na cestu, aby náhodou nešlápla na suchou větev. Ta by ji svým praskotem mohla prozradit. Po chvíli narazila na krásné místo. Potok zde tvořil několik metrů vysoký vodopád. Tůň pod ním nebyla velká, ale lemovaná oblými kameny a skrytá hustými křovisky. Že bych se vykoupala? Nic nespraví náladu jako noční koupel. Rychle se rozhlédla po okolí. Když nezjistila nic podezřelého, svlékla se, vešla do tůně.

Minato se probudil a zeširoka zívl. S bručením vylezl ze spacáku, natáhl si boty a poodešel o kus dál mezi stromy, aby si ulevil. Sotva skončil potřebu, přestalo se mu chtít spát. Dokázal usnout takřka na povel, i když se mu nechtělo, ale noční les volal. Vyhoupl se do koruny stromu a opustil tábor. Na jednom místě, odkud měl dobrý výhled na okolí, se usadil a pozoroval statného jelena na noční pastvě. Jenže zde nevydržel dlouho. Něco jej nutilo k pohybu.

Tiše jako stín seskočil ze své pozorovatelny. Neslyšně se plížil nočním lesem. Ten byl tichý a temný, pouze měsíc v úplňku zjemňoval inkoustovou čerň noci. Mírný vánek začal ševelit v listí.

Zhluboka se nadechl chladného a voňavého vzduchu a vydechl s blaženým výrazem ve tváři. Stíny noci, kdy se mohl nepozorován plížit k nepříteli, byly pro něj jako stvořené.

Záhy šumění listí přehlušilo šumění a klokotání vody. Brzy narazil na pás vrbového a lískového houští. Opatrně se jím proplížil, dávaje přitom pozor na to, aby pod ním žádná z uschlých větévek, kterých tu bylo nepočítaně, nezapraskala. Netrvalo dlouho a rozprostřel se před ním nádherný výjev.

Hleděl na malou mýtinu, sevřenou ze všech stran temným lesem. Vpravo od něj se půda zvedala, tvořila terénní vlnu, z níž jako strážce čněla vysoká skála, po které spadal vodopád, který se dole tříštil za neustálého šumění. Pod ním se rozprostírala nevelká tůň, z větší části obklopena kamením, o které se rozbíjely vlnky. Jediné místo, kde kamení nebylo, bylo tam, kde se táhl pás vrb a lísek, kde se skrýval.

Vodu měl sotva pár centimetrů od nohou. Z tůně, téměř na konci mýtiny vytékala živá bystřina, jež si prozpěvovala svoji píseň o kamenech, rybách a dálce. Celou mýtinu zaléval měsíc a dodával jí mytický a tajemný nádech, až se tajil dech.

Minato to celé sledoval s těžko skrývaným nadšením. Na mýtinu vešla dívka, na břehu ze sebe shodila šaty a vkročila do tůně. Zpočátku jí voda laskala kotníky a štíhlá, krásně tvarovaná lýtka, ale záhy dívka stála na hladině. Podíval se pozorně. Tou dívka byla Kushina!

Vytřeštil oči a jeho srdce vynechalo jeden dva údery. Z úst mu téměř vylétl výkřik překvapení, ale včas se opanoval a zůstal z ticha. Tvář mu zalil krvavě rudý ruměnec, když ji spatřil jen v rouše Evině. Jestli mě tu načape, tak mi zabije!

Rusovlasá dívka došla klidným pomalým krokem do středu tůně a pak se pomalu roztančila. Otáčela se na místě, prohýbala se v zádech a ruce se okolo ní pohybovaly v dokonalých plavných křivkách a obloucích, jak tančila na hudbu, kterou mohla slyšet jedině ona.

Z pod nohou jí stoupaly drobné krůpěje vody, vznášely se okolo ní, spojovaly se s vodní tříští stoupající z vodopádu a křišťálově zářily ve svitu měsíce.

Minatovi se nad tou podívanou tajil dech. Z dívčiných prstů vycházela chakra a jak se ruce pohybovaly, zanechávala ve vzduchu stříbřitě modré stopy, které ještě umocňovaly podívanou, jež poskytovaly. Ve spojení s vodou, která se okolo ní vznášela, to byl pohled pro bohy.

Kushina se rozezpívala. Její píseň tryskala z jejího hrdla jako pramen sladké vody, jako píseň skřivánka. Byla jímavá a skrývalo se v ní tajemství, krása, a něco prudkého, živočišného.

Minato byl jako přimražen. Naslouchal, po zádech mu běhal mráz a hrdlo měl sevřené nádherou té písně. Litoval jen toho, že se o tenhle zážitek nemůže s nikým podělit. Vlastně ne. Nelituji toho.

Přešlápl, neboť jej začínaly brnět nohy. Kushina malinko zaváhala a přelétla pohledem břehy tůně. Okamžitě se vyděsil, že se prozradil. To přece nemohla slyšet!

Vzápětí se ale přestala zajímat o své okolí a zdálo se, že se ztratila v rytmu tance a písně, již pěla. Ještě chvíli sledoval dění před sebou a pak se tiše vytratil.

Utíkal lesem, tvář zrůzněnou pocity dojetí a v očích měl vláhu. Hrdlo sevřené a na srdci takový zvláštní pocit. Bylo to tak nádherné. Věděl, že tohle si bude navěky pamatovat. Pro tuhle vzpomínku stojí za to žít, stojí za ni bojovat. Věděl, že se zamiloval!

Vrátil se do tábora a dal si záležet, aby na sebe neupozornil. Zachumlal se do spacáku, ale nemohl usnout. To, co dnešní noci zažil, mu to nedovolilo. Snil s otevřenýma očima. Nakonec jej však tichá tma spícího lesa a emoční vypjetí ukolébalo ke spánku.

Trvalo další dva dny, než překonali hory a dostali se do úzkého, neprostupným lesem porostlého údolí.
„Stát!“ zavelel Minato, který nyní vedl.

Ostatní okamžitě uposlechli jeho rozkazu. Jejich pozornost upoutal jakýsi objekt skrytý v přítmí hustého porostu několik desítek metrů před nimi.

„Co je to?“ zašeptal Takashi.
„Zřejmě lovecká chata. V této zemi je najdete skoro všude. Lov kožešin je tu výnosným zaměstnáním,“ vysvětlil Minato.
„Je obydlená?“ zajímala se Kushina.
„To musíme teprve zjistit,“ suše odvětil blonďák.

Opatrně se připlížili blíž. Záhy zjistili, že chata je zpola rozpadlá ruina, notně ohlodaná zubem času. Část střechy se propadla, panty držící dveře již prožrala rez natolik, že povolily a dveře visely na křivo. Značnou část ruiny porůstal hustý koberec mechu a z několika míst rostly mladé stromky. Po krátkém průzkumu chaty a okolí vše nasvědčovalo tomu, že chatrč je již dlouhé roky nepoužívaná. Ač bylo teprve brzké odpoledne, rozhodli se zde utábořit. Kousek od chaty bublal malý pramen, jenž poskytl chladnou, osvěžující vodu. Rozdělali malý oheň, aby si připravili jídlo.

„Je to ideální skrýš,“ poznamenal spokojeně Jiraiya, když dojedl.
„To jistě. Cíl naší cesty se nachází hned za tímhle údolím,“ přikývl Minato. „Stačí jen přejít tenhle hřeben a uvidíme hlavní město jako na dlani.“
„To je skvělé,“ rozzářil se bělovlasý ninja. „Je něco, co bychom měli vědět o téhle zemi?“
„Pár věcí ano, ale nevím, jestli to bude k něčemu,“ pokrčil rameny blonďák.
„Pověz, co víš. Každá informace se může projevit jako užitečná,“ vyzval jej sensei.
„Hai,“ přikývl mladík. „Ale kde začít?“
„To je jedno. Prostě už spusť,“ netrpělivě pronesla Kushina.
„Tiše,“ napomenul ji Jiraiya.
„Už to mám. Takže, v zemi Sněhu vládne prozatímní regent. Starý feudální pán zemřel za dosud nevyjasněných okolností před třemi lety a jeho syn ještě nedosáhl plnoletosti, aby se ujal vlády. Zatím tedy vládne regent a rada ministrů. Co se týče hospodářství, řekněme, že zemědělství nemají takřka žádné. Kvůli zdejšímu podnebí, kdy tři čtvrtiny roku tu vládne zima, musejí většinu potravin dovážet. Naopak průmysl je zde na vysoké úrovni. Zdejší hory jsou plné bohatých nalezišť zlata, stříbra, železné rudy a hlavně na nejdůležitější surovinu. Chakrové železo.“
„Chakrové železo?“ zvolal udiveně Takashi.
„Ano,“ přikývl Minato. „Zpracováním získávají vysoce kvalitní chakrovou ocel, ze které vyrábějí zbraně. Obchodují se všemi zeměmi, což je důvod, proč se je ještě nikdo nepokusil podmanit. Čelil by ostatním národům, jenž by nechtěly přijít o zdroj chakrových zbraní.“
„Myslíš, že naše mise je s tímhle nějak spojená,“ zajímal se Jiraiya.
„Určitě,“ přikývl Minato rozhodně. „Vzhledem k odlehlosti této země, a že zdejší shinobi vesnice je malá, nachází zde úkryt mnoho nukeninů a psanců, kteří tu ve velkém páchají zločiny. Je velmi pravděpodobné, že ostraha té karavany je důsledek jejich činnosti. Je možné, že se jedná o důležitou zásilku chakrových zbraní některému z velkých národů, dost možná tomu našemu, zvlášť když se o to zajímá náš feudál.“
„To je ale práce pro ANBU,“ namítl Jiraiya.
„Já vím, senseii,“ přikývl Minato. „Je také možné, že my posloužíme jako zástěrka k odvedení pozornosti a skutečnou práci odvede speciální tým ANBU vyslaný paralelně s námi. Ale taky to může být všechno snůška nesmyslů a skutečný předmět mise bude úplně jiný. Záleží, co se dozvíme u zadavatele.“
„Dobře,“ přikývl zamyšleně Jiraiya. „Ještě dneska se s Kushinou a Takashim vydáme do města, kontaktovat zadavatele. Ty zůstaneš tady.“
„Proč, senseii?“ vyhrkl mladík.
„Uvažuj, chlapče. Sám jsi řekl, že tahle mise smrdí a je tu plno nejasností a já mám ten samý dojem. Takže já, Kushina a Takashi budeme pracovat normálně, ale ty nám posloužíš jako skrytý trumf. Ty se budeš pohybovat ve stínech a ve skrytu. Tím se můžeš dostat tam, kam my ne a získat informace, které by nám jinak unikly.“
„Senseii, ale infiltrace a sběr informací je přeci vaše specialita,“ namítl Minato. Nechtěl se odloučit od svého týmu a hlavně od rusovlásky. Když ji nebudu mít na očích, nebudu ji moci chránit.
„Vím, ale ty jako ANBU si se mnou o mnoho nezadáš. Když se potkáme, neznáme se. Je to jasné?“
„Hai, sensei,“ odpověděli jeho studenti jednohlasně.

Minato začal uvažovat nad svojí rolí a hlavou mu proběhla vzpomínka. Na okamžik jej zachvátila vlna smutku, ale současně jej něco napadlo. Po rtech mu přeběhl lstivý úsměv.

„Senseii, dostal jsem takový nápad. Potřebuji, abyste ve městě sehnali…“ poslední slovo zašeptal Jiraiyovi do ucha. Tomu vystřelilo obočí vzhůru údivem.
„Jsi si jistý?“
„Naprosto!“
„Dobře tedy. Snad víš, co děláš,“ rezignovaně pokrčil rameny Jiraiya.
„O co jde?“ vyzvídal Takashi.
„Bude lepší, když to nebudeš vědět,“ zamítl prozradit svůj plán Minato.
„No nic, my vyrazíme. Předpokládám, že se vrátíme až zítra,“ pronesl Jiraiya. „Zatím tu na nás počkej.“

Minato přikývl a zbytek jeho vyrazil na další cestu. Hleděl za nimi, dokud mu nezmizeli z dohledu, což v hustém porostu netrvalo dlouho. Sotva osaměl, zlikvidoval stopy jejich přítomnosti a skryl se do rozpadlého srubu. Nyní jej čekalo mnoho osamělých hodin čekání, ale byl trpělivý. Rozbalil spacák a šel spát. Tím nejlépe přečká nudné čekání, než se vrátí jeho přátelé.

Lesem se míhali tiše a nenápadně jako stíny. Mířili pryč z údolí k hlavní cestě vedoucí k městu. Bran Sněžného města dosáhli za stmívání. Skrytí v lese si všimli, že do města právě vstupuje rozsáhlá obchodní karavana. Použili techniku přeměny, aby vypadali jako obyčejní rolníci a vmísili se mezi obchodníky. Do města pronikli nepozorováni.

Vedeni Minatovým plánkem našli hrad, kde sídlil feudální pán a jeho ministři. Před hradem už nikdo nebyl, jen několik strážných hlídalo bránu.

„Mluvit budu já. Jasný?“ hlesl tiše Jiraiya ke svým studentům. Dostalo se mu krátkého přikývnutí. Zrušili Henge a vykročili k bráně.
„Co tu chcete?“ houkl jeden ze strážných, když se příliš přiblížili k bráně. Jak se dalo čekat, jednalo se o shinobiho ze Skryté Sněžné.
„Jdeme za Hideo Nakamurou-sama, prvnímu ministrovi. Neseme Jeho Excelenci důležitou zprávu,“ pronesl Jiraiya.
„Tak mi ji dej a já ji regentovi předám osobně,“ navrhl strážný.
„To nemyslíš vážně, že ne?“ zvolal bělovlasý užasle. „Doufám, že opravdu nečekáš, že ti ji předám. Odveď nás k němu. Zjistíš, že nás již netrpělivě očekává.

Sotva to strážný uslyšel, hlasitě se rozesmál. Jeho kolegové na něj udiveně pohlédli, ale neřekli nic. Ninjové tiše stáli na místě a nevěděli, co si mají počít.

„CO SE TO TU DĚJE?!“ zahřměl od brány burácivý hlas.

Smějící se strážný rázem uťal svůj smích a zbledl jako plátno. Ostatní strážní stáli v pozoru tiše jako pěna a čekali na vývoj situace. Jiraiya a jeho tým pohlédli k bráně, odkud ten hlas vyšel. Spatřili obrovského muže v obnošené kožené zbroji zpevněné na kritických místech kovem. U pasu se muži skvěla katana ve zdobené, byť poněkud odřené pochvě.

„Můžete mi vysvětlit, co se tu děje?“ pronesl již mnohem mírnějším hlasem, když pomalým krokem došel k ninjům. „A proč se tenhle pitomec směje jak praštěný?“

Šlehl pohledem po strážném, který ani nedutal a snažil se působit co možná nejméně nápadně. I ostatní z hlídky se tvářili, že se jich to netýká. Jiraiya k němu opatrně přistoupil. Snad se konečně hneme z místa.

„A vy jste?“ zeptal se zdvořilým tónem.
„Jsem to ale nezdvořák,“ rozpačitě se pousmál hromotluka a podrbal se ve své husté hřívě rozježených vlasech hnědé barvy. „Jmenuji se Suzuki Kaito a jsem velitelem hradní stráže.“
„Já jsem Jiraiya, jounin z Konohy a toto jsou moji dva studenti,“ odvětil bělovlasý a zopakoval to, co před několika okamžiky řekl strážnému.
„Chápu,“ přikývl velitel. „Omluvte ho, hlupáka. Je tu nový a myslí si, že je něco víc, ale to z něj brzy vytluču.“
„BAKA! To jsou ti, na něž Nakamura-sama už čeká. Nyní je urychleně odvedeš k Jeho Excelenci a pak se u mne přihlásíš o svůj trest. Je ti to jasné?!“ hřměl jeho hlas před hradem.
„H-hai, Kaito-taicho!“ pronesl strážný nervózně.
„Pojďte prosím se mnou,“ oslovil již značně zkrotle shinobi z Konohy.
„Nic si z toho nedělej, synku. Šlápnout vedle může každý,“ chlácholil jej Jiraiya.

Shinobi je provedl hradem až ke dveřím, na které tiše zaklepal. Na tichou výzvu vešel dovnitř, zatímco se tým z Konohy zvědavě rozhlížel po chodbě. Na stěnách visely umělecky vykované zbraně, obrazy zpodobňující panovníky a významné vojevůdce zdejší země. Zbytek výzdoby tvořily dech beroucí sochy. Jejich průvodce záhy vyšel ven a uvedl je dovnitř.

Vešli do skromně, leč působivě zařízené místnosti. Sotva se ocitli v místnosti, jejich oči prozkoumaly každý centimetr v místnosti. Ne ze zvědavosti, ale to se ozval jejich instinkt. Jejich výcvik a nutnost přežití vyžadovali okamžité prozkoumání okolí před případným nebezpečím.

Sotva se ujistili, že v místnosti se nenachází žádná hrozba, jejich pohledy se zaměřily na muže sedícího za stolem v čele místnosti. Již notně prošedivělý muž ve věku okolo padesáti let něco zapisoval do svitku. Jim nevěnoval sebemenší pozornost. Muž byl oblečen do honosného kimona v červeno-zelené barvě. Dosud nepadlo jediné slovo.

Muž dopsal, jediným pokynem ruky propustil shinobiho, jenž do místnosti uvedl Jiraiyu a jeho tým a zvědavým pohledem přelétl trojicí stojící před ním. Ta se okamžitě uklonila a uctivě pozdravila. I muž je pozdravil a představil se jako Hideo Nakamura, první ministr a regent země Sněhu.

„Tak, když máme ty otravné formality za sebou, můžeme si promluvit,“ pronesl pobaveně. „Jsem rád, že jste konečně dorazili. Již netrpělivě očekávám váš příchod.“
„I my jsme rádi, že jsme konečně na místě,“ přikývl Jiraiya. „Cesta sem je dlouhá a úmorná.“
„To jistě ano,“ připustil Nakamura. „Očekával jsem, že vás bude víc. Mise, kvůli níž jsem vás povolal, vyžaduje větší počet lidí.“
„Bylo nás víc,“ pronesl opatrně Jiraiya, „ale cestou nás přepadli nějací nukeninové a jednoho našeho společníka zabili.“
„Ach, to je mi líto,“ pronesl lítostně Nakamura. „Ale i tak, čtyři shinobi je málo pro tuto misi.“
„Ne, když fungují jako tým. Někdy je menší počet větší výhodou než přesila,“ namítl Jiraiya.
„To může být jistě pravda,“ přitakal ministr. „Zanechme tohoto tlachání a přejděme k věci. Jistě jste vyčerpaní cestou a chcete znát důvod, proč jste tady. Tak daleko od domova.“
„To máte pravdu, Nakamuro-sama,“ přikývl s lehkým úsměvem velitel týmu.
„Takže, naše zem má pro zemi Ohně přichystanou velkou zásilku již hotových chakrových zbraní a prutů chakrové oceli, čekajících na zpracování. Bohužel, se k nám doneslo, že na tuto zásilku si brousí zuby shinobi ze země Blesku a silné bandy nukeninů, které se bohužel potulují po našem území,“ vysvětloval Nakamura.
„A cíl naší mise,“ zajímal se bělovlasý ninja.
„Ochránit karavanu tak, aby v pořádku dorazila k hranicím vaší vlasti, kde si ji přebere silná jednotka vaší armády. Tím vaše povinnost končí,“ pronesl regent.
„Nějak mi nejde do hlavy, proč si na tuto misi najímáte vy nás. Podle vašich slov, Nakamuro-sama, by naše země měla zajistit bezpečnost přepravy,“ pronesl nechápavě Jiraiya.
„Ano, já vím,“ nešťastně připustil sedící muž. „Leč, bohužel, najímaní a ochrana karavan je dle smluvních podmínek naší věcí. Koho si najmeme, je však naše věc. A kdo jiný lépe ochrání důležitý artikl než shinobi ze země, jíž je zboží určeno?“
„Pravda,“ zasmál se Jiraiya.
„To jsem rád, že souhlasíte,“ vesele řekl regent. „No, pro dnešek je již pozdě, abyste hledali ubytování ve městě. Najdeme vám pokoje zde na hradě, kde do zítřka přespíte. Večeři vám přinesou.“
„Děkuji, Vaše Excelence,“ uklonil se Jiraiya. Jeho tým jej okamžitě napodobil.

Regent lehce tleskl rukama. Vzápětí se otevřely dveře a dovnitř vešel mladý muž, skoro ještě chlapec. Zřejmě sloužící.

„Přejete si, Nakamuro-sama?“ otázal se uctivě.
„Najdi jim nějaký pohodlný pokoj a zařiď, ať jim přinesou vydatnou večeři. Naši hosté mají za sebou dlouhou cestu.“
„Hai, Nakamuro-sama,“ přikývl sluha.
„Prosím, následujte mě,“ vyzval shinobi z Konohy uctivě.

Ti jej mlčky následovali až ke dveřím, které otevřel.

„Zde je váš pokoj. Možná to bude trochu nepohodlné, ale jiné pokoje momentálně nejsou volné. Vaše večeře tu bude co nevidět,“ pronesl tiše mladý sluha.
„Děkujeme,“ přátelsky se usmál Jiraiya. „Jsme zvyklí i na horší.“

Sluha se omluvil a odešel. Shinobi vešli do pokoje a zavřeli dveře. Vzápětí pečlivě prozkoumali pokoj, zda se v něm neskrývají nějaké pasti, či jiná nepříjemná překvapení. Nenalezli však nic.

„Mějte oči a uši otevřené. Nevěřím mu ani slovo,“ pronesl bělovlasý ninja tiše.
„Komu?“ vykulil oči Takashi.
„Regentovi. Něco se mi na tom nezdá. Nevím co, ale něco tu smrdí. Proč by země Blesku měla zájem na zásilce pro naši zemi? Ještě bych uvěřil tu bandu nukeninů a po zkušenosti s Kamennými ninji, tak i zemi Země, ale proč Oblačná?“
„Těžko říct, co se za tím…“ pronesla Kushina, ale zmlkla, když uslyšela kroky za dveřmi.
„Tady je vaše jídlo,“ pronesl mladík, který je sem dovedl a na stůl položil veliký tác s jídlem. Jeho společník, který vešel společně s ním, přinesl nápoje. Když se jim dostalo poděkování, beze slova odešli.

Jiraiya nejdříve prozkoumal jídlo i pití, zda nejsou otrávené. Nic podezřelého však nezjistil. Proto se hladově pustili do jídla. Po něm se uložili ke spaní. Za dnešek toho měli opravdu dost.