Bez minulosti - 9

Utábořili se na okraji lesa, rozdělali oheň a Aki společně se svou matkou chystaly večeři. Aki byla tak pohroužená do práce, že asi ani nevšimla, že její otec někam zmizel. Zmateně se rozhlédla kolem sebe, ale nikde ho neviděla.
„Mami, kam zmizel táta?“ Nao jí věnovala ustaraný pohled.
„Říkal, že jde obhlédnout okolí.“
„Proč? Děje se něco?“
Nao se zarazila a dlouze se na dceru zadívala. „Zatím nic o čem bychom nevěděli. Ale přesto jsme už dost blízko u hranic Ohnivé země. Tatínek nechce nic riskovat.“
To je pravda, cestujeme už více, jak dva dny, pomyslela si Aki.
„Přesto by neměl chodit nikam sám.“ namítla. „Ani pro něj to není bezpečné.“
„Neboj se. Bude v pořádku. Přece jenom jsem si ho vybrala za svého manžela a to už něco znamená.“ usmála se Nao a spiklenecky mrkla na dceru.
Aki trochu neochotně přikývla. Jakmile se však její matka odvrátila, ostražitě se rozhlédla kolem sebe. Měla nepříjemný pocit, že je někdo sleduje už od okamžiku, kdy vstoupily do lesa. Nikoho však ani jednou nezahlédla.
Jsou opravdu dobří. Skoro stejně, jako ti ze-. Zavrtěla hlavou. Bylo nesmyslné myslet si, že to jsou ninjové ze Suny. Z jejich smrti nemel Kazekage, co získat. Pravděpodobnější bylo, že pronásledovatelé patří ke Konoze. Zamyšleně se podívala na matku, která k ní byla otočená zády. Chystala se jí říct své podezření, ale zarazila se při pohledu na ni.
Aki si všimla, že je celá napjatá.
„Co se děje?“ zeptala se jí tiše, když se posadila vedle ní.
„Hraj se mnou.“ řekla sotva slyšitelně Nao a přitom si zasunula pramen vlasů za ucho. Aki ihned pochopila. Někde nad nimi se skrývali jejich pronásledovatelé.
„Zlatíčko podej mi prosím tě moji tašku.“ požádala s úsměvem svou dceru Nao a přitom dokrájela poslední kousky zeleniny, které hodila do hrnce nad ohněm. Aki co nejklidněji vstala. Snažila se vypadat přirozeně, ale věděla, že se pohybuje hodně ztuha a celá se třese.
„Ale nemáme na to celý den.“ popohnala ji matka a trochu ji postrčila. Stále roztřesená jí Aki podala tašku. Pozorovala matku ve světle ohně, který osvětloval její tvář. Vypadala ustaraně.
„Táta se za chvilku vrátí.“ Snažila se, aby její hlas zněl neochvějně.
Nao se na ni vroucně usmála. „Máš pravdu, Aki. Určitě bude v pořádku.“ Chtěla se vrátit k chystání večeře, ale někde blízko nich se ozvalo křupnutí. Okamžitě zpozorněla a sáhla pro kunai.
„Aki běž za mě.“ nařídila dceři a nepřátelsky si měřila les. Když se ozvalo křupnutí podruhé, narovnala se a zaujala obranný postoj. Stále stejně neochvějně hleděla do tmavých stínů lesa a hledala sebemenší pohyb. Jako první ho zahlédla Aki. Nebyla však schopna promluvit, proto jen pevně sevřela matčinu nohu. Nao se bleskově podívala na dceru a sledovala směr jejího pohledu. Postavu, která se k nim blížila, uviděla okamžitě. Nebyla ji však schopna rozpoznat kvůli temnotě, která ji obepínala.
Asi po minutě, která ji připadala, jako věčnost na postavu promluvila. „Co chcete?“
Nic.
Nikdo ji neopověděl. Nao však viděla, že postava zrychlila krok.
„Stůj! Jestli se hneš byť jen o jediný kr-„ mužský hlas ji přeršil.
„Nao, to jsem já.“ ze stínu se vynořil Tatsumi. Zůstal však stát na okraji, ale tak aby na něj oheň vrhal dostatek světla.
„Tatsumi?“ zeptala se opatrně a pevně stiskla kunai. Nedůvěřivě se na něj zahleděla a přejížděla ho pohledem od shora dolů. Všechno bylo v pořádku, oblečení, tvář, postava i postoj, který zaujímal. Přesto však nechtěla nic riskovat.
„Jak ti mám věřit, že jsi to ty?“
„Zeptej se mě na něco.“
„A jak mám vědět, jestli ti někdo neprohledal paměť?“ Tatsumi se na ni zamračil.
Pokud je to Tatsumi, tak právě přemýšlí, co by měl říct, abych mu uvěřila, pomyslela si Nao a nespouštěla z něj pohled. Všimla si, jak krátce zaváhal.
„Zeptej se na něco, co bych věděl jenom já. Něco co by nikdo nepovažoval za důležité.“
Nao se zamyslela. To dává smysl, souhlasila v duchu.
„Co jsem měla na sobě, když jsme se poprvé poznali?“ zeptala se okamžitě a pečlivě zkoumala jeho reakci. Viděla, jak se nepatrně zamračil a na čele se mu objevily drobné vrásky.
„Tak co?“ zavolala, protože až moc dlouho potichu.
Když promluvil, zněl jeho hlas rozhodně. „Měla jsi na sobě dlouhé modro-fialové kimono (着物)a růžovými a bílými sakurami jako vzory. Ve vlasech si měla zapletenou bílou stuhu a kolem krku svou členku. Tvoje inró (印籠) bylo černé s modrými vzory a –“ zvednutím ruky ho zarazila.
„To stačí.“ usmála se a uvolnila se.
Podívala se na Aki. „V pořádku je to on.“
Aki se uvolnila stejně jako její matka a rozběhla se k otci.
„Hrozně si nás vyděsil.“ vyčetla mu.
„To je mi líto, Aki. Ale všechno je už v pořádku.“ Omluvně se na ni usmál, když ji stavěl na zem. Když se Aki nedívala, koutkem oka zalétl k Nao. Mlčky se dohodli. Tatsumi odlil trochu vody z láhve, a tak aby ho Aki neviděla, do ní nasypal jemný stříbrný prášek. Dlouho hleděl na obsah láhve, dokud si nebyl skutečně jistý, že je nerozeznatelný od vody.
S nic neříkajícím výrazem si přisedl k Aki a mlčky spolu s ní sledoval, jak její matka připravuje večeři. Nao ještě naposledy zkontrolovala, že je vše uvařené, každému nalila polévku do malých misek a k nim přidala několik rýžových placek.
„Itadakimasu,“ poděkovala Aki a s vervou se pustila do jídla. Po jídle sáhnula po lahvi a celou ji naráz vypila. Za celou dobu si ani jednou nevšimla pohledů, s jakými se na ni rodiče dívali.
„Tak jak ti to chutnalo?“ zeptala se ji matka.
„Bylo to moc dobré, ale z té vody se mi trochu točí hlava.“ Nao s Tatsumim si vyměnili ustarané pohledy.
„To bude tím stresem.“ řekla přesvědčeně Naomi.
„Asi máš pravdu. Začínám být unavená.“ řekla Aki a opřela se o otce. Zavřela oči a skoro okamžitě začala mělce oddechovat.

Cítila se divně. Její tělo ji přestalo poslouchat. Chtěla se zvednout, ale ani jeden sval v těle ji neposlouchal. Zoufale se podívala na matku, která jí ale nevěnovala pozornost a ustaraně se bavila s Tatsumim, o kterého Aki byla opřená.
Na čem se tak mohou domlouvat, přemítala a snažila se něco zaslechnout. Žádný zvuk však nepřicházel.
To je divné.
Náhle se jí pohled na rodiče rozmazal a začala se propadat do tmy. Snažila se na oba zavolat, ale marně. Cítila, jak její tělo pomalu zalévá chlad a prodírá se až k jejímu srdci. Chtěla křičet, naříkat, ale z úst ji nevyšel ani hlásek. Vědomí ji opouštělo. Nezbývalo ji nic jiného než se podřídit.
Její poslední myšlenka, než se propadla do prázdnoty, patřila Gaarovi. Vzpomněla si na den, kdy se viděli naposledy. Usmála se a poté se s vyrovnaným srdcem poddala prázdnotě.

Když se Aki probrala, bylo už poledne. Pomalu otevřela oči a zamžourala do prudkého poledního slunce. Když si na něj dostatečně zvykla, pokusila se vstát, ale její tělo ji neposlouchalo. Pootočila hlavu, aby se kolem sebe rozhlédla a spatřila, jak zády k ní sedí drobná postava. Její matka.
„Mami.“ řekla tiše. Nao se okamžitě otočila a bylo na ní vidět, že se jí ohromně ulevilo.
„Aki. Konečně jsi vzhůru. Už jsem myslela, že se snad nikdy neprobudíš.“
„Jsem v pořádku, mami.“ odmlčela se. „Jak dlouho jsem vlastně spala?“
„Celý den.“
Aki překvapeně zamrkala. „Tak dlouho?“
„S tatínkem jsme se báli, že už se neprobudíš.“ přiznala matka a pevně dceru objala. Zmatená Aki ji obětí opětovala.
„Co se mi stalo? Cítím se nějak divně.“
Cítila, jak se její matka nepatrně napjala. „Myslím, že jsi snědla něco špatného včera na večeři.“
Pokusila vzpomenout na včerejší večeři, ale marně. Pokaždé ji přitom rozbolela hlava.
„Neboj se, nic hrozného to nebylo.“ ujistila ji honem matka.
S úsměvem si oddechla a znovu si lehla. Kolem krku se jí zhoupnul řetízek s podivným prstýnkem, jako přívěšek. Překvapeně jej promnula mezi prsty a zvědavě ho začala zkoumat.
„Páni.“ vydechla. Namířila ho proti slunci a s úžasem sledovala, jak sluneční paprsky prostupují skrz prsten. Na okamžik byl úplně průhledný. Jedné co bylo stále vidět, byly černé znaky po obvodu.
Aki okouzleně hleděla na prsten, přitom se ji před očima objevila známá tvář. Než ji však stačila přiřadit k někomu, koho znala, zmizela. Se svraštěným obočím si ji pokoušela znovu vybavit, ale marně. Připadala si, jako kdyby chytala mlhu.
„Co se děje?“ zeptala se Nao, když se všimla dceřina chování. Aki se na ni dlouze zadívala. Něco ve výrazu obličeje její matky, ji donutilo, aby se o prstenu a neznámé tváři, nezmiňovala.
„To nic. Jen se mě začala bolet hlava.“
Nao ji pohladila po vlasech. „Tak si ještě na chvilku lehni, dokud ti nebude líp.“
Aki ji poslechla a zůstala ležet. Nevědomky se dotkla místa, kde měla pod tričkem schovaný prsten. Kdykoliv na něj pomyslela, nebo se jej jenom lehce dotkla, po celém těle se jí rozlil pocit hřejivého tepla. S klidem na duši se znovu propadla do hlubokého spánku.

Probudily ho sluneční paprsky, které ho šimraly na tváři. Zastínil si rukou oči, několikrát zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. Byl u sebe v pokoji. Odhrnul peřinu a posadil se na okraj postele. Nedokázal si vybavit, jak se sem dostal, když poslední co si pamatoval, byl rozhovor v kuchyni se svými sourozenci. Zmatený touto vzpomínkou, opatrně vstal. Když se podíval kolem dokola, všechno bylo stejné, na svém místě, ale i přesto měl pocit, jakoby něco bylo špatně. Stáhl si upocené tričko přes hlavu, když v tom ucítil, jak se něco chladného dotklo jeho hrudi. Zašátral rukou po hrudi, až nahmatal neznámý předmět. Byl to překrásný prsten, zdobený podivnými znaky. Moc se mu líbil, ale nepoznával ho. Nikdy nic podobného nevlastnil, přesto z něj cítil něco povědomého. Jako by mu opravdu patřil. Snažil se na ten pocit zaměřit, ale v tu chvíli ho rozbolela hlava. Okamžitě se stáhl zpátky a přestal se snažit vzpomenout si.
Znovu si prohlédl prsten, zkusil si ho nasadit, ale zjistil, že mu na prstě nesedí. Navlékl ho zpátky a znovu si ho připnul na krk. Otevřel skříň a našel si čisté oblečení, pod které prsten schoval. Když se při pohledu do zrcadla ujistil, že je vše v pořádku, pomalu se vydal dolů do kuchyně. Byl si jistý, že dole nikdo není, ale spletl se. V kuchyni na něj čekala celá rodina. Otec a jeho dva sourozenci, Kankurou a Temari. Bez váhání se zastavil na prahu a ostražitě si je všechny přeměřil. Jeho otec se na něj jako obvykle ani nepodíval. Nepřekvapilo ho to. Ale z čeho byl zmatený, tak bylo chování Temari a Kankuroua. Ustavičně těkali posledem z Gaari na otce a zase zpátky. Nevěděl, jak by měl zareagovat a tak zůstal na místě a čekal. Ticho rušilo pouze šustění novin, které si Kazekage četl. Jakmile dočetl poslední stránku noviny, složil a položil je před sebe na stůl. Usrkl si z hrnku a podíval se Gaarovi přímo do očí. Gaara instinktivně udělal krok zpět, ale donutil se zůstat.
„Zítra nastoupíš do Akademie.“ řekl klidně Kazekage, jako kdyby oznamoval, jaké bude dnes počasí. Jeho nejmladší syn se snažil tu novinku co nejlépe strávit. A když nijak nereagoval, Kazekage začal netrpělivě poklepávat prsty o stůl.
„Copak jsi na to zapomněl? Jasně jsem ti to před týdnem oznámil.“
Před týdnem? pomyslel si zmatený Gaara. Nechápal to. Snažil si vzpomenout, co dělal před týdnem, ale nešlo to. A k tomu ho ještě nesnesitelně rozbolela hlava.
„Otče, myslím, že Gaara ještě není úplně v pořádku.“ řekla Temari opatrně. Kazekage po ni střelil pohledem, který ji donutil se okamžitě stáhnout. Potichu zamumlala omluvu a schovala se za bratra.
Znovu se otočil na nejmladšího syna. „Zítra v sedm hodin ráno před Akademií. A opovaž se přijít pozdě.“
„Ano otče.“ Bylo jediné na co se Gaara zmohl a sledoval, jak otec skládá ruce do pečeti a za hlasitého puf zmizel.

„Jak se cítíš Gaaro?“ zeptal se opatrně Kankurou a s Temari si svého mladšího bratra starostlivě prohlíželi.
Gaara nevěděl, jak reagovat. Nestačilo, že se jeho otec chová divně a posílá ho do Akademie, přestože mu to v minulosti zakázal. Teď se začínají chovat divně i jeho sourozenci. Za celou dobu se na něj ani nepodívají a teď si o něj dělají dokonce starosti.
„J-jsem v pořádku.“ zakoktal, jako odpověď a co nejrychleji se přesunul ke dveřím. Viděl, jak se po sobě oba podívali. Překvapeně zamrkal. Zmátl ho smutek, který viděl v jejich očích. Temari udělal pár kroků jeho směrem, ale zastavila se, když viděla, že Gaara vyděšeně ustupuje.
Povzdechla si. „Kdybys něco potřeboval, jsme tu kdykoliv pro tebe.“ Kankurou souhlasně přikývl.
Gaara však jen zoufale kroutil hlavou. Nechápal to. Měl strach, že je to jen nějaká přetvářka. Na nic nečekal a jak nejrychleji uměl, utekl z domu pryč. Prodíral se těmi nejzazšími uličkami, kam nikdo nechodil. Když vnímal tlumený rozruch z hlavní ulice, který pronikal celou vesnicí, z nějakého důvodu ho přepadl neuvěřitelně nostalgický pocit. Okamžitě zastavil a zůstal naprosto nehnutě stát. Snažil se tu vzpomínku zachytit, ale pokaždé, když ji už měl na dosah, unikla mu. K tomu jej pronásledovala nepříjemná bolest hlavy, která ho přinutila, nechat toho. Jedno mu však bylo jasné. Posledních několik měsíců se mu vytratilo z hlavy. Nevěděl proč, ale cítil, že zapomněl něco opravdu důležitého.
Smutně si povzdechl a pomalým krokem se vydal na své oblíbené místo. Doufal, že si na něco vzpomene, ale nestalo se. Gaara se však nevzdával a každý den chodil po vesnici a snažil se obnovit své vzpomínky. Nikdy se však nic nestalo, jen ho více bolela hlava. K tomu mu přibili problémy v Akademii a doma to taky nebylo zrovna nejrůžovější. Přesto Gaara odolával a snažil se nebrat si všechno moc k srdci.

A tak roky plynuly vesele dál a Gaara s Aki žili každý svůj nový život. Nikdy si na sebe ani nevzpoměnli. Jejich jediné pojítko byly prsteny, kterých se ani jeden z nich nedokázali zbavit. A tak to také mělo zůstat, ale s něčím Kazekage nepočítal.

Nepočítal s tím, že by se ještě někdy v životě potkali.