Prokletý kunai 07

Bledá tvář s očima hledícíma do prázdna vypadala, že náleží spíše mrtvé, ale Tenten žila. Bezkrevné rty se jí chvěly. Snad chtěla něco říct, snad za to mohla muka, která prožívala. Hrudník se jí zvedal nepravidelným dechem.
Řetězy kolem zápěstí se během výslechu při jejím bolestném škubání čím dál víc utahovaly, čímž se zarývaly do jemné kůže, kde tímto nejprve vytvořily fialové modřiny, později krvácející šrámy.
Ibiki několik hodin nehnutě stál, zády se opíral o stůl. Nebyla na něm znát únava. Oči měl přivřené neustálým soustředěním, prsty propletené v pečeti. Snažil se proniknout hluboko do vzpomínek dívky před sebou. To, co zatím zjistil, ho mírně znepokojilo.
Některé vzpomínky z poslední doby byly poškozené. Jako by se někdo pokoušel násilně je vyrvat Tenten z hlavy. Mezi nimi dokázal rozeznat jeden, stále se opakující a pro něj neznámý ženský obličej. Když se o něj začal více zajímat, v tu ránu se Tentenina mysl změnila. Doposud přívětivé prostředí prostoupily zlé úmysly. Tak náhlá změna byla neobvyklá. Skoro to vypadalo, že dívčina mysl byla nahrazena jinou, cizí. Raději se stáhl a výslech přerušil.

Mezitím skupinka konožských ninjů vysedávala poblíž Akademie. Všichni na sobě stále měly ty samé šaty, jako na pohřbu. Jindy by takovou sešlost provázel smích, dnes zarytě mlčeli.
„Snad bude Tenten v pořádku,“ špitla plaše Hinata, kterou sužovaly starosti.
„Snad,“ zmohl se na krátkou odpověď Shikamaru pozorující zataženou oblohu.
„Já už půjdu domů.“ Sakura se postavila následována Narutem. Nemohl ji nechat samotnou, tak ji chtěl doprovodit.
Postupem času se skupina rozpadala. Ale Hinata domů nechtěla. Komu by se taky chtělo vrátit se na místo, kde ho nikdo nepřivítá a kde se cítí tak sám. Její otec s Hanabi odjeli za diplomatickými účely do Země čaje a ji tu zanechali napospas osudu. Šla, kam ji nohy nesly. Během bezcílného potulování mohla nerušeně přemýšlet.

Někdo se prsty jemně dotkl Tentenina krku. Kontroloval tep.
„Pěkně jste ji zřídil, Ibiki-san,“ poznamenala zhnuseně tmavovlasá žena. Ibiki lhostejně pokrčil rameny. Nezajímalo ho, co si o něm Shizune myslí, on jen dělal svou práci a dělal ji zatraceně dobře. Shizune z ruky začala sálat zelená záře mající léčivé účinky. Rány na Tentenině zápěstí se zacelily, ani jizvy po nich nezbyly. Takové bylo umění mediků.
Tmavovláska sáhla na dívčino potem orosené čelo, aby zkontrolovala, zde nemá horečku. Pak se dál věnovala léčení, během něhož se Tenten začala vracet barva do obličeje. Šrámy na její duši však žádný, byť sebelepší medik nezahojí.
„Teď ji odsud odvedu.“ Nikdo neprotestoval.
„Jak je libo. Později podám Hokage-sama hlášení.“ Shizune podpírající Tenten mírně přikývla.

Procházely tmavými tunely vystavěnými za dob Třetího tajně pod Konohou. Většinou je využívali pouze členové Rootu, ale ve výjimečných případech se jimi přesouvaly jednotky ANBU z místa na místo ušetřeny před zvědavými pohledy a zbytečnými dotazy. Dalo se jimi snadno dostat kamkoliv ve vesnici, ovšem v jejich spleti se stejně snadno zabloudilo.
Po několika minutové cestě, během níž vládlo ticho, se dostaly ke kamennému schodišti vedoucímu vzhůru.
Ukázalo se, že sídlo Hokage má v jedné z přízemních, nepoužívaných kanceláří v podlaze ukrytá padací dvířka, kterými obě kunoichi prolezly. Shizune je zavřela, takže splynuly s podlahou.
„Proč?“ zeptala se Tenten chraplavě.
„Proč jsem pro tebe přišla? Rozkaz Tsunade-sama. Nejspíš za ní byl Gai-san.“
„Aha.“ To bylo vše, co k tomu Tenten řekla. Vyklopýtala z budovy a zašila se do vedlejší ulice, kde se usadila na tvrdou zem, schoulila se do klubíčka a čelem se opřela o svá kolena. Chtěla zapomenout na zážitky z podzemní místnosti, nejlépe by se také ráda zbavila těch pár vzpomínek z posledních dní, i když jich moc nezbývalo. Od doby, kdy se do jejího vlastnictví připletl nalezený kunai, se její život proměnil v jedno nekončící utrpení. Cítila, že se všechno mění, že se mění hlavně ona sama.
V životě shinobiho moc jistot nebylo. Žádný z ninjů nevěděl dne ani hodiny, kdy může zemřít, padnout do zajetí nebo kdy jeho vesnici napadnou. Shinobi si mohl být jistý pouze sám sebou. A právě tuhle jedinou jistotu Tenten ztratila.
Cítila, že v ní sílí něco zlého, něco, co její součástí původně nebylo. To něco se dalo přirovnat k dřímající bestii, která trpělivě čeká, až bude moci rozdrásat Tenteninu duši, samotnou její podstatu. Tušila, že za tyhle její neblahé změny může přízračná kunoichi, která zmizela neznámo kam.
„Tenten?“ ozvalo se nad ní, čímž byly přerušeny její černé myšlenky. Stála u ní Hinata se starostlivým výrazem.
Tenten k ní bezdůvodně pocítila sžírající nenávist. Snažila se uklidnit. Tohle nebylo normální, tohle nebyla ona. Odvrátila od ní tvář.
„Jsi v pořádku?“ pokračovala Hinata, když se jí nedostalo odpovědi.
„Ale jo, jsem.“ Tenten se vyšvihla na nohy, oprášila se a vydala se pryč. Nechtěla být s Hinatou, vlastně nechtěla být s nikým, dokud se nacházela v takovém stavu, ale vidina samoty ji taky moc nelákala. Dědička klanu Hyuuga se nehodlala s takovou odpovědí spokojit.
„Víš j-já si nemyslím, že… že je vhodné, abys byla v takovou chvíli sama,“ řekla zdráhavě. Druhá z dívek na to nic neříkala.
„Otec se sestrou odjeli, tak bys dnes mohla přespat v našem sídle. Je tam spousta volných pokojů a určitě tak přijdeš na jiné myšlenky,“ navrhla o poznání jistěji Hinata.
„Proč ne,“ odpověděla Tenten klidně, uvnitř si však za souhlas nadávala. Není tak úplně při smyslech, co když Hinatě něco udělá? Tohle nemůže dopadnout dobře.
Hinatě se v pěkném obličeji rozlil spokojený úsměv.
„Skvěle. Tak pojď!“