Amaye Omitsu 8: Test očí dokončen!

Bylo okolo oběda, když jsme se vrátili do vesnice.
Kakashi se kamsi ztratil a Sakura zamířila za Tsunade. Rozhodla jsem se tedy, využít tu chvilku samoty a dočasně vypnout.
Po poledni se ke mně připojil jakýsi maskovaný ninja z ANBU se vzkazem, že Kakashi musel okamžitě změnit plány. Prý na mě bude nyní dohlížet on.
Škoda, teď se budu nudit i cestou do nemocnice. Šklebila jsem se na sebe do zrcadla a snažila se chytnout vlasy do ohonu. Taková otrava s těmi prameny, všude se to plete. Zvlášť když už dosahují po pás.
„Áá já se snad ostříhám do plešata!“ Zuřila jsem, když mi už po třetí vlasy vyklouzly z gumičky. Znovu jsem je chytla a začala pomalu stahovat k sobě. Tohle je přesně ten důvod, proč nenávidím kdejaké kadeřnické úpravy a raději chodím s rozpuštěnými vlasy.
„Amaye-san?“ Ozvalo se mi za zády, až jsem leknutím pustila skoro hotový účes, takže se mi vlasy rozeběhly do všech stran.
V tu chvíli jsem měla velmi blízko k výbuchu. Nasupeně jsem se otočila a koukla ke dveřím. Stál tam ten samý ninja s maskou, se kterým jsem mluvila před chvilkou.
Vydechla jsem. Ne, ninju z ANBU zmlátit nesmím. Upozornila jsem sama sebe a pak se vrátila k zoufalé snaze o zkrocení vlasů. "Co mi potřebuješ?“
„Jen připomínám vaši dnešní návštěvu nemocnice.“
Ten chlápek to myslel dobře a já ještě před chvilkou přemýšlela jak ho zbít. Zastyděla jsem se.
„Já nezapomínám. Ale díky za tu péči.“ Obdarovala jsem ho svým snad nejhezčím úsměvem.
Kývnul na mě a vypařil se.
I můj culík byl konečně hotov. To mě vyčerpalo snad víc jak předešlý trénink taijutsu s Kakashim. Zhroutila jsem se na postel a rozdělala pytlík chipsů.
Takže, pokud se mi povede z někoho vytáhnout kde je ten chrám Ohně, zvládnu snad vystopovat i ty co jej údajně zpustošili. Je to jednoduché, ale jak se dostanu z vesnice, když mě hlídají ANBU? Toť otázka. Navíc, pokud si všimnou něčeho divného, beztak mě zajmou a pokud se dostanu k vyslíchacímu týmu, budou mé záměry prozrazeny. Slyšela jsem, že Listová má v tomto oboru skvělé ninje.
Ale já přeci nechci udělat nic zlého. Chci jen rozbít Akatsuki, tak jako každý normální člověk.
„Hmm..“ Bručela jsem si pod nos.
Za ten krátký čas mi Konoha přirostla k srdci a pár lidí dokonce víc jak ostatní. Nikdy bych je nezradila ale získat povolení na takovouto "sólo misi" by bylo nemožné.
Měla jsem pár nápadů, ale kdyby kterýkoliv selhal, vypadala bych jako podrazák. A to já tedy rozhodně nejsem.
Dojedla jsem chipsy, zmačkala pytlík a vstala. Nejvyšší čas navštívit nemocnici. Sbalila jsem si pár věcí, přehodila drobnou tašku přes rameno a mohla vyrazit.

Vyšla jsem před byt a rozhlédla se. Po mém strážci nebylo ani památky.
„Héj, ninjo z ANBU, kde jsi?“ Zavolala jsem jen tak do vzduchu. Během pár vteřin stál naproti.
„Pro tuto misi jsem Shima, oslovujte mě tak, prosím.“
Kývla jsem. „Ale měl jsi to říct dřív.“
„Ehm, říkal jsem to hned, jak jsem za vámi přišel.“
Tohle bylo jako facka. Vážně to říkal? To jsem zas nedávala pozor, taková ostuda!
„Jo, vlastně. Shima-kun, promiň, nějak mi to vypadlo z hlavy.“ Rozpačitě jsem se usmívala jako idiot a mávala rukama, abych alespoň vizuelně zlehčila situaci.
„Prosím vás, dovolte mi dotaz.“
Kývla jsem. „Se ptej.“
„Chováte se pořád jako puberťáčka? Slyšel jsem, že jste u vás ve vesnici učila tým genninů kteří zdárně dokončili chuuninskou zkoušku.“
Vztekle jsem zaskřípala zuby a úspěšně mlčela. Donutila jsem se počkat, než se uklidním, protože na vyvolávání nějakého konfliktu jsem se necítila.
„Takže ANBU Shimo-kun. Nejde o to, kým jsem, jakou mám sílu nebo kdo jsem byla v Yugakure. Možná je pro spoustu lidí nepřijatelný že jsem trochu praštěná a možná že ty by ses nikdy nepřinutil oslovovat mě sensei. Ale vycvičila jsem ze svých studentů úžasné ninji, kteří teď chrání vesnici místo mě! Možná jsem mladší jak ty, možná jsem se stala jouninem později a možná nejsem z nejúžasnější rodiny, ale jako ninjové jsme na jedný lodi. Tak přestaň řešit maličkosti a trochu si užij svět, ve kterým žijeme.“ Vrazila jsem klíč do zámku a otočila. „Nic proti tobě nemám, ale nebudu se utápět ve svý bolesti, jen abych si mohla hrát na to kým nejsem.“
Shima tam stál. Vypadal zaraženě a na reakci jsem si musela chvilku počkat.
„Věřím tomu, že jste hodně silná a taky tomu že vaši studenti jsou skvělí. Netuším, čím jste si prošla, nebo co se vám honí v hlavě... Ale svoje chování byste měla přehodnotit.“
Sklopila jsem hlavu. „Achjo, to je zbytečný. Tady mě chápe snad jen Kakashi.“ Zavrčela jsem si pod fousy. „Ale, jdu teď do té nemocnice, takže když mě omluvíš.“
„Jistě, ztratím se. Ale budu na vás pořád dohlížet.“ Přes masku jsem viděla jakýsi záblesk v jeho očích.
Na sucho jsem polkla. Myslím, že tenhle týpek by neváhal zabít mě kdykoliv a kdekoliv, kdyby měl jakékoli podezření.
Vydala jsem se tedy k nemocnici. Každý viděl, že jdu sama, ale já věděla že Shima je mi v patách. Navíc ze mě určitě ani na setinu vteřiny nespustil oči.
Šílené. Nejprve kázání o mém chování, pak nekonečné hlídání jako bych byla dítě. Šest let jsem jounin a najednou se mnou zacházejí jako s nesvéprávnou.
„Hééj!“ Kdosi na mě z dálky mával. Osoba v zeleném trikotu se nebezpečně blížila.
Zastavila jsem a zírala na příchozího muže. Jediné co se mi honilo v tuhle chvíli hlavou byl nespočet otazníků.
„Might Gai, jméno mé, drahá Amaye-san.“
Zděšeně jsem se zasmála. „Jistě, slyšela jsem o vás.“
Popadl mě kolem ramen. „Za chvíli uvidíte mého úžasného žáka! Síla mládí ho požene vpřed!“
„Myslela jsem, že jste na misi - proboha!“ Vyjekla jsem a překryla si ústa. V zatáčce naproti se vynořila podivně zkroucená postava. Když jsem se podívala blíž, došlo mi, že je to kluk běžící po rukou s nohama prohnutýma nad hlavou.
„Můj Lee, on je tak skvělý! Tak motivovaný!“ Zajíkal se Gai a výkřiky popoháněl chlapce.
Už byl skoro u nás. Pot z něj lil proudem a vypadalo to, že brzo zkolabuje. Udělal ještě několik -kroků- a vyškrábal se na nohy. Ani přes viditelné vyčerpání nemeškal a skočil Gaiovi kolem krku. „Gai-sensei! Děkuji za váš trénink, díky vám zvládnu všechno!“
Stála jsem tam a koukala. Zvláštní scenerie, ten mladší byl skoro přesnou kopií toho staršího. Kdykoli jindy by mi to přišlo úžasné, ale v této situaci…
„Lee, toto je slavná Omitsu Amaye-san!“ Ukázal na mě palcem.
Mladík zbystřil, já se zarazila.
„Ale houby, nejsem slavná.“ Začala jsem se nervózně šklebit a škrábat se na krku.
„Óóóó! Jste skvělá, tolik jsem toho o vás slyšel!“ Vyhrknul Lee se zářícíma očima.
Obdařila jsem ho upřímným úsměvem. „Nejsem nijak odlišná od ostatních, ale díky, cením si toho.“ Položila jsem mu ruku na rameno. „Když mě omluvíte, mám teď ještě cestu k nemocnici. Někdy si můžeme popovídat. Ráda jsem vás poznala, zatím.“ Vyrazila jsem a odpověděla zamáváním na jejich rozloučení.
Avšak zarazila jsem se v polovině kroku. Naprosto mě odrovnala věta Leeho, kterou směroval svému senseiovi.“Hned teď začnu trénovat, mistře!“
Ten kluk snad pořád jen dře, napadlo mě.

V nemocnici už o mně přirozeně věděli. Na příjmu jsem podepsala několik papírů a po té mě muž v typickém lékařském oděvu zavedl kamsi dozadu do budovy.
Nejprve mi do rukou strčil balíček oblečení ze zelené látky a pak mi ukázal místnost kde se mám převléct. Nakonec jsme vešli do ordinace kde již bylo shromážděno několik lékařů, v čele s Tsunade. Nechyběla ani Shizune a Sakura.
„Zdravím.“
„Hm jsi tu docela brzy.“ Zaslechla jsem od Tsunade. „No nevadí, polož se tady na to lehátko, my jsme skoro připraveni. Sakuro, odeber krev, Shizune, potom anestezii.“
Bylo to všechno trochu rychlé, ale raději jsem poslouchala na slovo. Nechtěla bych naštvat ani jednoho z nich, oči jsou pro mě poklad a lékařští ninjové mohou být nebezpeční. Zvlášť Tsunade, legendární sannin.
Pomalu jsem si lehla na záda a koukala do lamp ve stropě.
„Amaye-san, teď tě píchnu.“ Zaslechla jsem Sakuru. Sjela jsem pohledem k levé loketní jamce. Jehla se mi zabořila do žíly. Nebolelo to, spíš to bylo jen nepříjemné.
„Dobře, krev máme.“
„Na, tohle vypij.“ Shizune mi podávala ampuli s modrou tekutinou. Vzala jsem ji a polkla na dva loky. Chutnalo to hnusně, jako saké smíchané s pepřem a ještě čímsi neidentifikovatelným. Chtěla jsem něco namítnout, ale skoro okamžitě mi začaly těžknout víčka.
„Jak - Jak chcete zkoumat moje oči, když budu spát?“ Koktala jsem. Ústa mi přestávala sloužit a cítila jsem se jako opilá.
Ještě jsem registrovala Sakuřin úsměv a krátkou větu: „To nech na nás.“ Pak se všechno zamlžilo a já usnula jako nemluvně.

Vzbudila jsem se na pokoji, úplně přesně jako tehdy poprvé v Listové.
Byla jsem rozlámaná po narkóze, ale viděla jsem pořád stejně dobře. Zdálo se, že nic nezkazili.
Protáhla jsem se a pak popadla hrnek čaje, který stál na stolku a celý jsem ho vypila. Moji žízeň však uhasil jen z části.
Za okny už byla tma, ale v pokoji jsem měla rozsvícená světla. I tak jsem se vzbudila až teď.
Vzpomněla jsem si na svůj plán ale okamžitě ho zavrhla. Byla jsem příliš vyřízená než abych potajnu utíkala z vesnice.
Posadila jsem se na posteli a znova si protáhla záda se slovy: „Musím na záchod.“ Vstala jsem a zamířila k toaletám na chodbě. Šla jsem docela nejistě, jelikož mi v těle ještě zůstával zbytek sedativa, ale s každým dalším krokem se to zlepšovalo. Za kliku WC jsem již brala pevně, jako vždy.
Po chvilce jsem vylezla z kabinky a šla si opláchnout ruce. Voda byla příjemně studená, tak jsem si namočila i obličej a částečně vlasy.
„Amaye-san, děje se něco?“ Otevřely se dveře a já koukala do tváře drobné brýlaté zdravotní sestry.
„Ne, dobrý. Musela jsem si odskočit a trochu jsem se zamyslela.“
Usmála se. „Já jen že nejste v pokoji, tak jsem vás šla hledat. Přeci jen, anestetika ještě úplně nevyprchala.“
Pokrčila jsem rameny. „Kolik že je hodin?“
„Půl třetí v noci.“
„He? Je po mě sháňka takhle pozdě?“ Šklebila jsem se a osoušela si obličej papírovým ručníkem.
Sestra zatřásla jakousi krabičkou, ve které něco tupě štěrchalo. „Tohle jsem vám měla předat hned jak se vzbudíte, prý ať je to kdykoli. Jsou to potravinové tablety od lady Tsunade.“ Podala mi balíček a já jej přijala.
„Díky.“
„Není za co, dobrou.“ Zamávala a zase zmizela na chodbě.
Chvíli jsem si krabičku prohlížela a pak odešla do pokoje. Posadila jsem se a začala se do tablet dobývat.
Uvnitř bylo deset středně velkých kuliček v barvě pasty anko. Dokonce voněly jako pasta anko.
Jednu jsem chytla mezi prsty. Byla trochu měkká.
Nikdy jsem potravinové tablety neměla, ale slyšela jsem o nich dost. Prý obsahují takovou spoustu živin, že člověk dokáže bojovat několik dní a nocí bez zastavení.
Ale proč by mi je Tsunade posílala? A trvala na předání hned, jak vstanu? Že by snad něco tušila?
Zatajila jsem dech a položila krabičku na stolek.
Ať je to jak chce, je pro mě důležité se vyspat. Zalezla jsem tedy do postele a ještě chvilku přemýšlela.

„Amaye, hej, Amaye!“ Kdosi mě dloubnul do obličeje. Lekla jsem se a okamžitě byla vzhůru. Rozhlížela jsem se po pokoji, dokud jsem neuviděla Tsunade. „No! Vstávat a cvičit, Amaye. Testy jsou u konce.“
Promnula jsem si oči. „Vážně? A na co jste přišla?“
„Hm.“ Založila si ruce. „Tvoje rohovka příliš pomalu reaguje na veškeré přijímané podněty přes kekkei genkai. Tak vzniká velký oční tlak a praskají cévky v oku i v jeho těsné blízkosti. Pokud by to pokračovalo, mohla bys přijít o zrak. Byl by to sice extrém, ale nemůžeme nic vyvrátit.“
Povzdechla jsem si. „A půjde to léčit?“
Na odpovědi mi záleželo víc jak na vlastním životě. Mít vrozenou vlastnost kterou nesmím používat, je jako mít na poušti láhev vody kterou nelze otevřít.
Tsunade přešlápla. „No, léčit to půjde. Jen v tuto chvíli ještě neznám správné ingredience do léku, ale pracujeme na tom.“
Spadl mi kámen ze srdce a nálada se mi zlepšila o dvě sta procent. Mám šanci!
Vyskočila jsem z postele. „Děkuji, Hokage-sama.“
Usmívala se. „Jo. A ještě něco.“ Natáhla ke mně ruku a něco mi podávala. Přijala jsem to a zalapala po dechu.
„Ode dneška jsi oficiální členkou Skryté Listové.“ S těmito slovy se otočila a odešla z pokoje.
Já stála na místě jako přikovaná, neschopná slova. V rukou se mi třpytila konožská čelenka a já si pomalu uvědomovala, že jsem konečně součástí této vesnice.
Položila jsem ji na postel a převlékla se z nemocničního oděvu. Je to dlouho, kdy jsem směla nosit ochrannou čelenku svojí vesnice a teď budu bojovat za Konohu.
Vyšla jsem z pokoje. Na recepci podepsala papíry o opuštění nemocnice a s dobrou náladou se vydala na procházku městem. Po několika krocích jsem znovu pohlédla na čelenku a pak si ji s nadšením uvázala na čelo.
Hrdě, se vztyčenou hlavou jsem kráčela dál. Tohle je skvělý den! Teď už jen zjistit polohu chrámu ohně a přichystat se na svoji osobní misi.