Nikdy nevěř cizím lidem, když se jmenují... Orochimaru

Nevím, jak dlouho už jsem na cestě, ale mnohokrát jsem si říkala, že jsem měla zůstat doma. Ne, že bych neměla dost jídla, ani nic takového, ale už se mi prostě stýská. Hlavně po Iggy, ale i po rodině. Jít dál mě nutí jen pomyšlení, že se k nim vrátím mnohem silnější. A k tomu mi pomůže jedině On. Konečně vidím Skrytou zvučnou. U brány hlídkují dva ninjové a jeden z nich se ke mě okamžitě vydává.
„Co tady chceš?" ptá se ostře.
„Ehh, dobrý den, jdu za Orochimaruem-sama," odpovídám rozpačitě.
„Za Orochimaruem?" opakuje po mě mírně zmateně a pak se otáčí na svého kolegu. Chvíli se něco šeptají. Z jejich pohledů mi běhá mráz po zádech, ale i přesto se na ně mile usmívám.
„Tak to jsi tady správně," na tváři druhého ninji se objevuje potěšený výraz. „Musíš projít středem vesnice a potom rovně, za druhou bránu až ke skále. Tam už by ti měl někdo poradit, kam dál." popisuje mi cestu a ukazuje na obrovskou skálu za vesnicí.
„Děkuji." Ještě než mi mizí z dohledu, vesele na mě mává. Jsem nadšená! Zvučná je nádherná vesnice a lidi tady vypadají mile, přesně, jak jsem si představovala. Všechno si tady zvědavě prohlížím, vždyť to bude nějakou dobu můj domov. Nespěchám, a užívám si ten vítězný pocit. Nikdy mi nevěřili, že se sem dostanu. Ti by koukali, ti by záviděli! Už z dálky vidím vchod do skály a před ním další dva strážce. Vesele na mě mávají. Miluju tohle místo.
„Dobrý den," zdravím, „jdu za Orochimaruem-sama, a u první brány mě poslali sem."
„Dobrý den," usmívá se na mě zrzavý strážce. Nevypadá, že by byl o moc starší než já.
„Orochimaru-sama už ne tebe čeká." Já to věděla! Věděla jsem, že si mě zapamatuje! Nemůžu si pomoct a křením se jako id*ot. Stráže si mezi sebou vyměňují překvapené pohledy.
„Tak pojď, zavedu tě za ním," zrzek mi pokládá ruku kolem ramen. V jeho objetí si připadám bezpečně. Vstupujeme do jeskyně a druhý strážce za námi zavírá masivní dveře. Mimoděk mnou projede myšlenka, že jsem v pasti. Nemám moc ráda úzké prostory, ale to nevadí, teď to přežiju a předpokládám, že v jeskyních nebudu muset trávit moc času. Oba mlčíme. Zrzek vypadá, jako by o něčem usilovně přemýšlel, a ani já nemám potřebu ticho narušovat. Zevnitř skoro umírám nedočkavostí, ale snažím se to navenek nedávat najevo. Po zdech tančí naše stíny, jak míjíme další a další pochodně.Čím dál jsme, tím víc se ve mě všechno svírá nejistotou. Všude je plno dveří. Je to tady obrovské.
Nevím, kdy přesně to začalo, ale slyším nějaký hluk, který neustále zesiluje. Na takovou dálku bohužel nejde poznat, o co jde. A když už začínám doufat, že za několik desítek kroků se mi podaří ty zvuky dešifrovat, zastavujeme, zrzek sundává ruku z mého ramene a zkoumavě si mě prohlíží. Už otevírá pusu, aby něco řekl, ale najednou se z místnosti před námi ozve nějaký zvuk, on sebou trhne a klepe na dveře.
„Moment..." V trapném tichu posloucháme, jak někdo uvnitř přechází sem a tam a rozčileně něco mumlá, Konečně se dveře otevírají.
„Co chceš?" ptá se nevrle nějaký brýlatý chlap a ani se neobtěžuje vylézt ze dveří.
„Kabuto-sama, vedu-"
„Do Déčka," přerušuje ho netrpělivě brejlák, „kolik?"
„Jedna," zrzek ustupuje a tahá mě do zorného úhlu toho za dveřmi.
„Jenom?" znechuceně si mě měří, „ale tak co naděláme, že?" krátce, neupřímně se zasměje a zabouchne dveře. Nic nechápu.
„Co se děje? Kdy uvidím Orochimarua-sama?" ptám se.
„Doufej, že nikdy," mrmlá si zrzek. Tak teď toho chápu ještě míň.
„Proč?" Odpovědi se mi ale nedostává. Strážný mě opět chytá kolem ramen a pokračujeme chodbou dál za zdrojem hluku. Už ho rozpoznávám. Je to lidský křik plný bolesti.
Míjíme dveře, které jsou označené velkým písmenem A. Ty výkřiky se ozývají zpoza nich.
O chodbu dál jsou dveře B, potom C. U D se zastavujeme a zrzek vytahuje z kapsy svazek klíčů, jeden vybírá a zasouvá ho do zámku.
„Neměla jsi sem chodit," poznamenává a přitom mě surově strká do dveří a vchází za mnou. Za sebou opět pečlivě zamyká.
„Pro jistotu," ušklíbne se na mě. Jdeme, tentokrát v uctivé vzdálenosti, po osvětlené dlouhé chodbě. Kolem nás jsou klece, ve kterých jsou zavření lidé. Všichni se okamžitě hrnou ke dveřím, natahují po nás ruce a volají o pomoc. O smilování. Někteří dokonce i o smrt. Co se to tady děje? V jedné kleci spatřuju kluka, který bydlel vedle nás a běžím k němu.
„Co ti to udělali?" ptám se a skrz mříže k němu natahuju ruce, abych si ho mohla přitáhnout blíž.
„Všechno... všechno to byly lži! On lhal!" křičí nepříčetně. Nepoznal mě. Až teď si všímám, že jeho oči už nejsou jeho. Jsou to oči kočky. A stejné mají i ostatní v jeho kleci. Vtom mě někdo zezadu chytá za rameno a třese mnou.
„Popojdeme, co říkáš?" ptá se sarkasticky zrzek a vytahuje mě na nohy. Potom mě zase chytá kolem ramen a já se ho příliš bojím, takže se nevyškubávám. Po chvíli se však opět vzpamatovávám.
„Až Orochimaru-sama zjistí, co tady děláte, hrozně se naštve," syčím na svého věznitele výhružně.
„Jak se jmenuješ?" najednou zastavujeme a on mě chytá tak, aby mi viděl do očí.
„Kaysu," špitnu už zase vyděšeně.
„Fajn, Kaysu, poslouchej. Orochimaru o tomhle ví. On to vytvořil. Není ten, za koho se vydává, když obchází vesnice, jasný?" chvíli se na mě dívá, aby se ujistil, že to vážně chápu a pak mě opět chytá kolem ramen a tahá dál kolem naříkajících lidí. Nevěřím mu ani slovo. Ten laskavý člověk, který mě pohladil po vlasech a řekl mi, že s ním dokážu velké věci by nic takového nikdy nedopustil.
Tady už nejsou pochodně, ale na vysokém stropě smutně poblikávají holé žárovky. Zrzek mlčí a zase vypadá zamyšleně. Jdeme pomalu, takže mám dost času na prohlížení zavřených lidí. Jsou podivně zmutovaní. V každé kleci jich je asi deset, někteří s k sobě tisknou, jiní vypadají rozhádaně. Někteří nemají vlasy, jiným zjevně odumírají končetiny někteří podivně zpívají. Bouchají hlavou o zem. Roztékají se jim obličeje. Jí vlastní ruce. Leží schoulení v klubíčku. Čím dál jdeme, tím větší strach mám. Tihle už neprosí o milost.Nevnímají nás.
„Hele, kotě," promluví z ničeho nic zrzek a já sebou polekaně škubám.
„Proč jsi přišla, hmm? Snad jsi Orochimaruovi a jeho světlým zítřkům neuvěřila, jako všichni tihle zoufalci?" rozpřahuje se rukou, aby obsáhl všechny vězně. „Chápu, že sem chodily skupinky, pro které byl Orochimaru něco jako bůh, ale to se stávalo, když obcházel vesnice. A to už minimálně pět let nedělá. Jsi špeh? Přišla jsi ho zabít? Nebo snad osvobodit tyhle ubožáky?" kope do mříží, za kterýma trčí skupinka s mimořádně velkýma ušima. Všichni začínají hlasitě kvílet a v křečích se hroutí na zem. K hlavě si tisknou obrovské dlaně. Chvíli na ně hledím a přemýšlím, co odpovědět.
„Já mu věřila," vypadává ze mě nakonec. Zrzek se jen nevesele usmívá.
„Já taky." Vytahuje jiný svazek klíčů a otevírá celu naproti ušákům. S ironickým úšklebkem mi přidržuje dveře. Nenapadá mě, co jiného udělat, takže poslušně lezu do klece, jako když jde kráva na porážku. Zamyká.
„Nenechávej mě tady," šeptnu za ním, ještě než mi zmizí z dohledu. Ani se na mě neotočil.
V šeru za mnou sedí několik lidí. Naštěstí vypadají normálně. Holka s ocelově šedými vlasy vstává a přichází ke mě. Chvíli si mě pochybovačně měří, ale pak ke mě napřahuje ruku.
„Sairasu," představuje se, „vítej v pekle."