Vše má svůj důvod

Konečně v ANBU

„Jakožto začínající ANBU si projdete mnohými obtížemi,“ sdělil Kakashi svému týmu. „Pro začátek jsem pro vás nachystal cvičnou misi, která vám usnadní vstup do organizace.“
Sakura a Naruto přikývli. Samozřejmě byli rádi, že je přijali do ANBU, jenže kvůli tomu také vznikaly pochybnosti. Jak nebezpečné mise jsou? Umřou tam někde v lese? S vyšším postavením přišla taktéž větší zodpovědnost. Každá chyba mohla způsobit, že zemřou nejen oni, ale i jiní.
„V časovém limitu se musíte dostat na tamtu věž, aniž by vás kdokoli zahlédl. Všude jsou ninjové, tak dávejte pozor. Připraveni?“
Oba souhlasně pokývali hlavou a rozběhli se daným směrem.

Mise

Zastavili a opřeli se zády o zeď kamenné věže.
„Vzal bych to prostě předním vchodem,“ rozhodl Naruto a už se chtěl rozběhnout, Sakura ho ale zadržela.
„Blázníš? Konoha má skvělé ninji. Sice je to jen cvičná mise, já ji ale hodlám splnit.“
Blondýn se zamračil. „Kudy teda?“
Dívka zvedla hlavu. „Tamto okno je dost vysoko, takže ho nebudou hlídat.“ Byla rozhodnuta vzít politiku do vlastních rukou, proto bez souhlasu začala šplhat nahoru. Šlo to těžko, ale podařilo se. Seskočila z parapetu na chladnou zem. Jakmile se narovnala, ucítila pod hrdlem kunai.
„Selhali jste,“ pousmál se Izumo, načež svoji paži stáhl.

Tajná láska

Vždy jsem ho tajně sledovala. Schovávala se za stromy a z dálky jej obdivovala. Jeho odhodlání, bojovnost i sílu. Ve stínech skryta a jeho modrýma očima stále přehlížena. Nevadilo mi to, právě naopak. Moc jsem se styděla s ním mluvit.
Bezpochyby to byla láska. I v dětských letech už mé city přesahovaly hranici kamarádství. A já si toho byla plně vědoma.
Teď, když už jsem starší, chápu, že z jeho pohledu jsme pouze přátelé. Neví o tom, co já cítím, stejně na to není ani jeden z nás dost připraven. Ale jednou se to dozví. Jednou mu řeknu úplně vše…

Poslední sbohem

„Bude se mi stýskat.“ To byla poslední slova, která jsem od něj slyšela. Slova, která věnoval jen mně, než nadobro odešel. Aniž bych o čemkoli tušila, zemřel. Tsunade si také nevěděla rady, nakonec jej tedy nemoc přemohla.
Po pár dnech jsem našla ve schránce dopis. Sama v pokoji jsem jej otevřela.
„Milá Ino. Je mi líto, že jsem ti o svém zdraví neřekl dřív. Nedokázal jsem nalézt dostatek odvahy. Pravděpodobně už budu po smrti, když si tohle budeš číst, ale jen chci, abys věděla, že jsem tě miloval. Chouji.“
Po přečtení toho krátkého rozloučení jsem jen tiše plakala celou noc.