Naruto Bushido – část 9 – On žije!

Po několika dlouhých dnech hladu se blížili k městu. Měšce s penězi měli plné, takže se nebáli, že by měli hladovět ještě o něco déle, ale i tak museli být oba stále v pozoru. Kapsářů a dalších podobných drobných zlodějíčků bývalo ve velkých městech plno. A okrádali hlavně cizince. Proto oba doufali, že když budou tak moc zahalení, tak se jich budou lidé raději bát a zlodějíčci zrovna tak.
„Plán, je to skvělý, ale je mi v tom strašné horko! Navíc, co když se nás budou obchodníci bát a nic nám neprodají,“ strachoval se jeden z nich očividně dospělý muž.
„Jestli se ti to nelíbí, tak se klidně odhal a řekni do davu, že si dorazil. Pak by ti šlo po krku celé město a mi kvůli tobě taky!“ Řekl druhý téměř dospělý muž.
„Alespoň bych měl důvod se pořádně zapotit, při útěku a ne se pařit v plášti,“ odfoukl si starší ulepené vlasy z čela.
„Podívej, v tomhle městě si nemůžu dovolit prozradit svou identitu a taky se tu nesmím dostat do problémů!“ Dopaloval se mladší z dvojice.
„Pročpak? To si tady něco provedl Naruto?“ Zeptal se ho znovu ten starší.
„Tak trochu jsem šel v tvých stopách. Stačí, tati?!“ Řekl Naruto.
„V mých stopách?“ Divil se Minato – Narutův otec.
„Ano! Moje přítelkyně je z bohaté a velice vážené rodiny a nikdo o nás dvou neví! A proto, když už se jednou vydávám za mrtvého, tak si nemůžu dovolit být odhalen,“ vysvětlil Naruto.
„Aha, takže proto v mých stopách,“ uvažoval Minato.
„Samozřejmě, co jiného?“ Zeptal se zlostně Naruto.
„A už jste se pokusili o útěk?“ Zeptal se ho jeho otec.
„Ne,“ odpověděl Naruto.
„Tak se asi moc nemilujete,“ utrousil Minato, ale neměl to dělat, protože Naruto byl definitivně zlostí bez sebe.
„TO NENÍ vůbec pravda!“ Křikl po svém otci.
Minato se lekl, že i jeho syn dokáže být takto strašlivý. Tak moc děsivý, když chce a k tomu všemu má ještě démonský meč, který ho díky jeho zlobě může kdykoliv ovládnout.
„Klid, Naruto. Klid,“ snažil se uklidňovat milým hláskem Minato.
Naruto mu odpověděl v podobě vrčení. Jaké štěstí, že zatím ještě nedorazili do města. Po tomhle jejich výstupu by je okamžitě hnali pryč. Zuřivě hnali pryč.
„Tak, jak dlouho už tedy spolu jste?“ Zeptal se zvědavý Minato, chtěl o svém synovi vědět co nejvíce.
„Bude to více, jak rok a půl,“ přiznal se Naruto.
„Tak zadrž mladíku. Vždyť nedávno ti bylo sedmnáct, ne?“ Zeptal se zděšený Minato.
„Divím se, že si pamatuješ kolik mi je let,“ poznamenal ironickou poznámku Naruto.
„Já se taky divím,“ řekl Minato a divil se úplně něčemu jinému, než se divil Naruto.
Při tom vcházeli do města. Jejich kapuce měli dostatečně dostatečný odstrašující účinek na případné kapsáře, bohužel také na obchodníky se slabší povahou. Proto jim zavíraly svoje krámky přímo před nosem. Tak se Minato i Naruto dostali až do poněkud zapadlejší části města, kde přibylo podobně zahalených lidí, jako byli oni dva.
„Dávej si pozor Naruto,“ řekl mu potichu jeho otec.
„To si myslíš, že jsem v takové čtvrti nikdy nebyl?“ Zeptal se snad až posměšně Naruto.
„Rozhodně bych tě na to netipoval,“ řekl Minato.
„A komu si myslíš, že jsme s mámou prodávali meče, ha?“ Řekl Naruto.
„Počkej, chceš říct, že Kushina na takové místa taky chodívala?!“ Děsil se Minato.
„No kdybys nás neopustil, tak nemusela,“ vpálil mu do tváře Naruto.
Minato se styděl, za to co kdysi udělal. Očividně mu Naruto nemohl odpustit jenom tak bez ničeho, musel s tím do budoucna počítat.
„Tahle hospoda je celkem slušná,“ řekl Naruto a zatavil se u jednoho domu, který na to, kde byl vypadal opravdu docela slušně, až na barvu, kterou byl natřen.
„Ale to je přece?!“ Zhrozil se Minato, kam ho jeho syn vede.
Když vešli dovnitř, tak to bylo opravdu místo dle Minatova očekávání. Úsporně oděnými ženami se to zde jenom hemžilo. Naruto se však očividně cítil jako doma. Sundal si plášť s kapucí a pověsil je na jakýsi do lidských křivek tvarovaný věšák. Prohrábl si svou blond kštici a šel přímo k baru.
„Naruto…“ snažil se za ním zavolat jeho otec, ale Naruto se na něho otočil a naznačil mu, že má následovat jeho příklad.
Co měl chudák Minato s rychle bušícím srdcem dělat. Plášť hodil na stejný věšák jako Naruto a rychle bez zbytečného rozhlížení se snažil dohnat svého syna.
„Neříkal jsi náhodou, že už máš rok a půl přítelkyni?!“ Zeptal se Minato diskrétně Naruta.
„Naru-chan, jseš to opravdu ty?“ Zněl mile překvapen chraplavý ženský hlas z druhé strany baru.
„Živý a zdravý,“ na to Naruto.
Za pár vteřin na to bylo okolo Naruta spousta těch žen, co zde pracovaly a rovněž nechtěly věřit, že je to doopravdy pravý Naruto.
„Pojďte mě utěšit děvčata, umřel mi můj oblíbený student,“ ozval se jakýsi zoufalý hlas ze zadní sedačky.
„Jiraiya-sensei?“ Divil se Minato.
Okamžitě se vydal k Jiraiyovi, aby ho mohl pozdravit a prosit o odpuštění stejně jako o znovu přijetí za studenta. Opravdu měl tu vůli se změnit, už se dokonce i z části změnil.
„Naruto?“ Řekl žalostným hlasem Jiraiya.
Ale hned jak zaostřil své unavené oči, tak uviděl, člověka, co už nikdy v životě nechtěl vidět. Byl sice po vypitém alkoholu poněkud malátný, ale ohnivá voda mu jenom dodávala odvahy v tom, co chtěl udělat. Okamžitě tasil kunai, ten mu samozřejmě z otupělých rukou vypadl na zem, ale Jiraiya měl pořád za to, že jej pevně svírá v ruce. Hned se vrhl na nejbližšího Minata, kterého viděl.
„Takže, klon! Zbabělče!“ Na to Jiraiya a vrhl se na další rozostřený odraz Minata v jeho pohledu.
„A ne jeden!“ Dodal si Jiraiya.
Znovu skočil po domnělém Minatovi a už by i někoho zasáhl, ale v tom ho zastavil poněkud menší blonďák. Nejdříve netušil, co se mu stalo. Pak si oběma rukama protřel oči, jaké bylo štěstí, že mu kunai vypadl z ruky hned na začátku. Myslel si, že vidí Naruta, ale ten měl být přece mrtvý, tak co tady dělal? Jiraiya nerozuměl situaci, tak si své lesklé kukadla protřel znovu. A opravdu viděl Naruta v celé své kráse.
„Jsi to opravdu ty, Naruto?“ Zeptal se Jiraiya úplně naměko.
„Ano,“ slyšel známý hlas.
„Jsem tak rád, že jsi…“ Nedokončil větu Jiraiya a zvrhnul obsah svého žaludku na nebožáka, který seděl u stolu u kterého Naruto Jiraiyiu zachytil.
„To je nechutný,“ poznamenal kdosi.
„To si ten starej ožrala pěkně odskáče!“ Zazněl rozzuřený chraplavý hlas.
„Ale Naruto, žije! ONŽIJE!“ Rozkřikl se s novým dechem Jiraiya.
Minato s Narutem už ho předem litovali, protože jelikož byl při vědomí, tak si to musel nepěkně odskákat od majitelky tohoto baru. Ale hned po výprasku na holou bylo zase veselo.